Vstávání na kamenné zemi kousek před Göteborgem bylo docela fajn, byť jsme se probudili poměrně pozdě, hlavně jsme už konečně na severu. Co bylo horší, moje trávící soustava přes noc nestihla vše, co potřebovala, takže mě opět bylo blbě. Což je zvláštní, protože mi blbě bylo během posledních několika let asi tak jednou, ale asi to bude spojené se stresem a spaním ve stanu.

Každopádně po dvou hodinách ležení v nesnesitelném vedru (i ve stínu) se konečně žaludek srovnal, a tak jsme mohli začít. Na benzínku ještě před tím přijeli dva stopaři z Dánska, kluk a holka, oba fajn. Nechali jsme je stopovat první a opravdu, byli do půlhodiny pryč.

Tak trošku povzbuzení to bylo, na druhou stranu holky stopařky mají několikanásobně větší úspěšnost než kluci stopaři. Byli jsme dneska zase úplně marní. Norů kolem nás jezdilo habaděj, ale nikdo se ani nepřiblížil tomu, že by nám mohl/chtěl zastavit.

Po asi dvou hodinách, to už byly tři odpoledne, jsme poobědvali a jen jsme naší cedulku "NOR" postavili na stůl. No a co se nestalo, zastavil nám chlápek s dodávkou. Nejprve se tvářil, že neumí anglicky, ale ukázalo se, že by si hravě strčil do kapsy většinu školou povinných Čechů. Ptal se nás na náš trip a připadalo mu to hrozně uhozené a vtipné, pořád se nám smál a kroutil hlavou.

Dovezl nás přes Göteborg, kde nás na konci cesty vysadil na benzínce ne přímo nalepené na dálnici. A to je většinou problém. Tentokrát to byl problém nepřekonatelný. Stopovali jsme asi tři hodiny, když po několika přeháňkách začalo už doopravdy pořádně pršet.

Oba poslední řidiči nám tvrdili, že se dá za 200 švédských korun dostat do Osla autobusem (a že je to skoro zadarmo). No, ve chvíli kdy začalo lít jako z konve a začínalo nám být jasné, že buď si najdeme hotel, nebo budeme spát pod mostem, navíc ve městě, tak jsme propadali zoufalství. Po pár vleklých diskuzích a marných pokusech najít na internetu spoje mezi Göteborgem a Oslem jsme se rozhodli, že zkusíme štěstí na autobusovém nádraží. Z našeho místa jezdila městská doprava, za kterou jsme vysolili rovných 50 švédských korun (to je za dvě zastávky opravdu hodně). Zajímavé bylo, že se dalo přímo na palubě autobusu platit kartou.

Za chvilku jsme byli na tom slavném Terminálu. A že se tomu opravdu dalo říkat terminál. Vlakové nádraží propojené s autobusovým, autobusy mezi městy se musely dopředu objednávat a v daný čas přijel bus ke správné bráně (Gate), nadesignované opravdu do podoby hodně blízké letišti. Každá brána měla svoje vlastní sedačky na čekání, zkrátka docela fajn.

Jízdenku jsme si neobjednávali u našeho dopravce, který měl svůj stánek zavřený, ale v jakémsi krámku s potravinami (něco jako je u nás Relay či Pont na každém nádraží). Do Osla opravdu něco jelo i po šesté hodině, kdy nám jeden bus ujel přímo před nosem - v 19.45, jenže byl plný. Hmm... To v nás úplně nadšení nevzbudilo. Ale záhy jsme zjistili, že další jede v 1.50 ráno, v Oslu bude v 5.20. Okamžitě jsme souhlasili. Nejen že budeme v Oslu, navíc  nebudeme muset řešit nocleh - aspoň částečně se prospíme v autobuse. Takže jsme oba zaplatili 269 švédských korun za bus a hotel v jednom a zbývalo nám osm hodin do odjezdu.

Na Terminálu jsem chytil eduroam (mezinárodní univerzitní wi-fi síť), takže jsme začali na dálku řešit, co dál, jak to bude vypadat v Oslu. Máme se potkat s Markem Toulem, mým kamarádem, který žije kousek od Osla ve městě zvaném Drammen.

Psal jsem si taky se svojí sestrou Noemi, která je teď v Trondheimu, kam se už bohužel nejspíš nepodíváme. Ta mi poradila, jak najít levně letenky. Na to začal hon po všech možných variantách návratu, které vylučovaly nutnost stopovat zase zpátky (jsme oba opravdu zničení, potřebujeme sprchu a o něco lepší spaní než ve stanu, navic mi je vždycky po ránu špatně a nemůžu ani pořádně jíst). No, bylo to vtipné. Vždycky, když jsme vymysleli nějakou variantu a našli správnou letenku, která nebyla úplně přehnaně drahá, tak nastal nějaký zádrhel. Tu bylo zavazadlo pouze 10kg, tu se najednou cena o tisíc zvedla, tu najednou zvolené letenky někdo vykoupil... Dopadlo to tak, že ráno moudřejší večera, protože všechny varianty nakonec odpadly. Zatím nejrozumněji zní přepravit se trajektem z Norska na sever Dánska, a potom se stopem dostat opět co nejdál, s tím že pokud by nás tlačil čas, můžeme zbytek cesty dojet autobusem.

Na terminálu to vypadá asi tak jako v Praze na nádraží, jen v trošku lepším designu. Mraky lidí, k místnímu folkloru také patří poměrně dobře oblečení "sběrači", buď bezdomovci, nebo jen chudí lidé, kteří vybírají z košů plastové láhve (stejně jako v Německu jsou místní láhve ze silného plastu, a tedy znovupoužitelné). a plechovky, které jsou obě vratné. Plechovka za korunu, láhev za tři, za odpoledne by se dalo celkem slušně vydělat. Kdyby ovšem sbíral jenom jeden. Jenže tady prošlo sběračů za hodinu třeba sedm, a tedy samozřejmě nikdo téměř nic nenašel.

Nechal jsem Toma na lavičce prospat, a sám jsem hlídal batohy. Dělalo mi problém neusnout, ale zvládnul jsem to a dokonce jsem u toho napsal tenhle článek. Přeci jen příjemnější, než cvakat někde ve stanu. No a když už se blížil odjezd busu, tak Toma probudili hlídači. Ptal jsem se proč, a prý se tu den zpátky ztratilo hodně zavazadel, tak se tomu snaží předcházet. To je docela milé, a vzhledem k místní komunitě podivínů se vůbec nedivím, že se kradou zavazadla. Taky bych kradl, být na jejich místě...

Švédsko není zemí stopařů a opravdu už chceme být pryč. My už se těšíme na Oslo a hlavně sprchu a postel!