Když jsme večer desátého dne uléhali s vědomím, že další den v 8 ráno budeme v Aši, už jsme věděli, že to prostě musíme dotáhnout dokonce během toho samého dne. Probuzení nastalo v 5 ráno ještě v Německu, následovaly další tři hodiny jízdy s ukecaným kamioňákem (ale zase sranda byla, hlavně jeho zájmena - tuto, s tutím, tuten atp.) a najednou jsme byli v Aši. Byl to trochu paradox, že nás Čech vzal asi nejdál od Hradce, kam mohl, ale zase ne každý může říct, že byl v Aši, tak jsme si nestěžovali. Z Aše se nám celkem rychle podařilo sehnat dalšího stopa, asi dvacet kilometrů na benzínku u Chebu nás hodila milá speciální pedagožka. Moc jsme si s ní popovídat nestihli, ale vím jen, že už dlouho nikomu nezastavila, ale my jsme údajně vypadali slušně, což nás po třech dnech s mizernou hygienou docela uklidnilo. Na benzínce jsme se pokusili dát jakž takž do pucu a pokračovali jsme dál. Z toho místa jezdila auta jak na Plzeň, tak na Karlovy Vary, takže jsme si řekli, že kdo dřív zastaví, s tím pojedeme. Netrvalo ani pět minut, a už jsme nasedali do menší dodávky k našemu téměř sousedovi ze Starého Bydžova, ten ale bohužel jel přes severní Čechy na Liberec. Vyprávěl nám o svém kamarádovi z Hradce, který učí na hradecké univerzitě, který jezdí stopovat na Blízký východ, do Iráku, Íránu, Afgánistánu a podobně, a stal se odborníkem na tuto kulturu. Znělo to opravdu dost neuvěřitelně, ale řekli jsme si, že toho týpka musíme vypátrat. Takže pokud byste o něm něco slyšeli, dejte nám vědět. Nechali jsme se vysadit v Karlových Varech na benzínce kousek od centra. Jelikož bylo ještě brzo ráno a měli jsme fůru času dostat se domů, udělali jsme si malou výpravu, k hotelu Thermal, kolonádě a tak podobně. Koupili jsme si karlovarskou oplatku, což mi opravdu hodně připomnělo dětství, kdy jsme měli před domem stánek s lázeňskými oplatkami. Potom jsme šli snídat na kolonádu, tedy spíš pidinádu než kolonádu, s Poděbradami se tuto nedalo vůbec srovnat. Při naší hostině nás vyrušila starší paní, která se nás začala ptát na docela zvláštní otázky typu - věříte v Boha nebo v Krista? V co věří muslimové? Co je Alláh? Byl jsem docela zvědavý, co z ní vyleze, tak jsem se s ní do té debaty pouštěl. Paní byla evidentně původně věřící, ovšem sama si vyvinula vlastní teorii, podle které Bůh na poušti dal izraelcům manu v podobě byliny "efedry", kterou Ježíš potom 40 dní na poušti hledal. Tuto bylinu potom dával lidem, a zároveň jim dával najíst, a tím lidem pomáhal. Efedra totiž působí jako protijed na všechny jedy, které se užívají. No a potom na kříži Ježíšovi římané podali houbu na yzopu, což je taky bylina, a tím ho zachránili, že neumřel, a udělali to proto, že chtěli taky tu bylinu či co. Zkrátka, byla to docela zábava. Celou dobu jsem čekal, že nás bude žádat o peníze nebo že nám dá nějaký letáček od nějaké sekty, ale kupodivu k tomu nedošlo. Paní byla umělkyně (učil jí národní uměl tuším že Bouda) a prý by měla mít za rok ve Varech výstavu. Nakonec říkala, ať v Hradci pozdravujeme pana faráře u Adventistů, že prý ji zná a moc jí pomáhal. Takže pokud někdy potkáte hradeckého adventistického pana faráře, vzkažte mu, že ho pozdravuje Jarmila z Karlových Varů, on bude vědět. No teda, jestli se já ve stáří dožiju něčeho takového, tak potěš pánbů... Vrátili jsme se na pumpu a stopovali. Dlouho se nedařilo a už jsme zvažovali i variantu s autobusem, abychom to stihli do Hradce během dne, ale třetí člověk, který nám zastavil a jel do Ostrova namísto na Prahu nám řekl, že stojíme blbě a že nás vezme na správné místo. A opravdu. Aut na Prahu tam jezdilo mnohem víc, problém byl, že taky nezastavovala. Zase jsme skoro začali propadat zoufalství, ale zachovali jsme chladnou hlavu. Rozhodli jsme se, že si odhlasujeme, že nám někdo zastaví. Sotva se odehrálo hlasování a varianta se zastavením vyhrála na plné čáře, tu nám zastavil potetovaný nabouchaný chlápek s tričkem Thai-box - MMA, že jede do Kladna. To bylo skvělé, hned jsme jeli s ním. Řidič byl moc milý, už měl dvě děti, pracoval pro firmu zajišťující servis fitness centrům po celé republice, opravy strojů a tak podobně. S prací byl moc spokojený, protože sám posiloval (dvakrát týdně thai-box, dvakrát posilování), navíc často jezdil po republice a to ho taky bavilo. Měl docela