Jsem teplomilný člověk. Zároveň miluju cestování. Jenže v zimě mě cestovat nebaví a tak můj vnitřní cestovatel dlouho strádal. Ale teď je jaro a nastal čas zase prásknout do bot a někam vyrazit. A tak jsem se vypravil s kamarádkou stopem po ČR. A jak to u stopování bývá, bylo to jako vždy extrémně zábavné a zajímavé. A jelikož já mám rád lidi, tak si nenechám ujít tu příležitost a vylíčím vám, jací zajímaví dobrodinci nás stopem vzali a kam jsme se všude dostali.
Stopem do Budapešti – mise pro ztracenou peněženku
Každý člověk má některé vlastnosti, které by si sám nevybral, kdyby bylo na něm. Některé vlastnosti lze s pomocí úsilí úspěšně změnit, s jinými se ale nezbývá než smířit, protože se jich zbavit nejde.
Já ztrácím věci. Cestou ze Srbska jsem přemýšlel, kde by mohl být můj mobil. Naštěstí jsem ho doma v Praze vypátral na dně batohu. Moje úleva ale trvala jen do rána, kdy jsem se začal shánět po peněžence. Peněz v ní moc nebylo, ale doklady jsem tam měl kromě pasu úplně všechny. Doma nikde nebyla, v autě jsme ji nemohli najít, jediné podezření tedy padlo na McDonald’s na dálnici u Budapešti, kde jsme se stavovali na doplnění energie.
Stopem do Norska – den jedenáctý (z Aše do Hradce)
Když jsme večer desátého dne uléhali s vědomím, že další den v 8 ráno budeme v Aši, už jsme věděli, že to prostě musíme dotáhnout dokonce během toho samého dne. Probuzení nastalo v 5 ráno ještě v Německu, následovaly další tři hodiny jízdy s ukecaným kamioňákem (ale zase sranda byla, hlavně jeho zájmena - tuto, s tutím, tuten atp.) a najednou jsme byli v Aši. Byl to trochu paradox, že nás Čech vzal asi nejdál od Hradce, kam mohl, ale zase ne každý může říct, že byl v Aši, tak jsme si nestěžovali. Z Aše se nám celkem rychle podařilo sehnat dalšího stopa, asi dvacet kilometrů na benzínku u Chebu nás hodila milá speciální pedagožka. Moc jsme si s ní popovídat nestihli, ale vím jen, že už dlouho nikomu nezastavila, ale my jsme údajně vypadali slušně, což nás po třech dnech s mizernou hygienou docela uklidnilo. Na benzínce jsme se pokusili dát jakž takž do pucu a pokračovali jsme dál. Z toho místa jezdila auta jak na Plzeň, tak na Karlovy Vary, takže jsme si řekli, že kdo dřív zastaví, s tím pojedeme. Netrvalo ani pět minut, a už jsme nasedali do menší dodávky k našemu téměř sousedovi ze Starého Bydžova, ten ale bohužel jel přes severní Čechy na Liberec. Vyprávěl nám o svém kamarádovi z Hradce, který učí na hradecké univerzitě, který jezdí stopovat na Blízký východ, do Iráku, Íránu, Afgánistánu a podobně, a stal se odborníkem na tuto kulturu. Znělo to opravdu dost neuvěřitelně, ale řekli jsme si, že toho týpka musíme vypátrat. Takže pokud byste o něm něco slyšeli, dejte nám vědět. Nechali jsme se vysadit v Karlových Varech na benzínce kousek od centra. Jelikož bylo ještě brzo ráno a měli jsme fůru času dostat se domů, udělali jsme si malou výpravu, k hotelu Thermal, kolonádě a tak podobně. Koupili jsme si karlovarskou oplatku, což mi opravdu hodně připomnělo dětství, kdy jsme měli před domem stánek s lázeňskými oplatkami. Potom jsme šli snídat na kolonádu, tedy spíš pidinádu než kolonádu, s Poděbradami se tuto nedalo vůbec srovnat. Při naší hostině nás vyrušila starší paní, která se nás začala ptát na docela zvláštní otázky typu - věříte v Boha nebo v Krista? V co věří muslimové? Co je Alláh? Byl jsem docela zvědavý, co z ní vyleze, tak jsem se s ní do té debaty pouštěl. Paní byla evidentně původně věřící, ovšem sama si vyvinula vlastní teorii, podle které Bůh na poušti dal izraelcům manu v podobě byliny "efedry", kterou Ježíš potom 40 dní na poušti hledal. Tuto bylinu potom dával lidem, a zároveň jim dával najíst, a tím lidem pomáhal. Efedra totiž působí jako protijed na všechny jedy, které se užívají. No a potom na kříži Ježíšovi římané podali houbu na yzopu, což je taky bylina, a tím ho zachránili, že neumřel, a udělali to proto, že chtěli taky tu bylinu či co. Zkrátka, byla to docela zábava. Celou dobu jsem čekal, že nás bude žádat o peníze nebo že nám dá nějaký letáček od nějaké sekty, ale kupodivu k tomu nedošlo. Paní byla umělkyně (učil jí národní uměl tuším že Bouda) a prý by měla mít za rok ve Varech výstavu. Nakonec říkala, ať v Hradci pozdravujeme pana faráře u Adventistů, že prý ji zná a moc jí pomáhal. Takže pokud někdy potkáte hradeckého adventistického pana faráře, vzkažte mu, že ho pozdravuje Jarmila z Karlových Varů, on bude vědět. No teda, jestli se já ve stáří dožiju něčeho takového, tak potěš pánbů... Vrátili jsme se na pumpu a stopovali. Dlouho se nedařilo a už jsme zvažovali i variantu s autobusem, abychom to stihli do Hradce během dne, ale třetí člověk, který nám zastavil a jel do Ostrova namísto na Prahu nám řekl, že stojíme blbě a že nás vezme na správné místo. A opravdu. Aut na Prahu tam jezdilo mnohem víc, problém byl, že taky nezastavovala. Zase jsme skoro začali propadat zoufalství, ale zachovali jsme chladnou hlavu. Rozhodli jsme se, že si odhlasujeme, že nám někdo zastaví. Sotva se odehrálo hlasování a varianta se zastavením vyhrála na plné čáře, tu nám zastavil potetovaný nabouchaný chlápek s tričkem Thai-box - MMA, že jede do Kladna. To bylo skvělé, hned jsme jeli s ním. Řidič byl moc milý, už měl dvě děti, pracoval pro firmu zajišťující servis fitness centrům po celé republice, opravy strojů a tak podobně. S prací byl moc spokojený, protože sám posiloval (dvakrát týdně thai-box, dvakrát posilování), navíc často jezdil po republice a to ho taky bavilo. Měl docela přehled o světovém dění, a i když bych mu asi vytknul jeho až moc silnou víru v NWO a podobné spolky, byl to chlápek podle mého gusta a cesta s ním uběhla jedna radost. Vysadil nás v Kladně u nádraží, a pro pohodlnost jsme nejeli stopem, ale vlakem, abychom se dobře po Praze dostali. Navíc vlak jel za pět minut, takže nám vše vyšlo jedna radost. Po vlaku následovalo metro na Černý most a tam naše slibovaná odměna. Už několik dní zpátky jsme se telepaticky domluvili, že jak k tomu bude v Česku příležitost, obnovíme náš oblíbený sport - pojídání kyblíků masa v KFC. Jenže sotva jsme kyblík koupili, najednou byl prázdný, prostě zmizel. Vůbec to nechápu, ale asi to znamenalo, že jsme opravdu měli prázdné a vyhladovělé žaludky. Jelikož jsme během cesty hodně ušetřili, tak jsme dali ještě jeden kyblík. Tvrdil jsem, že to v životě nemůžeme sníst, ale ejhle - najednou byl i druhý kyblík prázdný. No, musím přiznat, že se potom odcházelo s trošku těžším pocitem, ale určitě to stálo za to. Navíc, nestálo to víc, než kdybychom si koupili v Norsku bochník chleba a dvě piva, tak co. Mimochodem, pivo nepijeme ani jeden, a trochu se za to stydíme, protože většina cizinců si české pivo moc pochvalovala - většinou znali Plzeň. Po vydatné večeři jsme se vydali na naší poslední cestu. Věděli jsme, že chceme stopnout někoho až do Hradce, tak jsme si po dlouhé době vyrobili ceduli "HK" a stopovali jsme podél velké silnice, až kousek za místem, kde je povolené zastavování (kvůli lepšímu výhledu na auta jsme byli nuceni donutit řidiče porušit zákon). Čekali jsme na můj vkus docela dlouho, ale asi do půl hodiny bylo hotovo. Slušný pán v zánovním Passatu nás vzal až do Hradce. Sám jel do Trutnova, a kromě toho nám řekl ještě asi tak tři slova. Seděl jsem vzadu, tak jsem se uchýlil k oční komunikaci se psem (jakýmsi něco teriérem), který seděl vedle mě. To byla docela sranda, a jelikož Passat umí jezdit hodně rychle, tak přesto že jsme zažili naši první a poslední zácpu za celý výlet (byť trvala asi jen pět minut), brzy jsme byli v Hradci. Když jsme dojížděli do Hradce, tak se nás řidič zeptal, co děláme, kde studujeme. On sám dělal hudebního producenta pro Český rozhlas, což znamená, že zajišťuje produkci na různých koncertech, jazz a klasická hudba, a nejčastěji pro radio Wave. Skončili jsme v Plačicích, přímo na stejném místě, jako kde jsme před jedenácti dny začínali. Tam jsme si udělali naši jubilejní první a jubilejní poslední selfie a počkali jsme na Tomova bráchu, který nás vyzvedl (stejně jako nás tam na začátku hodil). No a to je vše. Z výletu si odnášíme mapu Dánska (byla zdarma na trajektu), mapu Berlína (ta byla zdarma v hotelu) a spoustu a spoustu zážitků a zkušeností. Musím otevřeně přiznat, že některé dny byly opravdu těžké a ne vždy je stopování jen zábava, ale zase o tyhle hodiny dřiny je potom sladší pocit být zase na cestě ke kýženému cíli a poznávat lidi, se kterými bychom pravděpodobně jinak nikdy nemohli přijít do kontaktu. Zastavují jak super bohatí lidé, tak ti úplně obyčejní, někteří si chtějí povídat, jiní radši mlčí a dovezou vás, kam potřebujete. Ale stopařská komunita je opravdu skvělá, a samozřejmě byť jsem vás tady musel ubít stovkami příběhů a zajímavostí, kdybych měl popsat všechno, bylo by toho ještě stokrát tolik. Musím taky podotknout, že ne každý by vydržel pět dní v kuse stopovat. Stop je dle mého určitě zábavnější na kratší vzdálenosti. Nejhorší zážitky a největší zdroj vyčerpání a problémů nám ale způsobila cesta přes Švédsko, kde lidé stopování neprovozují a ani ho neumožňují provozovat ostatním. Na druhou stranu, i to mělo svůj význam a donutilo nás to řešit problémy, se kterými jsme se nikdy nesetkali (například, co dělat v milionovém městě uprostřed bouřky 1300 kilometrů od domova). Obecně jsme hodně trénovali naši intuici, seznamování se s jinými lidmi, trpělivost a vytrvalost a co asi nejvíce, neřešit odmítnutí a nebrat si tolik věcí osobně. Asi ještě napíšu jeden dodatečný článek s náhodnými věcmi a zajímavostmi, které jsme se dozvěděli nebo jsme na ně přišli a přijdou mi zajímavé, ale jinak tady náš výlet končí, děkujeme našemu čtenářstvu za pozornost, a budeme se těšit na vaše příběhy. A pokud budeme čekat moc dlouho, tak máme v plánu zase časem něco podniknout znovu!
