Každý člověk má některé vlastnosti, které by si sám nevybral, kdyby bylo na něm. Některé vlastnosti lze s pomocí úsilí úspěšně změnit, s jinými se ale nezbývá než smířit, protože se jich zbavit nejde.

Já ztrácím věci. Cestou ze Srbska jsem přemýšlel, kde by mohl být můj mobil. Naštěstí jsem ho doma v Praze vypátral na dně batohu. Moje úleva ale trvala jen do rána, kdy jsem se začal shánět po peněžence. Peněz v ní moc nebylo, ale doklady jsem tam měl kromě pasu úplně všechny. Doma nikde nebyla, v autě jsme ji nemohli najít,  jediné podezření tedy padlo na McDonald’s na dálnici u Budapešti, kde jsme se stavovali na doplnění energie.

Vyhledal jsem tedy danou pobočku na internetu a pokoušel jsem se dovolat. Asi tři dny po sobě jsem to vyzkoušel alespoň 10x, a už jsem se s peněženkou loučil, ale zkusil jsem napsat na Couchsurfing, jestli by mi někdo místní nemohl pomoci.

A vskutku, druhý den mi napsala jistá Maďarka, že se dovolala, a moji peněženku opravdu pracovníci prodejny našli, ale mají ji v trezoru a můžou ji vydat jedině osobně. Skvěle, takže další cestování…

Na cestu jsem se vydal další týden v sobotu, a byť jsem chtěl začít brzy ráno, nepovedlo se mi úplně brzo vstát a na vyhlášené stopovací místo na kraji Prahy jsem se dostal až okolo jedné. Tam jsem čekal něco okolo deseti minut, a zadařilo se!

Prvním člověkem, který mi zastavil, byla starší žena v Superbu. Údajně jsem byl po patnácti letech prvním stopařem, kterého vzala. Záhy jsem se dozvěděl, že mám tu čest s paní poslankyní Janou Lorencovou, která je v parlamentu jako nezávislá, přičemž kandidovala za Ano. Líbil se mi její názor, že nezáleží, jestli zákon podali koalice nebo komunisti, nýbrž jestli je zákon dobrý a prospěšný a podle toho se sama řídí. Dříve pracovala jako investigativní žurnalistka a přispěla k odhalení několika významných kauz, v čele s LTO a tunelování kampeliček.

Na druhou stranu mě překvapily poměrně radikální názory na muslimy a uprchlickou krizi, v souladu s českými nacionalistickými náladami. Její argumenty mě moc nepřesvědčily a zdály se mi poněkud jednostranné. Nemám na toto téma zcela vyhraněný názor, ale rozhodně se mi nezdá vše tolik černobílé. Nicméně byla pro mne tato diskuze v mnohém poučná a inspirativní a určitě si ještě pustím její výstupy z poslanecké sněmovny, kterých na toto téma měla několik.

Paní poslankyně mě vyhodila u Brna na odbočce na Bratislavu přímo na dálnici, protože byl jeden pruh uzavřený a auta tam postupovala krokem. Lepší místo jsem si asi vybrat nemohl, a opravdu stačilo znovu asi deset minut a zastavil mi sympatický mladík z Prahy okolo třicítky, který jel vyzvednout manželku ze Zvolena, kde byla spolu s jejich ročním klukem (myslím, že se jmenoval Filip) u rodičů.

Tentokrát jsem byl úplně prvním stopařem, kterého vzal, ale sám uznal, že je to pro něj výhodné, protože celá cesta po dálnici je jinak dost nudná. Věřím, že nebudu posledním. Pracoval u LG jako školitel nových produktů, a bylo zřejmé, že se v práci opravdu našel a baví ho předávat znalosti ostatním a posouvat je dál. Přesně takový člověk nám v našem školství chybí, protože o služebním autě a pravidelném cestování do Zvolenu by si s učitelským platem mohl nechat zdát.

Cesta do Bratislavy mi  i přes bolest hlavy (hypochondrie) dost rychle utekla, především díky skvělé konverzaci se skvělým člověkem, a asi i proto jsme nebyli schopni najít správné místo v celé Bratislavě. Řekl jsem si, že to nevadí a zkusíme najít nějaké další odpočívadlo či pumpu, jenže dalších 50 kilometrů nebyla jediná symetrická, aby se dalo zastavit a na druhé straně stopovat.

