KFC, San Francisco:
Hey brother, what can I do for you?
Ahoj bratře, co pro tebe můžu udělat?
KFC, Praha:
Dobrý den, co si přejete?
Dvě pobočky KFC, dva úplně odlišné přístupy. Oba zdvořilé, oba dle místních zvyklostí. Ale zcela jinak vyznívající. Z prvního oslovení vyznívá jakási vřelost. Navíc bylo proneseno se zcela samozřejmým úsměvem na tváři, a to v restauraci, která byla opravdu ošklivá a zaplivaná, KFC je totiž v ČR restaurací pro střední i vyšší třídu, zatímco v Americe je KFC a McDonald’s spíše pro nižší vrstvy obyvatelstva, to byl aspoň můj pocit. Český přístup mnohdy bývá ve smyslu „udělám s vámi co nejrychleji svůj byznys, abych měl od vás zase pokoj.“
Vadí mi i samotné vykání. Ano, někdy má své místo a může být hezkým vyjádřením úcty, ale po většinu času podle mě jen zbytečně vytváří bariéru, která by tu nemusela být. Automatickým vykáním člověku před námi naznačujeme, že je nám daleko, že s ním nejsme na stejné úrovni, buď směrem nahoru nebo dolů.
V San Franciscu nebylo neobvyklé se jen tak dát do řeči s náhodným člověkem na zastávce nebo v restauraci. Ta vřelost je cítit. Vnímání člověka ne jako potenciální hrozby nebo problémů, ale jako možného přítele, jako člena mého kmene. Vnímání komunikace jako něčeho příjemného i zábavného, jako užívání si privilegia býti člověkem s jeho schopností řeči.
A mě ten náš český chladný svět tolik nebaví. Sním o Česku, kde se na sebe budeme usmívat. Kde se jen tak budu moci dát do řeči v metru s kýmkoliv bez ohledu na jeho věk či rasu a bez nějakého vážnějšího důvodu, aniž by na mě hodil vyděšený pohled. Aniž bych se musel bát negativní reakce. Aniž bych o tom musel přemýšlet a dlouho se odhodlávat.
Ano, jde to i dneska, ale hodně to bolí a chce to hodně cviku a překonávání. A já se ptám, proč? Nemůžeme to náhodou změnit?
Uvidíme.
Jsem stejného názoru. A mimochodem je to od doby, co jsem se plynule naučil anglicky a pochopil, jak mají k sobě lidi blíž. Že by mělo být vykání úctou je nesmysl. Funguje to tak u naprosto mizivého počtu lidí, kteří by navíc byli uplně stejně důstojí vůči sobě i druhým i kdyby se tykalo.
Jasně, je to na jednu stranu „nebezpečnější“ (ó matko, to je hrůza učit se reagovat :), ale na druhou stranu, když je v tom člověk odmalička, vůbec mu to nepřijde, protože svět je květnaté místo. Lidé v něm jsou pak sebevědomější, protože odmalička ví, že svoje psychické místo na něm si musí vytvářet, chránit, pomáhat, bránit, bojovat za něj, sdílet ho a všechno ostatní co k životu patří. A ne ho …oddalovat od ostatních umělými hranicemi, které se stejně automaticky rozboří hned při prvním náporu.
Ptáme-li se, proč mají (měli?) češi přístup studených a na-povrchu-uskříplých čumáků, kteří se musí nejdřív rozehřát, aby pak začali být přátelští – je to velmi hodně kvůli tomuhle.
Naštěstí to u mladších generací globalizace a internet vyhání honáckým krokem 😀
Muhehehe, jo jo, stěžujte si vy starší, co Vám přijdou mladí jako hulváti. Nemohli jste se to ve svých skleněných zdech z oddalování se podstaty života, kterým je neustálé působení všeho na všechno, naučit, že 😀
Nikdy není pozdě! Začněte hned zítra a neberte ty hulváty tak vážně a zkuste je překvapit něčím, co nečekají. Třeba i vykáním!