Stopem do Norska – den desátý (bloudění Německem)
Holkám Polkám, se kterými jsme se potkali večer na pumpě, se hodně líbil výraz "stopařky". Měly z toho takovou legraci, že jsme se zeptali, jak se to řekne v polštině. No, "autostopovič" nás taky docela pobavil. Vzhledem ke chladné noci jsem moc nespal, tak jsem ráno dobře slyšel, když odcházely. Dobrá zpráva byla, že už mi tou dobou přestala být zima a měl jsem ještě dvě hodiny spánku. Ráno jsme zašli za našimi objednanými řidiči a čekali jsme, až některému z nich přijde kód na nakládku. Oba řidiči si dobře notovali, jeden byl o něco starší Pražák, druhý byl od Znojma, a měl silný moravský přízvuk a dost vtipný slovník. Například mě pobavil výraz udivení nad nějakým detailem německých dálnic - "No to jsou fiškusi ty helmuti". Po pár hodinách docela příjemného flákání, kdy jsme konečně pořádně vysušili stan, staršímu doktorovi (oba řidiči se tak navzájem oslovovali) přišla nakládka a dostali jsme doporučení, že to můžeme s ním do Boizenburgu, docela malého městečka už za Hamburkem a asi jen dvacet kilometrů od dálnice, navíc s tím, že si na nás oba vezmou číslo a když nic neseženeme, tak nás můžou po cestě nabrat. No, pocit jistoty, že se do Česka dostaneme nejdéle druhý den, byl po nejistotě stopování opravdu nezvyk, a není to opravdu špatné. Rozloučili jsme se s prvním doktorem a vyrazili jsme na naši první kamionovou jízdu. Po jízdách po dálnici v průměrné rychlosti tak 150 km/h bylo 85 km/h docela nezvyk a skoro jsem si řkal, jestli se tam vůbec dostaneme ještě ten den. Skončili jsme se v Boizenburgu, v nějaké průmyslové části, a podle atlasu Evropy jsme naslepo vykročili směrem na dálnici, tedy chtěli jsme se tam dostat stopem, ale šlo o to najít správnou silnici. Nejdřív jsme nakoupili v Aldi (něco jako Lidl) a zkusili jsme první silnici. Za chvilku jsme byli v poli, tak jsme to zase otočili a ptali se místních, do jakého směru (zbývaly už jen dva) se máme na křižovatce vydat. První nás poslal na dálnici doprava a mělo to být ještě 40 kilometrů, druhý nás poslal doleva. Vůbec jsme nevěděli, tak jsme se k našemu doktorovi vrátili a znovu zjišťovali, kudy se vydat a jak že se jmenuje ta vesnice, kam jedeme. Takže to bylo doleva, jedeme do Gallinu. Prošli jsme se asi tak dva kilometry, a stejně jsem měl pocit, že mi z krosny upadnou záda. Našli jsme správnou odbočku, kousek od ní místo, kde byl stín, dalo se tam ležet a dalo se tam i zastavit, takže ideál na stopování. Toho místa jsme si ale moc neužili. Za chvilinku nás vzal německý pošťák napůl v civilu, mohlo mu být kolem třiceti a měl skoro plnovous, ale vypadal sympaticky a navíc nás vzal přímo k pumpě, která byla od vesnice ještě nějaký ten kilometr. No a aby to nebylo jen takhle snadné, tak sotva jsme došli k výjezdu z pumpy, zastavil vedle nás český kamion. Okamžitě jsme ho oslovili, a mladý kluk, dvacet pět let, jel do Aše (tam jsem se vždycky chtěl podívat) nás vzal docela rád. Navíc v Aši měl být hned druhý den asi v 8, dřív jsme se do Čech skoro ani dostat nemohli. Náš řidič opravdu rád mluvil a občas byl k nezastavení. Zkoušel vícero multilevelů a hodně se zajímá o vydělávání peněz, pozitivní cashflow a tak podobně, a kromě ježdění v kamionu pro rodinnou ašskou firmu se snaží všemi silami nějak zajistit pasivní příjem, například teď si údajně koupil dva byty, s tím že hypotéku mu přímo budou hradit nájemníci. To mě překvapilo, protože z nájmu 5 tisíc bychom v Hradci asi hypotéku nezaplatili. No a taky že to není Hradec, 2+1 ve slušném stavu se tu dá sehnat v rozmení 200 - 300 tisíc. To se nám moc nechtělo věřit, ale asi to bude pravda, holt žijeme v drahém městě a za stejný byt bychom museli vytáhnout zhruba desetkrát tolik. Cesta uběhla docela rychle, byť jsme to občas frčeli přes kdovíjaké státovky (bundesky). Zakotvili jsme asi v půl deváté večer, že jdeme spát, byť bylo ještě světlo. K tomu se ještě přidalo, že jsme byli v měsíční krajině a nedalo se nikam z odpočívadla odejít a tedy postavit stan. Tráva tam byla taky na houby, tak jsme rozdělali stan přímo na zemi před kamionem a věci jsme si hodili dovnitř. S týpkem jsme ještě do večera kecali, až nakonec došla řeč na církevní restituce a to se to protáhlo... Spát jsme šli až o půl jedné a vstávat jsme měli v pět. Takže další noc na tvrdém, nicméně na to si člověk rychle zvykne, a kromě toho tam bylo teplo. Další ráno máme být v 8 ráno v Čechách, takže se na nás těšte, Češi! Z větší dálky než z Aše se do Hradce v Čechách skoro stopovat nedá, takže to ještě bude zajímavý den, ale rozhodně se těšíme a motivace je teď opravdu velká. Navíc, kyblík v KFC to ještě násobí, takže uvidíme, co si na nás Češi přichystají.