Vystoupil jsem si tedy kousek před Trnavou na benzínce a když jsem si dopřál trochu odpočinku a jídla, došlo mi, že už vlastně nemám čím platit, protože jsem s sebou měl jen 700 českých korun. Platební kartu jsem si z obavy krádeže zablokoval a čekám, až mi přijde nová, a na Slovensku holdují euru. Sranda.

Přeběhnul jsem tedy dálnici (asi poprvé v životě, a mimochodem se to samozřejmě nesmí), a začal jsem stopovat, a jelikož se již dostavil dlouho očekávaný déšť, vytasil jsem se se skvělou stopařskou pomůckou – deštníkem.

Zřejmě mi přinesla štěstí, protože jsem s její pomocí zastavil hned asi třetí auto – a rovnou kamion! Pán byl Polák okolo padesátky, anglicky ani německy neuměl, takže jsme jeli každý po našem. Hrozně se mi smál, že jsem se dostal až 50 kilometrů za Bratislavu. Sám jel přes Slovinsko do Itálie a vezl velice sladký náklad od firmy Ferrero. Nicméně cestu měl i přes Maďarsko a dovezl mě asi sto kilometrů za Bratislavu, na pumpu těsně před odbočkou na Budapešť.

Bylo opravdu vtipné popisovat cíl mojí mise. Nejtěžším se ukázalo popsat slovo peněženka. Pán byl opravdu strašně sympatický a i když já už jsem byl celkem vypovídaný a taky přes naši částečnou jazykovou bariéru jsme i přesto měli skvělou zábavu. Dokonce ale pán zašel až tak daleko, že vysílačkou obvolával ostatní polské kamiony a snažil se mi sehnat odvoz až do Budapešti. To se nakonec nepovedlo, ale to mě vůbec nemuselo mrzet.

Na pumpě mě vyhodil 160 kilometrů před Budapeští někdy okolo šesté hodiny. Tam jsem si vyměnil svých 500 korun za 4500 forintů, asi celkem nevýhodně, ale vem to čert, připadal jsem si naráz jako boháč. K dešti se přidala další nepříjemnost – tma. Proto jsem se okamžitě rozhodl, že zkusím někoho přímo oslovit, i když to nedělám úplně rád. Kromě toho, že mi to není příjemné, tak lze často přesvědčit i člověka, který by stopaře normálně nevzal, tedy stopařského mudlu. Není s tím problém, ale lidé, kteří berou stopaře, jsou typicky sami bývalí stopaři a tak nějak patří do této neformální komunity naprosto fantastických lidí, a o ně potom člověk přílišnou iniciativou přichází.

Tady mi ale nezbývalo nic jiného, a hned první člověk nejen že do Budapešti jel, ale rovnou mě vzal s sebou. Dokonce mu ani nevadilo, že uměl jen Maďarsky a tak jsme si nemohli říct téměř nic. Onou nespecifikovanou řečí mi vysvětlil, že jezdí s kamionem a že byl zrovna v Plzni a jede domů kamsi za Budapešť. Stavili jsme se ještě v Györu [ďóru] v Tescu a pak už hurá na Budapešť.

Pan řidič mě zavezl až k národnímu fotbalovém stadionu na metro, čímž si zajel aspoň 30 kilometrů. A já jsem naráz neměl co dělat, protože bylo osm večer. Začal jsem se tedy shánět po Wi-Fi. Koupil jsem si 24 hodinový lístek na MHD za 1650 forintů a zamířil si to na Corvin Negyéd, kde mělo být obchodní centrum. To jsem ani nehledal, padl mi do oka Milkbar. Dal jsem si kakao a začal jsem zjišťovat, co dál. Paní, která mi pomohla najít peněženku a nabídla mi i gauč, se mi nestihla ozvat, takže jsem musel vymyslet, jak s necelými 3000 forinty přežít noc. Hostel vypadal jako lákavá varianta, protože se s cenou nejen že vešel, ale navíc byl hned za rohem, ale nakonec jsem dal přednost Couchsurfingu – jedna surferka měla narozeniny a tak pozvala na oslavu všechny ostatní surfery a doslova je pozvala až k sobě do bytu – včetně adresy, kódu pro otevření vchodu a navigace k bytu.

