Publikuji článek kamaráda Jiřího Řeháka, který je budoucím učitelem ICT a v článku se zamyslel nad budoucností vzdělávání v kontextu moderních technologií.
Čemu teď vlastně věřím?
Jelikož věcem okolo víry v něco nadpřirozeného nepřikládám v poslední době valnou prioritu, ale zároveň vím, že existuje vícero lidí, kteří by ode mě na toto téma rádi něco slyšeli, rozhodl jsem se pro kompromis – odcitovat svého nejoblíbenějšího bloggera, Tima Urbana, který píše blog WaitButWhy.
Jak by měla vypadat škola pro 19. století?
Hodně se mluví o tom, jak by dnes školy měly vypadat. Mladší generace by zaváděla do škol tablety, někteří by zase radši aktivnější výuku v podobě projektů, jiní prosazují Montessori principy, a potom je tady celá generace zasloužilejších učitelů, kteří by ty všechny naivní progresivní lidi nejraději zakázali, protože jejich vlastní styl výuky jim vyhovuje.
To všechno jsou jistě zajímavé názory a přístupy, nicméně myslím, že už je trochu nuda se neustále vrtat v problémech současnosti. Já si dnes kladu úplně jinou otázku. Jak by měla vypadat škola pro 19. století, pro dobu průmyslové revoluce?
Jakou roli by měl dnes mít ve škole tělocvik?
Tělocvik je jedním z těch předmětů, které buď milujete, nebo nenávidíte. Záleží typicky na vašem BMI a vašem tělocvikáři. Od mnoha lidí slýchám, jak je tělocvik nebavil, že se pořád hrál fotbal nebo volejbal nebo basketbal, že se nic nedělalo, že se toho dělalo moc, že se toho dělalo málo… Spousta žáků si dokonce nechá od rodičů napsat osvobození z tělocviku.
Mě tělocvik většinou celkem bavil, především proto, že mi šel a protože jsme často hráli fotbal, můj mateřský sport. S přibývajícím věkem mi ale i přesto čím dál tím víc přijde, že se tělocvik úplně míjí účinkem.
Co mě naučilo KFC v San Franciscu
KFC, San Francisco:
Hey brother, what can I do for you?
Ahoj bratře, co pro tebe můžu udělat?
KFC, Praha:
Dobrý den, co si přejete?
Dvě pobočky KFC, dva úplně odlišné přístupy. Oba zdvořilé, oba dle místních zvyklostí. Ale zcela jinak vyznívající.
V patnácti už můžeš být dospělý
Moje babička měla první dítě, když jí bylo 19. Aspoň myslím. Tehdy to bylo docela běžné. Fascinuje mě, že dneska v 19 letech většinou ještě bydlíme u rodičů, neumíme vařit, prát, nevíme, co je to vydělávat si na chleba, a myšlenka na vlastní děti nás spíš děsí (a v duchu děkujeme vynálezci antikoncepce). Nemluvě o tom, že si teprve jdeme na vysokou, a vlastně často vůbec nevíme, co se životem.
Proč křesťané neuznávají jiná náboženství a filozofie?
Ano, toto silné „nařčení“ není ani zdaleka pravdivé. Dnes mě ale několikahodinový rozhovor po telefonu s mojí maminkou dovedl k pro mnohé věřící i nevěřící velmi zásadní otázce. Jak se má křesťan stavět k nevěřícím?
Proč jsme my Češi tak úzkoprsí?
Ze všech lidských vlastností jsem si v posledních letech nejvíce oblíbil jednu. V angličtině je pro ní výraz „open-minded“, doslova „s otevřenou myslí“. Takového člověka poznáte obvykle velice brzy. Stačí říct cokoliv, na co má jiný názor, a sledovat jeho reakci. Lidé s otevřenou myslí se obvykle zajímají o důvody pro váš názor, diskutují s vámi, popíšou, jak dospěli ke svým názorům a nebojí se uznat, že například neměli dostatek informací a dokáží změnit názor.
Opakem je člověk, který na váš názor začne útočit, odmítne se s vámi bavit, snaží se vás za každou cenu přesvědčit a jako by vaše argumenty jeho ušima jen tak protekly. Takovým lidem říkám lidé úzkoprsí, v angličtině pro ně je přesnější výraz – „narrow-minded“, tedy „s úzkou myslí“.
Why I quit being a Christian
Couple of days ago I publicly announced on my Facebook page, that I am no longer following Christianity. It made some of my friends (especially those who have not spoken to me in recent years) start asking questions at to whether it was serious and what led me to the decision to „quit believing“ or why I announced it publicly. So this is my response to both of the questions.