Stopem do Norska – den devátý (holky Polky)
Včerejší den nás velice nakopl, takže jsme vstali docela brzo, zbourali mokrý stan a vydali se stopovat na pumpě asi sto kilometrů od severního cípu Dánska. Navíc jsme s Dánskem měli vždycky dobré zkušenosti. To se záhy potvrdilo, vzal nás Dán s pěkným novým autem. Pracuje jako Sales councelor (prodejní poradce) s prostředky proti škůdcům pro zemědělce. Cestou jsme se hodně bavili o dánské energii, v Dánsku jsou hodně zelení a plánují většinu energie získávat z větru. Cesta uběhla hodně rychle, Tomáš to zase vzadu zalomil, a vystoupili jsme na odpočívadle, kde ovšem byla i restaurace a aut projíždělo docela hodně. Po nějaké chvilce nám zastavila Dánka (jak jinak), ovšem jela ve špatném směru. Tentokrát jsme si už chvilku počkali, ale za půl hodiny bylo vymalováno. Zastavil nám karavan a chlápek se ptal, kam jedeme. Nepřišlo nám divné, že pán seděl napravo a držel v ruce volant. Poté co jsme řekli, že chceme na jih řekl - "Germany, Hamburg, I go all the way". Super, prostě super. Bylo ještě dopoledne a už jsme měli vlastně Dánsko za sebou. Pán a paní byli z Irska, jeli sami, i když měli pět dětí, žádné s nimi ale nemohlo jet. Byli na pár dní v Norsku, dál se ještě chtěli stavit na pár dní ve Francii a Belgii nebo v Londýně za nejstarším synem. Zajímavé bylo, že prý v Irsku mít pět dětí není až tak nezvyklé. V Česku to rozhodně nezvyklé je. Byla s nimi sranda, a i když jsme nevydrželi mluvit celou dobu, jeli jsme celé tři hodiny, tak to byl super čas. Tomáš to samozřejmě v půlce zase zabalil, protože "už stejně bylo ticho". Nechali jsme se vyhodit před Hamburgem, protože Iři jeli dál na druhou stranu, a to byla chyba. Zpětně jsme se dozvěděli, že na Berlín jsme se měli nechat vyhodit o pár desítek kilometrů zpátky, kde je taková zkratka a většina řidičů se díky ní vyhne Hamburgu. Před Hamburgem jsme museli počítat s tím, že spousta aut jela jinam než do Berlína. Tak jsme si vytvořili ceduli s nápisem "BER" a čekali jsme. A čekali jsme. Provoz skoro nulový, jen začaly přibývat kamiony. Objevili jsme český kamion, ale měl zatměná okna a řidič nejspíš spal. Ovšem začali jsme víc přemýšlet o variantě s kamionem. Po chvilce jsme byli trošku naštvaní, protože z jednoho kamionu vystoupily další dvě stopařky. Vzhledem k tomu, že nás vždycky holky předběhly, tak jsme čekali, že to opět nastane. Nakonec se to vyvinulo trošku jinak. Holky byly Polky, ještě na střední škole, a jestli jsme my byli naivní a nic jsme si dopředu nenaplánovali na náš první stop, tak tady jsme měly dobré konkurenty. To by bylo na dlouhé vyprávění. Ale hned nám poradily, že je tu nějaký kamioňák, který ještě dneska jede do Čech. Tak jsem se rozhoupal a šel jsem obejít kamiony. Opravdu jsem našel asi dva Čechy, ale ani jeden nejel do Česka, oba museli nakládat kdesi pryč. Když jsem se vracel zpátky, tak jsem našel ještě jednoho a dal jsem se s ním do řeči. Zároveň jsem od něj získával informace, protože ani on nejel do Česka. Ale po chvilce za ním přišel týpek, který parkoval s kamionem hned vedle a přidal se do diskuze. Když jsem se ho nakonec zeptal, tak říkal, že nás klidně může hodit, ale až zítra. Vzhledem k naší situaci, kdy snad nikdo nejel ani do Berlína jsme se rozhodli, že toho využijeme. Není jisté, jestli se do Česka dostaneme hned druhý den, ale nejpozději do dvou dnů by to mělo dopadnout. Tož v pohodě. Navíc holky Polky našly taky odvoz až na druhý den, a ptali se nás, jestli budeme rozkládat stan, že bychom jim hráli roli strážců. Což bylo samozřejmě fajn, aspoň budeme mít společnost. Zakempili jsme to všichni čtyři někde na trávě benzínce. Po chvilce se k nám přidala ještě Švýcarka na cestě ze Švédska, ovšem ta někoho sehnala skoro dřív, než jsme si všimli, že přišla. Večer to bylo super, podělili jsme se o jídlo, zkušenosti z cest (přeci jen, my jsme měli asi o pět dní zkušeností víc), holky nám zahrály a zazpívaly něco v polštině, pohodový večer. Holky byly na cestě teprve čtvrtý den, jely jen na otočku k moři do Dánska. Vyprávěly nám o neuvěřitelné ochotě některých lidí, tedy, většinou mužů. Na druhou stranu, žádnou špatnou zkušenost neměly. Udělaly za ty tři dny asi 200 fotek, a skoro jsem si říkal, že za ty tři dny toho viděly víc než my za devět. Jedné z nich během toho zavolali, že jí berou na skautský tábor ve Švédsku, navíc sotva za pár dní, takže to měla holka veselé, navíc to ani moc nečekala. Dali jsme jim naši podepsanou ceduli s nápisem "BER", z čehož měly neskonalou radost :) Vzhledem k řečem některých truckerů, s kterými jsme mluvili, jsem o ně vážně měl trošku strach, a o to víc jsem byl rád, že Tom našel velice pěkné a dostupné místo za lesem, kde se dalo spát. Kromě pepřáku si holky zapomněly i tyčky do stanu, takže ho musely stavět na kraji louky pod stromem, a stejně to vypadalo fakt vtipně. Postavili jsme stan kousek vedle, rozloučili jsme se, protože my jsme měli vstávat až o dvě hodiny později než holky, a šlo se spát. Tento den se nám otočil náš denní režim, nejvíce kilometrů jsme najeli kolem poledne a od tří hodin jsme se už nepohnuli z místa. Na druhou stranu, naděje přímé cesty do Česka za to docela stála, a taky bych docela rád jel kamionem, protože jsem tuto laskominu ještě za svůj krátký život neochutnal. Na jedné věci jsme se ale s Tomem shodli - jak se dostaneme do Čech (do Prahy nebo Hradce), tak zajdeme na kyblík massa do KFC, protože nám už začalo chybět pořádné jídlo, samozřejmě kvůli šetření peněz a zdrojů, zvlášť když často není jistota, že se bude dát brzy zase nějaké další jídlo sehnat. No a zítra už snad směr Čechy!
Stopem do Norska – den osmý (haluz day)
V osmý den jsme se počali loučit s Norskem. Na 17.30 jsme měli objednaný trajekt z Larviku, asi sto kilometrů jižně od Drammenu, takže to byl víceméně jediný cíl, co jsme chtěli zvládnout. Ovšem vzhledem k neznalosti stopu u severských řidičů jsme chtěli mít jistotu, že nám trajekt nepropadne, a tak jsme si našli pojišťovací autobus, který ovšem stál téměř to samé co trajekt. Ráno začalo docela zajímavě. Marek (náš hostitel) byl už dávno pryč v práci, takže jsme vstali, zabalili a vyrazili jsme. Zajímavé je, že si doma nezamykají, takže ať má člověk klíče nebo ne, stejně se dostane. A klíče nejsou klíče, ale čipová karta. Sotva jsme vyrazili a asi pět minut šli na zastávku, kde jsme chtěli stopovat, začali jsme se shánět po ceduli, takže kus kartonu. Za chvilku jsme v papíru našli obří krabici a sháněli jsme pro změnu nůž. Ten jsme ale nedokázali objevit, takže jsem Toma nechal a vrátil jsem se prohledat byt, jestli tam není nůž. No, nůž jsem nenašel, ale tašku s hygienou (včetně rovnátek s cenou nevyčíslitelnou) jsem objevil na umyvadle. Ufff! Vrátil jsem se s tím, že nůž máme někde v batozích, což se někdy později potvrdilo. Stopovali jsme na zastávce pro autobusy hned pod dálnicí, kde většina aut z Drammenu mířících našim směrem musela projet. Do odjezdu autobusu zbývaly asi tři hodiny, a měli jsme za něj dát každý 145 NOK, to je skoro pět stovek našich za jednoho. Takže motivace docela slušná. Ovšem haluz se tento den vrátil zase zpátky. Postupně nám zastavili tři auta, ovšem všechna jela jen pár kilometrů a stáčela to mimo dosah pojišťujícího autobusu. Museli jsme odmítnout. A jen pár minut před odjezdem busu se na zastávce objevili další stopaři, Češi! Oni ale dojeli do Osla busem a stopovali po Norsku. I tak nám ale nadšeně vyprávěli, jak ujeli celých 300 kilometrů za jediný den, což by byl náš druhý nejhorší den, nicméně Norsko to má holt trochu jinak. Záhy přijel autobus. Trošku s poraženým pocitem jsem vytáhl kartu a zadal pin, abych zaplatil (hotovost jsme stejně jako celou dobu neměli žádnou), ovšem terminál ji odmítl. To mě trochu znervóznilo, tak jsem to zkusil znovu. Zase nic. Tomáš to zkusil s tou svojí. Taky nic. Ups. Zkusili jsme Čechy, jestli nemají hotovost, že bychom jí vyměnili za eura, kterých jsme měli hodně. Nedali to celé dohromady. Říkali jsme řidiči, že nám to prostě nesmí ujet, jinak nám ujede trajekt. Nicméně řidič už byl na cestě zase nám vyndat věci a odjet bez nás, když v tom se zvedla jedna slečna z autobusu s tím, že to zaplatí a my jí to dáme v eurech. Takže zasunula kartu, zadala pin... A nic! Taky nefungovalo, přestože slečna kartou v Oslu při nástupu platila. V tu chvíli bylo jasné, že chyba není na naší straně, tak nám řidič řekl, ať si prostě nastoupíme. Zdarma! Vlastně jsme si stopli autobus! Po příjezdu do přístavu jsme měli ještě dvě hodiny, takže jsme se šli projít po okolí. Objevili jsme super pláž, takže jsme poprvé vyzkoušeli moře, byť jen fjordové, se sladkou vodou. Potom jsme došli až na mys přístavu, kde byl krásně vidět celý Larvik. Ten se rozprostíral všude po pobřeží, všechno jen rodinné severské domky, různě po poloostrůvcích, na útesech i na ostrůvcích, vypadalo to všechno opravdu kouzelně. Jelikož jsme se plavili na trajektu prvně, moc jsme nevěděli, co od toho můžeme čekat, hlavně jsme se báli, že pojedeme čtyři hodiny zavření někde v podpalubí. Opak byl však pravdou. Trajekt, do kterého se vejde přes dva tisíce lidí, byl celý tak nějak luxusní. Horní tři patra z osmi byla pro všechny volně přístupná (dole byla auta) a sestávala se z míst pro sezení v resauračním provedení, několika tax-free obchodů (bez daní), restaurací a taky z bussiness třídy, kde byly sedačky jako v letadle. Zároveň se taky dalo chodit ven na palubu, tedy jen po stranách a vzadu. Připadali jsme si trochu jako Alenky v říši divů, byly skvělé výhledy na krajinu, oceán a vlny. Plavili jsme se asi tři a půl hodiny a byl to opravdu super zážitek. V Hirtshalsu jsme se vylodili v 21.15, a jelikož to je spíš vesnice než městečko, tak jsme silně doufali, že aspoň jedno auto z trajektu nám zastaví. Hodně aut stihlo odjet dřív, než jsme se vůbec dostali z lodi. Proud aut se postupně ztenčoval, a když už jsme skoro nedoufali, zastavila nám jak jinak samotná Dánka, a vzala nás asi sto kilometrů na jih po dálnici. Byla s ní sranda, Tom to vzadu zalomil, já jsem si s ní opět docela rozuměl, a vyhodila nás na pumpě za Aalborgem (čti ólborg), a jelikož byla už docela tma, tak jsme se vydali hledat nocleh. Vedle pumpy byl les, a v něm ohrazená louka pro krávy, kde jsme zrovna spát nechtěli. Navíc hned vedle bylo nějaké stavení, tak jsme ještě chvilku hledali a našli celkem hezké místo taky na tom stejném pozemku, ovšem u malých stromků, kde žádné krávy nebyly. Štěstí se k nám zase vrátilo, takže i když se už mrtě těšíme domů, zpáteční jízdu si snad dobře užijeme. Úkol je splněn, postel už doma čeká!