Na oslavě se sešla skvělá směsice. Hostem byla poloviční Indka a Thajka a její přítel je napůl Srb a napůl Maďar. Dále přítomni byli z Polska, Maďarska, Itálie, Sierry Leone a určitě jsem ještě na někoho zapomněl. Kromě skvělé zábavy jsem sehnal taky nocleh u jednoho Itala, který hostil na Couchsurfingu poprvé.

V neděli jsem vstal někdy kolem jedenácté, jak jinak. Domluvil jsem s kamarádem, že mi objedná jízdenku autobusem do Prahy, jelikož jsem neměl funkční kartu. Našel jsem skvělý spoj ve 23:30, takže jsem měl ještě zbytek dne na užití Budapešti a zároveň jsem mohl být druhý den ráno v Praze a jít normálně do práce.

Vypravil jsem se rovnou pro peněženku. Všechny spoje jsem vyhledával přes Google Maps a musím říct, že na ně byl opravdu spoleh. Celá cesta až k McDonald’s mi zabrala asi hodinu a půl, posledních 2,5 kilometru jsem musel dojít po svých. Pumpa byla úplně na kraji města, vedle malé vesničky a jakési zahrádkářské kolonie.

Opravdu tam byla! Štěstím bez sebe jsem utratil velkou část svého zbylého kapitálu za oběd na nejméně zdravém a dobrém místě, nicméně účel ta jídlo imitující hmota splnila. Další hodina padla na cestu zpět. Stihl jsem se zapovídat se slečnou v metru a nechat si poradit, kam se mám jít podívat. Vystoupil jsem kdesi u Dunaje, kousek od jakéhosi hradu. Vystoupal jsem na kopec, ze kterého byl naprosto úžasný výhled na zataženou Budapešť, a navíc na něm byla místní Citadela, takový Vyšehrad revival. Tady je několik fotek z této části tripu.

Dalším bodem programu byl brunch se dvěma surfery z předchozího dne. Ten se nakonec povedl i přes to, že je v Maďarsku naprostá většina obchodů v neděli zavřená, možná na to je snad i nějaký zákon. Skvělé africké jídlo, zábava a především hodně inspirativní rozhovor s Issou ze Sierry Leone, který vystudoval v USA business development a crysis management. Kromě toho, že sám uprchl v mládí před válkou do Pobřeží Slonoviny a do Ghany a byl tak sám uprchlíkem, teď přišel do Evropy, aby pomohl se současnou uprchlickou krizí. Zatím ale cestuje po Evropě a hledá uplatnění.

Především měl zajímavý pohled na historii. Kromě toho, že Afrika nebyla historicky zaostalým kontinentem (opravdu se o afrických říších nic neučíme), tak v podstatě do velké míry Evropa vděčí za své bohatství a vyspělost právě vyždímání Afriky během kolonizace.

A to je argumentem pro přijímání uprchlíků z Afriky, jelikož za ně nese Evropa podíl. Zajímavý byl také jeho pohled na Islám, který je z jeho pohledu velice tolerantní a jeho problematická forma vzniknuvší v arabském světě má svůj prapůvod v křižáckých výpravách. Musím říct, že to vše dávalo smysl a podnítilo to můj zájem o studium historie Afriky a arabského světa.

Na závěr ještě přidám několik snímků z prostředí hromadné dopravy – zkuste si například najít nějaký opakovaný vzorek v téhle mozaice – a přitom dohromady dává jednoznačné schéma.

Alternativní strop u vstupu do nově vybudované stanice metra linky M4.

A tradičnější prostředek na závěr.

No a tím můj zážitkový víkend skončil. Vyšel mě celkem se vším za dva dny cca na 1000 Kč, což padlo především na jídlo, MHD a autobus zpátky. Autobus mě šťastně dovezl do Prahy, kde jsem málem umrzl, protože v sedm ráno tu bylo okolo nuly. A co dodat? Jako vždy, stop ani couchsurfing nezklamal, navíc jsem si ověřil hypotézu, že samotný stopař to má o mnoho snazší než dvojice. Nejdéle jsem čekal asi 10 minut, potkal jsem samé zajímavé lidi a i když jsem si u Bratislavy docela zajel, pořád jsem cestu stihl za zhruba stejný čas, jako to trvá autobusem. Takže – dejte stopu šanci!