přehled o světovém dění, a i když bych mu asi vytknul jeho až moc silnou víru v NWO a podobné spolky, byl to chlápek podle mého gusta a cesta s ním uběhla jedna radost. Vysadil nás v Kladně u nádraží, a pro pohodlnost jsme nejeli stopem, ale vlakem, abychom se dobře po Praze dostali. Navíc vlak jel za pět minut, takže nám vše vyšlo jedna radost. Po vlaku následovalo metro na Černý most a tam naše slibovaná odměna. Už několik dní zpátky jsme se telepaticky domluvili, že jak k tomu bude v Česku příležitost, obnovíme náš oblíbený sport - pojídání kyblíků masa v KFC. Jenže sotva jsme kyblík koupili, najednou byl prázdný, prostě zmizel. Vůbec to nechápu, ale asi to znamenalo, že jsme opravdu měli prázdné a vyhladovělé žaludky. Jelikož jsme během cesty hodně ušetřili, tak jsme dali ještě jeden kyblík. Tvrdil jsem, že to v životě nemůžeme sníst, ale ejhle - najednou byl i druhý kyblík prázdný. No, musím přiznat, že se potom odcházelo s trošku těžším pocitem, ale určitě to stálo za to. Navíc, nestálo to víc, než kdybychom si koupili v Norsku bochník chleba a dvě piva, tak co. Mimochodem, pivo nepijeme ani jeden, a trochu se za to stydíme, protože většina cizinců si české pivo moc pochvalovala - většinou znali Plzeň. Po vydatné večeři jsme se vydali na naší poslední cestu. Věděli jsme, že chceme stopnout někoho až do Hradce, tak jsme si po dlouhé době vyrobili ceduli "HK" a stopovali jsme podél velké silnice, až kousek za místem, kde je povolené zastavování (kvůli lepšímu výhledu na auta jsme byli nuceni donutit řidiče porušit zákon). Čekali jsme na můj vkus docela dlouho, ale asi do půl hodiny bylo hotovo. Slušný pán v zánovním Passatu nás vzal až do Hradce. Sám jel do Trutnova, a kromě toho nám řekl ještě asi tak tři slova. Seděl jsem vzadu, tak jsem se uchýlil k oční komunikaci se psem (jakýmsi něco teriérem), který seděl vedle mě. To byla docela sranda, a jelikož Passat umí jezdit hodně rychle, tak přesto že jsme zažili naši první a poslední zácpu za celý výlet (byť trvala asi jen pět minut), brzy jsme byli v Hradci. Když jsme dojížděli do Hradce, tak se nás řidič zeptal, co děláme, kde studujeme. On sám dělal hudebního producenta pro Český rozhlas, což znamená, že zajišťuje produkci na různých koncertech, jazz a klasická hudba, a nejčastěji pro radio Wave. Skončili jsme v Plačicích, přímo na stejném místě, jako kde jsme před jedenácti dny začínali. Tam jsme si udělali naši jubilejní první a jubilejní poslední selfie a počkali jsme na Tomova bráchu, který nás vyzvedl (stejně jako nás tam na začátku hodil). No a to je vše. Z výletu si odnášíme mapu Dánska (byla zdarma na trajektu), mapu Berlína (ta byla zdarma v hotelu) a spoustu a spoustu zážitků a zkušeností. Musím otevřeně přiznat, že některé dny byly opravdu těžké a ne vždy je stopování jen zábava, ale zase o tyhle hodiny dřiny je potom sladší pocit být zase na cestě ke kýženému cíli a poznávat lidi, se kterými bychom pravděpodobně jinak nikdy nemohli přijít do kontaktu. Zastavují jak super bohatí lidé, tak ti úplně obyčejní, někteří si chtějí povídat, jiní radši mlčí a dovezou vás, kam potřebujete. Ale stopařská komunita je opravdu skvělá, a samozřejmě byť jsem vás tady musel ubít stovkami příběhů a zajímavostí, kdybych měl popsat všechno, bylo by toho ještě stokrát tolik. Musím taky podotknout, že ne každý by vydržel pět dní v kuse stopovat. Stop je dle mého určitě zábavnější na kratší vzdálenosti. Nejhorší zážitky a největší zdroj vyčerpání a problémů nám ale způsobila cesta přes Švédsko, kde lidé stopování neprovozují a ani ho neumožňují provozovat ostatním. Na druhou stranu, i to mělo svůj význam a donutilo nás to řešit problémy, se kterými jsme se nikdy nesetkali (například, co dělat v milionovém městě uprostřed bouřky 1300 kilometrů od domova). Obecně jsme hodně trénovali naši intuici, seznamování se s jinými lidmi, trpělivost a vytrvalost a co asi nejvíce, neřešit odmítnutí a nebrat si tolik věcí osobně. Asi ještě napíšu jeden dodatečný článek s náhodnými věcmi a zajímavostmi, které jsme se dozvěděli nebo jsme na ně přišli a přijdou mi zajímavé, ale jinak tady náš výlet končí, děkujeme našemu čtenářstvu za pozornost, a budeme se těšit na vaše příběhy. A pokud budeme čekat moc dlouho, tak máme v plánu zase časem něco podniknout znovu!