Stopem do Norska – den sedmý
Přišel den, na který jsme se s Tomem opravdu hodně a dlouho těšili, a který pro vás asi tolik zajímavý nebude. Dali jsme si totiž day-off, den volna. Spali jsme u Marka Toula v Drammenu, a byla to super noc. S Markem a Tomem jsme povídali dlouho do noci, a když Marek, který musel v pět ráno vstávat do práce, šel někdy po půlnoci spát, tak jsem teprve začal psát denní souhrn na blog. Celou dobu jsem mžoural očima a skoro neviděl, co píšu, ale nakonec jsem to o půl druhé dosmažil a šlo se spát.
Ráno jsme vstávali samozřejmě v pohodě. Tom vstal někdy v deset, ale potom co se dal do kupy, najedl se a začal si číst, najednou si uvědomil, že vlastně nic nemusí, a tak to ještě na dvě hodinky zabalil. Já jsem vstával někdy po něm, a pak začalo flákání doma, dohnaly se zprávy, facebook a tak podobně, potom jsem dohnal druhý díl Hobita, a tak když jsme se vykopali, byly asi čtyři odpoledne. Pokud vás něco takového šokuje, tak vězte, že s Tomem jsme oba takoví úplně normálně, takže když zrovna nestopujeme nebo nás někdo nedokope do školy, tak život začíná spíš až v pozdním odpoledne.
Nejprve jsme šli nakupovat do Kiwi, řetězce s potravinami, kde není údajně tak draze. Věděli jsme, že potřebujeme koupit chleba, a i když nikde ve světě nevedou to, co si my Češi představujeme pod tímto pojmem, tak jsme našli jeden, který vypadal celkem jedle. Nicméně jsme za něj dali 30 kronnen, tedy skoro stovku českých. Normálně bychom do košíku naházeli i různé sladkosti a co by nám přišlo pod ruku, ale vzhledem k třikrát vyšším cenám nás psychologický blok donutil nakupovat opravdu jen to, co jsme potřebovali. Takže norskou verzi nutelly (ta česká nám už došla) a sušenky na způsob bebéček. Tak asi tak vypadají naše nákupy na cestách.
Poté jsme se vrátili domů a nabrali Marka se Samem, jeho Thajským spolubydlícím, a vyrazili jsme na Spiralen, kopec nad Drammenem, na kterém je dobrá vyhlídka. Šli jsme celou dobu po běžkových tratích (byť se po nich i chodí, pořád se většinu roku běžkuje, tím se liší od českých turistických tras). Co je ale hodně zajímavé je, že na Spiralen jezdí autobus za 100 norských korun (to není vůbec málo), a jediná přístupová cesta je skrz kopec. Dole pod ním se vjede do tunelu, a potom se jede asi 16x dokola po spirále nahoru, vyjede se ven až těsně pod vrcholem. Minimálně je to hodně zvláštní, ale částečně to vysvětluje vysokou cenu autobusu.
Šli jsme celou dobu lesem, víceméně dost podobným českému lesu, cestou jsme sbírali maliny, jahody i borůvky, a hlavně jsme si všichni dost dobře sedli, protože jsme všichni víceméně fanatici do sportu, hlavně fotbalu.
Sam jakožto thajec s tričkem velikosti L dle thajských proporcí měří 163 centimetrů a vyrostl v Norsku, ale do Thajska občas jezdí a vždycky si přiveze různé fotbalové dresy, které tam jsou pro Nora téměř zadarmo. Nejdřív jsme Marka podezřívali, že tam má nějaké dítě, které je fanatik do fotbalu a zároveň mu moc nerozumí (kdo může mít na sušáku vedle sebe dresy Arsenalu, Chelsea a Manchesteru United?), protože velikosti byly opravdu dětské, nicméně opravdu to bylo Samovo a opravdu je ve své mateřské zemi úplně normálně velký. Takže basketbal, který má Sam nejradši, asi na národní úrovni Thajsko moc drtit nebude.
Trip byl super, kromě skvělé vyhlídky jsme taky viděli pravé norské horské jezero (prostě jen tak na kopci bylo jezero, i když dole bylo moře - fjord). Po cestě zpátky nám Sam koupil jeho oblíbenou norskou čokoládu, kterou bych přirovnal k takovému lepšímu Orionu.
Marek nám potom doma udělal naprosto luxusní večeři. Losos se zeleninou a kuskusem byla opravdu výborná kombinace, lehké, zdravé a hlavně skvěle chutnající jídlo. Zapomněl jsem poznamenat, že nám Marek vařil i den předtím a to hned dvakrát, poprvé rýži s luštěninami (cizrna, čočka, fazole a mandle) na indický způsob, večer na tentýž způsob rýži se zelím a slaninou, a pokaždé se přesně trefil do mého vkusu (přesně tyhle věci mám strašně moc rád). Zkrátka, Marek byl výborný hostitel, skvělý kuchař, byla s ním super zábava a chtěl, abych ho tady vyzvednul, protože bude rád, když se za ním přijede zase někdo podívat, takže neváhejte a vyražte (zase s rezervou, Čecháčci :D).
Marek nám taky pomohl objednat trajekt z Larviku na sever Dánska (jen 189 NOK!) takže se cestou nazpět vyhneme Švédsku (ufff), letadlo jsme zavrhli jednak kvůli ceně, a taky protože když už jsme sem přijeli stopovat, tak si taky dostopujeme domů. Přeci jen, většina špatných zážitků byla až z oblasti okolo Švédska, a tomu se nazpět vyhneme.
Takže zítra je plán dostat se do Larviku stopem, ale jsme realisti a víme, že spíš než to dojde na plán B, a tak jsme si našli autobus, ovšem ten stojí okolo 200 NOK, což je víc než samotný trajekt, tak by bylo moc fajn potkat nějaké osvícené Nory.
Norsko jsme si moc užili, i když úplně jinak, než jsme si původně představovali (spát se dá asi i doma :)), ale načerpali jsme síly na cestu zpátky, hlavně ty psychické. Takže zítra směr Dánsko, trajekt odjíždí 17.30!
Ráno jsme vstávali samozřejmě v pohodě. Tom vstal někdy v deset, ale potom co se dal do kupy, najedl se a začal si číst, najednou si uvědomil, že vlastně nic nemusí, a tak to ještě na dvě hodinky zabalil. Já jsem vstával někdy po něm, a pak začalo flákání doma, dohnaly se zprávy, facebook a tak podobně, potom jsem dohnal druhý díl Hobita, a tak když jsme se vykopali, byly asi čtyři odpoledne. Pokud vás něco takového šokuje, tak vězte, že s Tomem jsme oba takoví úplně normálně, takže když zrovna nestopujeme nebo nás někdo nedokope do školy, tak život začíná spíš až v pozdním odpoledne.
Nejprve jsme šli nakupovat do Kiwi, řetězce s potravinami, kde není údajně tak draze. Věděli jsme, že potřebujeme koupit chleba, a i když nikde ve světě nevedou to, co si my Češi představujeme pod tímto pojmem, tak jsme našli jeden, který vypadal celkem jedle. Nicméně jsme za něj dali 30 kronnen, tedy skoro stovku českých. Normálně bychom do košíku naházeli i různé sladkosti a co by nám přišlo pod ruku, ale vzhledem k třikrát vyšším cenám nás psychologický blok donutil nakupovat opravdu jen to, co jsme potřebovali. Takže norskou verzi nutelly (ta česká nám už došla) a sušenky na způsob bebéček. Tak asi tak vypadají naše nákupy na cestách.
Poté jsme se vrátili domů a nabrali Marka se Samem, jeho Thajským spolubydlícím, a vyrazili jsme na Spiralen, kopec nad Drammenem, na kterém je dobrá vyhlídka. Šli jsme celou dobu po běžkových tratích (byť se po nich i chodí, pořád se většinu roku běžkuje, tím se liší od českých turistických tras). Co je ale hodně zajímavé je, že na Spiralen jezdí autobus za 100 norských korun (to není vůbec málo), a jediná přístupová cesta je skrz kopec. Dole pod ním se vjede do tunelu, a potom se jede asi 16x dokola po spirále nahoru, vyjede se ven až těsně pod vrcholem. Minimálně je to hodně zvláštní, ale částečně to vysvětluje vysokou cenu autobusu.
Šli jsme celou dobu lesem, víceméně dost podobným českému lesu, cestou jsme sbírali maliny, jahody i borůvky, a hlavně jsme si všichni dost dobře sedli, protože jsme všichni víceméně fanatici do sportu, hlavně fotbalu.
Sam jakožto thajec s tričkem velikosti L dle thajských proporcí měří 163 centimetrů a vyrostl v Norsku, ale do Thajska občas jezdí a vždycky si přiveze různé fotbalové dresy, které tam jsou pro Nora téměř zadarmo. Nejdřív jsme Marka podezřívali, že tam má nějaké dítě, které je fanatik do fotbalu a zároveň mu moc nerozumí (kdo může mít na sušáku vedle sebe dresy Arsenalu, Chelsea a Manchesteru United?), protože velikosti byly opravdu dětské, nicméně opravdu to bylo Samovo a opravdu je ve své mateřské zemi úplně normálně velký. Takže basketbal, který má Sam nejradši, asi na národní úrovni Thajsko moc drtit nebude.
Trip byl super, kromě skvělé vyhlídky jsme taky viděli pravé norské horské jezero (prostě jen tak na kopci bylo jezero, i když dole bylo moře - fjord). Po cestě zpátky nám Sam koupil jeho oblíbenou norskou čokoládu, kterou bych přirovnal k takovému lepšímu Orionu.
Marek nám potom doma udělal naprosto luxusní večeři. Losos se zeleninou a kuskusem byla opravdu výborná kombinace, lehké, zdravé a hlavně skvěle chutnající jídlo. Zapomněl jsem poznamenat, že nám Marek vařil i den předtím a to hned dvakrát, poprvé rýži s luštěninami (cizrna, čočka, fazole a mandle) na indický způsob, večer na tentýž způsob rýži se zelím a slaninou, a pokaždé se přesně trefil do mého vkusu (přesně tyhle věci mám strašně moc rád). Zkrátka, Marek byl výborný hostitel, skvělý kuchař, byla s ním super zábava a chtěl, abych ho tady vyzvednul, protože bude rád, když se za ním přijede zase někdo podívat, takže neváhejte a vyražte (zase s rezervou, Čecháčci :D).
Marek nám taky pomohl objednat trajekt z Larviku na sever Dánska (jen 189 NOK!) takže se cestou nazpět vyhneme Švédsku (ufff), letadlo jsme zavrhli jednak kvůli ceně, a taky protože když už jsme sem přijeli stopovat, tak si taky dostopujeme domů. Přeci jen, většina špatných zážitků byla až z oblasti okolo Švédska, a tomu se nazpět vyhneme.
Takže zítra je plán dostat se do Larviku stopem, ale jsme realisti a víme, že spíš než to dojde na plán B, a tak jsme si našli autobus, ovšem ten stojí okolo 200 NOK, což je víc než samotný trajekt, tak by bylo moc fajn potkat nějaké osvícené Nory.
Norsko jsme si moc užili, i když úplně jinak, než jsme si původně představovali (spát se dá asi i doma :)), ale načerpali jsme síly na cestu zpátky, hlavně ty psychické. Takže zítra směr Dánsko, trajekt odjíždí 17.30!
Stopem do Norska – den šestý
Šestý den začal ještě na terminálu v Göteborgu, kde jsme v 1.45 vyráželi směr Oslo autobusem od firmy Swebus. Musím se přiznat, že cestu jsem si moc neužil, nedokázal jsem za ty víc než tři hodiny usnout na víc než pět minut. Řidič Robert všechny dopředu varoval ve švédštině i angličtině, že na hranicích bude opravdu přísná kontrola, kvůli hrozbě teroristů, ať máme s sebou na palubě pas nebo občanku, že nás určitě probudí. Super přísná kontrola nakonec byla super příjemná policistka, blondýnka, která nás totálně vyčerpala svou vtíravou otázkou - kam jedeme. Stačila jí odpověď Oslo a šla dál. No, pokud bychom s sebou vezli bombu, tak by nám to rozhodně prošlo.
Úmornou cestu jsme překonali a dostali se v 5.20 do Osla. Konečně Norsko! Sice jsme si nakonec pomohli trochu podvodem a nedostopovali jsme, ale asi lepší připlatit si a dostat se sem, protože jsem skoro přesvědčený, že bychom ještě několik dní marně čekali v Göteborgu.
Už jsme byli dopředu domluvení, že se s Markem Toulem (ḱterý žije v Drammenu, čtyřicet kilometrů od Osla) potkáme o půl deváté v jeho církvi, od které jsme dostali adresu. Poté, co jsme zjistili, že je to jen dva kilometry daleko, jsem se rozhodl dospat a nechal jsem Toma hlídat zavazadla (jako jsme to udělali naopak v Göteborgu). Jenže do pěti minut mě hlídač probudil, že se tam spát nesmí (asi ze stejného důvodu, aby se nekradly zavazadla).
Tak jsme se vydali na cestu, s tím, že zatím najdeme nějaký park a tam se natáhnu na lavičce. To se povedlo, asi hodinku jsem se vyspal, ale střevní problémy se potom zase ozvaly. Vzhledem k tomu, že bylo takhle brzo ráno, tak najít něco jako toaletu bylo skoro nemožné, takže jsme šli rovnou k té církvi. Jak už mnohokrát po cestě se ale po nějakém čase žaludek zase uklidnil, a tak jsme klimbali před vchodem a čekali jsme na Marka.
Po nějakém čase se k nám přidala polka, která přišla dělat zvukaře, ale neměla klíče. Byl s ní fajn pokec, v Oslu je už šestým rokem, po studiích a nějaké křesťanské aktivitě začala normálně pracovat, dělá v call centru, což je tady samozřejmě, stejně jako všechny ostatní práce, celkem solidně placené. Navíc odpovídá na telefony v polštině, angličtině i norštině, takže celkem zajímavé.
S téměř půlhodinovým zpožděním se přiřítil Marek. Čeština v tu chvíli zněla o dost příjemněji, než normálně. Ukázal nám toalety, takže jsme hned dohnali veškerou hygienu asi za poslední dva dny.
Seznámil jsem se ještě s pár lidmi, víceméně všichni přítomní byli ve studentském věku. Budova byla docela velká, ale marně jsme sháněli místo, kde by se dalo natáhnout. Dokonce ani sami lidi nevěděli, až nakonec jsem našel místo na balkoně a dal si dvacet, než vše vypuklo.
Vsuvka pro křesťanské čtenáře - církev se absolutně vzhlížela v Hillsongu a všechno včetně stylu oblékání a hudby bylo téměř dokonale zreprodukováno. Hudba měla super kvalitu a flow, hlavní zpěvák vypadal spíš jako na rockovém koncertu než v církvi, a na baskytaru odvedl téměř heroický výkon náš krajan. Kázání v norštině s překladem do sluchátek mě moc nepřesvědčilo, ale to nesouvisí s jeho kvalitou, jako spíš s kvalitou mojí víry. Zajímavé ale bylo, že verše nebo i části kázání z ničeho nic byly v angličtině. Zřejmě všichni tady anglicky rozumí.
Teď tedy už i pro neznabohy. Po skončení programu jsme jeli s Markovým kamarádem Davidem zánovním Volvem do Drammenu. Ještě před odjezdem z Osla jsme projeli centrum Osla a viděli většinu místní zajímavostí (například královský palác nebo americkou ambasádu v Mordor stylu).
Na cestě do Drammenu nás zastihl brutální liják, takže nebylo téměř vidět na auto před námi. Zajímavé bylo potom pozorovat cyklisty, kteří v tom jezdili a nevypadalo, že by je to úplně vzrušovalo, i když si asi uvědomovali, že jsou skrz naskrz mokří. Tři vteřiny, kdy jsme vyskočili z auta, nabrali věci a dostali se pod střechu, z nás stejně udělaly vodníky.
A tak jsme se dostali k Markovi! Studentské bydlení se tady asi těžko dá srovnávat s kolejemi v Česku. V jednom bytu je šest pokojů, s tím že každý má svůj záchod i koupelnu a dokonce i svoji soukromou ledničku.
K obědu nám Marek připravil indické jídlo - luštěniny s rýží, což zní dost suše, ale bylo to dost ostré. Potom Marek odešel hrát do církve v Drammenu a nás nechal doma, ať si děláme, co chceme. No, chvíli jsme užívali místní wi-fi, ale já jsem to potom zalomil a vzbudil jsem se až po třech hodinách.
Večer se Marek vrátil a vzal nás na prohlídku Drammenu. Skoro se tady nabízí srovnání s Hradcem, 65 tisíc obyvatel, malebné městečko, tedy o dost míň paneláků a o to víc rodinných domků především na kopcích. Uprostřed docela velká řeka, která hned ústí do fjordu, který tedy má k moři ještě nějakých šedesát kilometrů. Zajímavost jsme všeho všudy našli jednu - strom, který roste na lodi kotvící uprostřed řeky. Jinak jsme viděli největší náměstí severní Evropy (protože jinde náměstí nejsou vůbec), radnici a podobné srandy. Velice příjemná procházka, následovala večeře v podobném stylu jako oběd a večerní pokec ve velice příjemné atmosféře.
Začali jsme zase nabírat síly, civilizace dokáže dělat divy. Zítra pravděpodobně budeme užívat Norska v kontextu Drammenu, a v úterý máme v plánu dostopovat do Larviku a trajektem se dostat rovnou do Dánska. Zkoušeli jsme i hledat letadlo, ale je moc těžké sehnat něco levně, vzhledem k naším těžkým zavazadlům.
No a zatímco dopisuji poslední řádky tohoto článku, moje oči se tak nějak samovolně zavírají, takže půjdu spát, a hádejte kam - do postele! Lidi, vy si vůbec neuvědomujete, jaký je to luxus! Dobrou noc :)
Úmornou cestu jsme překonali a dostali se v 5.20 do Osla. Konečně Norsko! Sice jsme si nakonec pomohli trochu podvodem a nedostopovali jsme, ale asi lepší připlatit si a dostat se sem, protože jsem skoro přesvědčený, že bychom ještě několik dní marně čekali v Göteborgu.
Už jsme byli dopředu domluvení, že se s Markem Toulem (ḱterý žije v Drammenu, čtyřicet kilometrů od Osla) potkáme o půl deváté v jeho církvi, od které jsme dostali adresu. Poté, co jsme zjistili, že je to jen dva kilometry daleko, jsem se rozhodl dospat a nechal jsem Toma hlídat zavazadla (jako jsme to udělali naopak v Göteborgu). Jenže do pěti minut mě hlídač probudil, že se tam spát nesmí (asi ze stejného důvodu, aby se nekradly zavazadla).
Tak jsme se vydali na cestu, s tím, že zatím najdeme nějaký park a tam se natáhnu na lavičce. To se povedlo, asi hodinku jsem se vyspal, ale střevní problémy se potom zase ozvaly. Vzhledem k tomu, že bylo takhle brzo ráno, tak najít něco jako toaletu bylo skoro nemožné, takže jsme šli rovnou k té církvi. Jak už mnohokrát po cestě se ale po nějakém čase žaludek zase uklidnil, a tak jsme klimbali před vchodem a čekali jsme na Marka.
Po nějakém čase se k nám přidala polka, která přišla dělat zvukaře, ale neměla klíče. Byl s ní fajn pokec, v Oslu je už šestým rokem, po studiích a nějaké křesťanské aktivitě začala normálně pracovat, dělá v call centru, což je tady samozřejmě, stejně jako všechny ostatní práce, celkem solidně placené. Navíc odpovídá na telefony v polštině, angličtině i norštině, takže celkem zajímavé.
S téměř půlhodinovým zpožděním se přiřítil Marek. Čeština v tu chvíli zněla o dost příjemněji, než normálně. Ukázal nám toalety, takže jsme hned dohnali veškerou hygienu asi za poslední dva dny.
Seznámil jsem se ještě s pár lidmi, víceméně všichni přítomní byli ve studentském věku. Budova byla docela velká, ale marně jsme sháněli místo, kde by se dalo natáhnout. Dokonce ani sami lidi nevěděli, až nakonec jsem našel místo na balkoně a dal si dvacet, než vše vypuklo.
Vsuvka pro křesťanské čtenáře - církev se absolutně vzhlížela v Hillsongu a všechno včetně stylu oblékání a hudby bylo téměř dokonale zreprodukováno. Hudba měla super kvalitu a flow, hlavní zpěvák vypadal spíš jako na rockovém koncertu než v církvi, a na baskytaru odvedl téměř heroický výkon náš krajan. Kázání v norštině s překladem do sluchátek mě moc nepřesvědčilo, ale to nesouvisí s jeho kvalitou, jako spíš s kvalitou mojí víry. Zajímavé ale bylo, že verše nebo i části kázání z ničeho nic byly v angličtině. Zřejmě všichni tady anglicky rozumí.
Teď tedy už i pro neznabohy. Po skončení programu jsme jeli s Markovým kamarádem Davidem zánovním Volvem do Drammenu. Ještě před odjezdem z Osla jsme projeli centrum Osla a viděli většinu místní zajímavostí (například královský palác nebo americkou ambasádu v Mordor stylu).
Na cestě do Drammenu nás zastihl brutální liják, takže nebylo téměř vidět na auto před námi. Zajímavé bylo potom pozorovat cyklisty, kteří v tom jezdili a nevypadalo, že by je to úplně vzrušovalo, i když si asi uvědomovali, že jsou skrz naskrz mokří. Tři vteřiny, kdy jsme vyskočili z auta, nabrali věci a dostali se pod střechu, z nás stejně udělaly vodníky.
A tak jsme se dostali k Markovi! Studentské bydlení se tady asi těžko dá srovnávat s kolejemi v Česku. V jednom bytu je šest pokojů, s tím že každý má svůj záchod i koupelnu a dokonce i svoji soukromou ledničku.
K obědu nám Marek připravil indické jídlo - luštěniny s rýží, což zní dost suše, ale bylo to dost ostré. Potom Marek odešel hrát do církve v Drammenu a nás nechal doma, ať si děláme, co chceme. No, chvíli jsme užívali místní wi-fi, ale já jsem to potom zalomil a vzbudil jsem se až po třech hodinách.
Večer se Marek vrátil a vzal nás na prohlídku Drammenu. Skoro se tady nabízí srovnání s Hradcem, 65 tisíc obyvatel, malebné městečko, tedy o dost míň paneláků a o to víc rodinných domků především na kopcích. Uprostřed docela velká řeka, která hned ústí do fjordu, který tedy má k moři ještě nějakých šedesát kilometrů. Zajímavost jsme všeho všudy našli jednu - strom, který roste na lodi kotvící uprostřed řeky. Jinak jsme viděli největší náměstí severní Evropy (protože jinde náměstí nejsou vůbec), radnici a podobné srandy. Velice příjemná procházka, následovala večeře v podobném stylu jako oběd a večerní pokec ve velice příjemné atmosféře.
Začali jsme zase nabírat síly, civilizace dokáže dělat divy. Zítra pravděpodobně budeme užívat Norska v kontextu Drammenu, a v úterý máme v plánu dostopovat do Larviku a trajektem se dostat rovnou do Dánska. Zkoušeli jsme i hledat letadlo, ale je moc těžké sehnat něco levně, vzhledem k naším těžkým zavazadlům.
No a zatímco dopisuji poslední řádky tohoto článku, moje oči se tak nějak samovolně zavírají, takže půjdu spát, a hádejte kam - do postele! Lidi, vy si vůbec neuvědomujete, jaký je to luxus! Dobrou noc :)
Stopem do Norska – den pátý
Vstávání na kamenné zemi kousek před Göteborgem bylo docela fajn, byť jsme se probudili poměrně pozdě, hlavně jsme už konečně na severu. Co bylo horší, moje trávící soustava přes noc nestihla vše, co potřebovala, takže mě opět bylo blbě. Což je zvláštní, protože mi blbě bylo během posledních několika let asi tak jednou, ale asi to bude spojené se stresem a spaním ve stanu.
Každopádně po dvou hodinách ležení v nesnesitelném vedru (i ve stínu) se konečně žaludek srovnal, a tak jsme mohli začít. Na benzínku ještě před tím přijeli dva stopaři z Dánska, kluk a holka, oba fajn. Nechali jsme je stopovat první a opravdu, byli do půlhodiny pryč.
Tak trošku povzbuzení to bylo, na druhou stranu holky stopařky mají několikanásobně větší úspěšnost než kluci stopaři. Byli jsme dneska zase úplně marní. Norů kolem nás jezdilo habaděj, ale nikdo se ani nepřiblížil tomu, že by nám mohl/chtěl zastavit.
Po asi dvou hodinách, to už byly tři odpoledne, jsme poobědvali a jen jsme naší cedulku "NOR" postavili na stůl. No a co se nestalo, zastavil nám chlápek s dodávkou. Nejprve se tvářil, že neumí anglicky, ale ukázalo se, že by si hravě strčil do kapsy většinu školou povinných Čechů. Ptal se nás na náš trip a připadalo mu to hrozně uhozené a vtipné, pořád se nám smál a kroutil hlavou.
Dovezl nás přes Göteborg, kde nás na konci cesty vysadil na benzínce ne přímo nalepené na dálnici. A to je většinou problém. Tentokrát to byl problém nepřekonatelný. Stopovali jsme asi tři hodiny, když po několika přeháňkách začalo už doopravdy pořádně pršet.
Oba poslední řidiči nám tvrdili, že se dá za 200 švédských korun dostat do Osla autobusem (a že je to skoro zadarmo). No, ve chvíli kdy začalo lít jako z konve a začínalo nám být jasné, že buď si najdeme hotel, nebo budeme spát pod mostem, navíc ve městě, tak jsme propadali zoufalství. Po pár vleklých diskuzích a marných pokusech najít na internetu spoje mezi Göteborgem a Oslem jsme se rozhodli, že zkusíme štěstí na autobusovém nádraží. Z našeho místa jezdila městská doprava, za kterou jsme vysolili rovných 50 švédských korun (to je za dvě zastávky opravdu hodně). Zajímavé bylo, že se dalo přímo na palubě autobusu platit kartou.
Za chvilku jsme byli na tom slavném Terminálu. A že se tomu opravdu dalo říkat terminál. Vlakové nádraží propojené s autobusovým, autobusy mezi městy se musely dopředu objednávat a v daný čas přijel bus ke správné bráně (Gate), nadesignované opravdu do podoby hodně blízké letišti. Každá brána měla svoje vlastní sedačky na čekání, zkrátka docela fajn.
Jízdenku jsme si neobjednávali u našeho dopravce, který měl svůj stánek zavřený, ale v jakémsi krámku s potravinami (něco jako je u nás Relay či Pont na každém nádraží). Do Osla opravdu něco jelo i po šesté hodině, kdy nám jeden bus ujel přímo před nosem - v 19.45, jenže byl plný. Hmm... To v nás úplně nadšení nevzbudilo. Ale záhy jsme zjistili, že další jede v 1.50 ráno, v Oslu bude v 5.20. Okamžitě jsme souhlasili. Nejen že budeme v Oslu, navíc nebudeme muset řešit nocleh - aspoň částečně se prospíme v autobuse. Takže jsme oba zaplatili 269 švédských korun za bus a hotel v jednom a zbývalo nám osm hodin do odjezdu.
Na Terminálu jsem chytil eduroam (mezinárodní univerzitní wi-fi síť), takže jsme začali na dálku řešit, co dál, jak to bude vypadat v Oslu. Máme se potkat s Markem Toulem, mým kamarádem, který žije kousek od Osla ve městě zvaném Drammen.
Psal jsem si taky se svojí sestrou Noemi, která je teď v Trondheimu, kam se už bohužel nejspíš nepodíváme. Ta mi poradila, jak najít levně letenky. Na to začal hon po všech možných variantách návratu, které vylučovaly nutnost stopovat zase zpátky (jsme oba opravdu zničení, potřebujeme sprchu a o něco lepší spaní než ve stanu, navic mi je vždycky po ránu špatně a nemůžu ani pořádně jíst). No, bylo to vtipné. Vždycky, když jsme vymysleli nějakou variantu a našli správnou letenku, která nebyla úplně přehnaně drahá, tak nastal nějaký zádrhel. Tu bylo zavazadlo pouze 10kg, tu se najednou cena o tisíc zvedla, tu najednou zvolené letenky někdo vykoupil... Dopadlo to tak, že ráno moudřejší večera, protože všechny varianty nakonec odpadly. Zatím nejrozumněji zní přepravit se trajektem z Norska na sever Dánska, a potom se stopem dostat opět co nejdál, s tím že pokud by nás tlačil čas, můžeme zbytek cesty dojet autobusem.
Na terminálu to vypadá asi tak jako v Praze na nádraží, jen v trošku lepším designu. Mraky lidí, k místnímu folkloru také patří poměrně dobře oblečení "sběrači", buď bezdomovci, nebo jen chudí lidé, kteří vybírají z košů plastové láhve (stejně jako v Německu jsou místní láhve ze silného plastu, a tedy znovupoužitelné). a plechovky, které jsou obě vratné. Plechovka za korunu, láhev za tři, za odpoledne by se dalo celkem slušně vydělat. Kdyby ovšem sbíral jenom jeden. Jenže tady prošlo sběračů za hodinu třeba sedm, a tedy samozřejmě nikdo téměř nic nenašel.
Nechal jsem Toma na lavičce prospat, a sám jsem hlídal batohy. Dělalo mi problém neusnout, ale zvládnul jsem to a dokonce jsem u toho napsal tenhle článek. Přeci jen příjemnější, než cvakat někde ve stanu. No a když už se blížil odjezd busu, tak Toma probudili hlídači. Ptal jsem se proč, a prý se tu den zpátky ztratilo hodně zavazadel, tak se tomu snaží předcházet. To je docela milé, a vzhledem k místní komunitě podivínů se vůbec nedivím, že se kradou zavazadla. Taky bych kradl, být na jejich místě...
Švédsko není zemí stopařů a opravdu už chceme být pryč. My už se těšíme na Oslo a hlavně sprchu a postel!
Každopádně po dvou hodinách ležení v nesnesitelném vedru (i ve stínu) se konečně žaludek srovnal, a tak jsme mohli začít. Na benzínku ještě před tím přijeli dva stopaři z Dánska, kluk a holka, oba fajn. Nechali jsme je stopovat první a opravdu, byli do půlhodiny pryč.
Tak trošku povzbuzení to bylo, na druhou stranu holky stopařky mají několikanásobně větší úspěšnost než kluci stopaři. Byli jsme dneska zase úplně marní. Norů kolem nás jezdilo habaděj, ale nikdo se ani nepřiblížil tomu, že by nám mohl/chtěl zastavit.
Po asi dvou hodinách, to už byly tři odpoledne, jsme poobědvali a jen jsme naší cedulku "NOR" postavili na stůl. No a co se nestalo, zastavil nám chlápek s dodávkou. Nejprve se tvářil, že neumí anglicky, ale ukázalo se, že by si hravě strčil do kapsy většinu školou povinných Čechů. Ptal se nás na náš trip a připadalo mu to hrozně uhozené a vtipné, pořád se nám smál a kroutil hlavou.
Dovezl nás přes Göteborg, kde nás na konci cesty vysadil na benzínce ne přímo nalepené na dálnici. A to je většinou problém. Tentokrát to byl problém nepřekonatelný. Stopovali jsme asi tři hodiny, když po několika přeháňkách začalo už doopravdy pořádně pršet.
Oba poslední řidiči nám tvrdili, že se dá za 200 švédských korun dostat do Osla autobusem (a že je to skoro zadarmo). No, ve chvíli kdy začalo lít jako z konve a začínalo nám být jasné, že buď si najdeme hotel, nebo budeme spát pod mostem, navíc ve městě, tak jsme propadali zoufalství. Po pár vleklých diskuzích a marných pokusech najít na internetu spoje mezi Göteborgem a Oslem jsme se rozhodli, že zkusíme štěstí na autobusovém nádraží. Z našeho místa jezdila městská doprava, za kterou jsme vysolili rovných 50 švédských korun (to je za dvě zastávky opravdu hodně). Zajímavé bylo, že se dalo přímo na palubě autobusu platit kartou.
Za chvilku jsme byli na tom slavném Terminálu. A že se tomu opravdu dalo říkat terminál. Vlakové nádraží propojené s autobusovým, autobusy mezi městy se musely dopředu objednávat a v daný čas přijel bus ke správné bráně (Gate), nadesignované opravdu do podoby hodně blízké letišti. Každá brána měla svoje vlastní sedačky na čekání, zkrátka docela fajn.
Jízdenku jsme si neobjednávali u našeho dopravce, který měl svůj stánek zavřený, ale v jakémsi krámku s potravinami (něco jako je u nás Relay či Pont na každém nádraží). Do Osla opravdu něco jelo i po šesté hodině, kdy nám jeden bus ujel přímo před nosem - v 19.45, jenže byl plný. Hmm... To v nás úplně nadšení nevzbudilo. Ale záhy jsme zjistili, že další jede v 1.50 ráno, v Oslu bude v 5.20. Okamžitě jsme souhlasili. Nejen že budeme v Oslu, navíc nebudeme muset řešit nocleh - aspoň částečně se prospíme v autobuse. Takže jsme oba zaplatili 269 švédských korun za bus a hotel v jednom a zbývalo nám osm hodin do odjezdu.
Na Terminálu jsem chytil eduroam (mezinárodní univerzitní wi-fi síť), takže jsme začali na dálku řešit, co dál, jak to bude vypadat v Oslu. Máme se potkat s Markem Toulem, mým kamarádem, který žije kousek od Osla ve městě zvaném Drammen.
Psal jsem si taky se svojí sestrou Noemi, která je teď v Trondheimu, kam se už bohužel nejspíš nepodíváme. Ta mi poradila, jak najít levně letenky. Na to začal hon po všech možných variantách návratu, které vylučovaly nutnost stopovat zase zpátky (jsme oba opravdu zničení, potřebujeme sprchu a o něco lepší spaní než ve stanu, navic mi je vždycky po ránu špatně a nemůžu ani pořádně jíst). No, bylo to vtipné. Vždycky, když jsme vymysleli nějakou variantu a našli správnou letenku, která nebyla úplně přehnaně drahá, tak nastal nějaký zádrhel. Tu bylo zavazadlo pouze 10kg, tu se najednou cena o tisíc zvedla, tu najednou zvolené letenky někdo vykoupil... Dopadlo to tak, že ráno moudřejší večera, protože všechny varianty nakonec odpadly. Zatím nejrozumněji zní přepravit se trajektem z Norska na sever Dánska, a potom se stopem dostat opět co nejdál, s tím že pokud by nás tlačil čas, můžeme zbytek cesty dojet autobusem.
Na terminálu to vypadá asi tak jako v Praze na nádraží, jen v trošku lepším designu. Mraky lidí, k místnímu folkloru také patří poměrně dobře oblečení "sběrači", buď bezdomovci, nebo jen chudí lidé, kteří vybírají z košů plastové láhve (stejně jako v Německu jsou místní láhve ze silného plastu, a tedy znovupoužitelné). a plechovky, které jsou obě vratné. Plechovka za korunu, láhev za tři, za odpoledne by se dalo celkem slušně vydělat. Kdyby ovšem sbíral jenom jeden. Jenže tady prošlo sběračů za hodinu třeba sedm, a tedy samozřejmě nikdo téměř nic nenašel.
Nechal jsem Toma na lavičce prospat, a sám jsem hlídal batohy. Dělalo mi problém neusnout, ale zvládnul jsem to a dokonce jsem u toho napsal tenhle článek. Přeci jen příjemnější, než cvakat někde ve stanu. No a když už se blížil odjezd busu, tak Toma probudili hlídači. Ptal jsem se proč, a prý se tu den zpátky ztratilo hodně zavazadel, tak se tomu snaží předcházet. To je docela milé, a vzhledem k místní komunitě podivínů se vůbec nedivím, že se kradou zavazadla. Taky bych kradl, být na jejich místě...
Švédsko není zemí stopařů a opravdu už chceme být pryč. My už se těšíme na Oslo a hlavně sprchu a postel!
Stopem do Norska – den čtvrtý
Čtvrtý den jsme začínali na benzínce kousek před Kodaní, a rozhodně jsme nečekali, jak to bude probíhat. Vstávali jsme tentokrát trochu dřív, abychom stihli dřívější provoz.
Hned po asi deseti minutách nám zastavil chlápek v celkem solidním novém autě, ale jel jen do Kodaně, nicméně nás přemluvil, že nás hodí na jednu super pumpu, kde všichni jezdí do Švédska. Kodaň více méně sousedí se švédským Malmö, dělí je asi jen dvacet kilometrů vody, přes kterou vede napůl tunel, ten vede k meziostrůvku, a od něj už se jede přes most.
Jak jsme záhy zjistili, chlápek, mohlo mu být maximálně 27, byl napůl maročan a měl solidní přesvědčovací schopnosti. Podniká, má několik různých byznysů včetně asi tří mytí aut, kde zaměstnanci umyjí auto, zatímco jde člověk nakupovat. Bydlel asi 40 km od Kodaně a má vodní skůtry, na kterých tam občas jezdí. Po cestě nám nadšeně vyprávěl o Kodani a hlavně o jedné její části, kde se dá sehnat cokoliv (tráva, hašiš...) a život tam je víceméně jedna velká párty. Po tom jsme zrovna neprahli. Po odbočce z dálnice (bohužel) jsme na semaforech stáli vedle ferrari, mladý nabručený kluk se svojí slečnou. Náš řidič neváhal, stáhnul okno a začal se s ním vybavovat v dánštině. Potom co dodiskutovali nám řekl, že jelikož to ferrari bylo špinavé, tak mu doporučoval jeho mytí aut. Zároveň nám taky oznámil, že Oslo je uzavřené kvůli podezření z plánovaného teroristického útoku, to nám taky moc nepřidalo.
Nakonec nás vysadil už ve městě na benzínce, na které byly asi jen tři auta a ani jsme nevěděli, kterým směrem se najíždělo na dálnici. Po chvilce hledání a zjištění, že u pumpy to opravdu nepůjde jsme se vydali na průzkum okolí a skončili jsme na odbočovacím pruhu u větší silnice, kde jezdilo více aut a kde se dalo zastavit. Opět jsme nečekali nějak zvlášť dlouho, možná půl hodiny, a vzala nás čínská rodinka žijící v Kodani, rodiče s dcerou jedoucí do Malmö na nákupy. Takže nás vzali přes tunel a most do Švédska. Jelikož pak jeli rovnou do Malmö, tak nás vysadili hned za mýtnou branou, kde auta zastavovala, aby zaplatila poplatek za most.
Tam jela vlastně všechna auta jedoucí přes Kodaň do Norska, tak jsme doufali, že to půjde. Z Berlína jsme měli už božskou trpělivost, vydrželi jsme tam šaškovat snad čtyři hodiny, zastavilo nám jediné auto, s tím že ale jedou do Kristianstadu, což je na druhou stranu. Toho jsme ale zpětně docela litovali, protože tím směrem se dalo jet ještě nějakých padesát kilometrů, a mohli jsme tam najít aspoň nějakou pumpu, kde se obecně stopuje nejlíp.
Nakonec jsme se rozhodli dojít na kilometr vzdálené odpočívadlo. Tam jsme zkoušeli, ale téměř všechna auta byla plná. Benzínka je prostě lepší. Tak jsme se rozhodli jít na benzínku, která byla signalizovaná kilometr daleko. Prodírali jsme se vším možným, bloudili jsme, nakonec jsme našli, ovšem byla daleko od dálnice a téměř žádná auta. V tu dobu bylo už asi sedm večer, a zoufalství by se dalo krájet. Zkusili jsme se vrátit na odpočívadlo, tam jsme taky neměli mnoho zdaru, navíc na něm stála průměrně tři auta. Tak jsme šli doplnit vodu a chtěli jsme jít ještě zpátky k mýtné bráně. Jenže co se nestalo. Na odpočívadle zbývalo poslední auto, co bylo na parkovišti, a v něm mladý kluk s dítětem, dvouletým. Šel jsem natočit vodu, a Tom za mnou najednou přišel - jedeme do Göteborgu! Cože??
A bylo to tak, z toho mladého kluka (vypadal na 16, ale bylo mu 25) se vyklubal strašně fajn člověk a táta, a vzal nás celých 270 kilometrů k Göteborgu. Byla s ním super sranda, je to Švéd, ale žije a pracuje v Dánsku. Seděl jsem vzadu s Oliverem, který byl strašně super, naučili jsme se od něj spoustu důležitých dánských slovíček, jako např. "Papa, boba". Stavili jsme se v McDonaldu a udělali cheeseburger party (10 ks), pozval nás náš řidič.
O něm by se dalo napsat ještě strašně moc, ale už mi upadává ruka. Vyhodil nás na pumpě před Göteborgem, Oliver nás oba obejmul na rozloučenou, a vydali jsme se hledat nocleh. U Kodaně jsme neměli nejlepší pocit ze zvoleného místa, tak jsme teď chtěli mít klidné spaní. Chvíli jsme hledali v blízkém lese, ale všude mokro a nerovný terén. Dlouho jsme vymýšleli, a nakonec jsme si našli mapu okolí a nějaké louky v dostupné vzdálenosti a zakempovali jsme to na druhé straně dálnice (pod kterou vedl tunel), tam jsme našli velké kameny v zemi, tedy suchý a rovný terén, a tam jsme zakempovali.
Upřímně řečeno, opravdu jsme si sáhli na dno. Jak už jsem psal, zoufalství se dalo krájet a občas jsem hodně obdivoval Tomovu vytrvalost, kdy já většinou vymýšlím jiné možnosti (např nasednout na první letadlo a letět domů), zatímco on vždycky říká, že to ještě přijde.
Na druhou stranu, zase jsme se nevzdali, i když jsme na to měli opravdu právo a dál míříme za vysněným Norskem. Je hodně těžké udržovat hygienu, ale ještě se to v rámci mezí dá zvládnout. Stále nejsem fanda spaní ve stanu, ale aspoň už ho umíme relativně rychle postavit i zbořit. Jen doufáme, že zase přijde den, kdy ho stavět nebudeme muset. Tím končí den čtvrtý a vy se můžete těšit na světlé zítřky (byť marně :D).
Hned po asi deseti minutách nám zastavil chlápek v celkem solidním novém autě, ale jel jen do Kodaně, nicméně nás přemluvil, že nás hodí na jednu super pumpu, kde všichni jezdí do Švédska. Kodaň více méně sousedí se švédským Malmö, dělí je asi jen dvacet kilometrů vody, přes kterou vede napůl tunel, ten vede k meziostrůvku, a od něj už se jede přes most.
Jak jsme záhy zjistili, chlápek, mohlo mu být maximálně 27, byl napůl maročan a měl solidní přesvědčovací schopnosti. Podniká, má několik různých byznysů včetně asi tří mytí aut, kde zaměstnanci umyjí auto, zatímco jde člověk nakupovat. Bydlel asi 40 km od Kodaně a má vodní skůtry, na kterých tam občas jezdí. Po cestě nám nadšeně vyprávěl o Kodani a hlavně o jedné její části, kde se dá sehnat cokoliv (tráva, hašiš...) a život tam je víceméně jedna velká párty. Po tom jsme zrovna neprahli. Po odbočce z dálnice (bohužel) jsme na semaforech stáli vedle ferrari, mladý nabručený kluk se svojí slečnou. Náš řidič neváhal, stáhnul okno a začal se s ním vybavovat v dánštině. Potom co dodiskutovali nám řekl, že jelikož to ferrari bylo špinavé, tak mu doporučoval jeho mytí aut. Zároveň nám taky oznámil, že Oslo je uzavřené kvůli podezření z plánovaného teroristického útoku, to nám taky moc nepřidalo.
Nakonec nás vysadil už ve městě na benzínce, na které byly asi jen tři auta a ani jsme nevěděli, kterým směrem se najíždělo na dálnici. Po chvilce hledání a zjištění, že u pumpy to opravdu nepůjde jsme se vydali na průzkum okolí a skončili jsme na odbočovacím pruhu u větší silnice, kde jezdilo více aut a kde se dalo zastavit. Opět jsme nečekali nějak zvlášť dlouho, možná půl hodiny, a vzala nás čínská rodinka žijící v Kodani, rodiče s dcerou jedoucí do Malmö na nákupy. Takže nás vzali přes tunel a most do Švédska. Jelikož pak jeli rovnou do Malmö, tak nás vysadili hned za mýtnou branou, kde auta zastavovala, aby zaplatila poplatek za most.
Tam jela vlastně všechna auta jedoucí přes Kodaň do Norska, tak jsme doufali, že to půjde. Z Berlína jsme měli už božskou trpělivost, vydrželi jsme tam šaškovat snad čtyři hodiny, zastavilo nám jediné auto, s tím že ale jedou do Kristianstadu, což je na druhou stranu. Toho jsme ale zpětně docela litovali, protože tím směrem se dalo jet ještě nějakých padesát kilometrů, a mohli jsme tam najít aspoň nějakou pumpu, kde se obecně stopuje nejlíp.
Nakonec jsme se rozhodli dojít na kilometr vzdálené odpočívadlo. Tam jsme zkoušeli, ale téměř všechna auta byla plná. Benzínka je prostě lepší. Tak jsme se rozhodli jít na benzínku, která byla signalizovaná kilometr daleko. Prodírali jsme se vším možným, bloudili jsme, nakonec jsme našli, ovšem byla daleko od dálnice a téměř žádná auta. V tu dobu bylo už asi sedm večer, a zoufalství by se dalo krájet. Zkusili jsme se vrátit na odpočívadlo, tam jsme taky neměli mnoho zdaru, navíc na něm stála průměrně tři auta. Tak jsme šli doplnit vodu a chtěli jsme jít ještě zpátky k mýtné bráně. Jenže co se nestalo. Na odpočívadle zbývalo poslední auto, co bylo na parkovišti, a v něm mladý kluk s dítětem, dvouletým. Šel jsem natočit vodu, a Tom za mnou najednou přišel - jedeme do Göteborgu! Cože??
A bylo to tak, z toho mladého kluka (vypadal na 16, ale bylo mu 25) se vyklubal strašně fajn člověk a táta, a vzal nás celých 270 kilometrů k Göteborgu. Byla s ním super sranda, je to Švéd, ale žije a pracuje v Dánsku. Seděl jsem vzadu s Oliverem, který byl strašně super, naučili jsme se od něj spoustu důležitých dánských slovíček, jako např. "Papa, boba". Stavili jsme se v McDonaldu a udělali cheeseburger party (10 ks), pozval nás náš řidič.
O něm by se dalo napsat ještě strašně moc, ale už mi upadává ruka. Vyhodil nás na pumpě před Göteborgem, Oliver nás oba obejmul na rozloučenou, a vydali jsme se hledat nocleh. U Kodaně jsme neměli nejlepší pocit ze zvoleného místa, tak jsme teď chtěli mít klidné spaní. Chvíli jsme hledali v blízkém lese, ale všude mokro a nerovný terén. Dlouho jsme vymýšleli, a nakonec jsme si našli mapu okolí a nějaké louky v dostupné vzdálenosti a zakempovali jsme to na druhé straně dálnice (pod kterou vedl tunel), tam jsme našli velké kameny v zemi, tedy suchý a rovný terén, a tam jsme zakempovali.
Upřímně řečeno, opravdu jsme si sáhli na dno. Jak už jsem psal, zoufalství se dalo krájet a občas jsem hodně obdivoval Tomovu vytrvalost, kdy já většinou vymýšlím jiné možnosti (např nasednout na první letadlo a letět domů), zatímco on vždycky říká, že to ještě přijde.
Na druhou stranu, zase jsme se nevzdali, i když jsme na to měli opravdu právo a dál míříme za vysněným Norskem. Je hodně těžké udržovat hygienu, ale ještě se to v rámci mezí dá zvládnout. Stále nejsem fanda spaní ve stanu, ale aspoň už ho umíme relativně rychle postavit i zbořit. Jen doufáme, že zase přijde den, kdy ho stavět nebudeme muset. Tím končí den čtvrtý a vy se můžete těšit na světlé zítřky (byť marně :D).