Minulý týden jsme se s kamarády vypravili na srbsko-chorvatskou hranici. Zrovna jsem se vrátil ze San Francisca a celou neděli jsem prospal, a když už jsem si říkal, že se snad zase dostanu do normálního rytmu, píše mi kamarád, jestli s ním nechci další den jet pomáhat uprchlíkům na hranice.

Když mám možnost pomáhat, tak pomůžu, jasně že jo. A tak jsme vyjeli. Na cestu jsme se vypravili v pondělí vecer, očekávaný návrat v pátek brzy ráno. Tři dny, takže nic děsivého, spíš takový adrenalinový poznávací výlet.

Nejsem úplně dobrovolnický typ (ve smyslu jít a odpracovat určité hodiny, obvykle radši řeším příčiny), ale přišlo mi zajímavé poznat Srbsko takovou netradiční formou, a zároveň jsem se chtěl přesvědčit na vlastní oči, jak se věci mají, jelikož situace se dle současného českého diskurzu stává neudržitelnou a doslova apokalyptickou.

Nuže, dorazili jsme na hraniční přechod Bapska, hned vedle srbského města Šid (ano, vtípky na ten název kolovaly celou dobu). Přidali jsme se ke zhruba 30 českým dobrovolníkům, kteří se všichni domluvili přes Facebook.

Celé to místo byla jakási panelová cesta uprostřed polí. Na její začátek v intervalech zhruba 5-10 minut přivážely srbské autobusy nejrůznější migranty přímo z makedonských hranic. Cesta trvala 6 hodin a údajně je stála okolo 70 eur a kdo nechtěl zaplatit, toho zmlátila policie a zaplatil stejně. Tuto informaci jsem ale bral s rezervou.

Ty davy lidí by byly do velké míry těžko zvladatelné, a tak jsme na začátku této cca 300 metrů dlouhé trasy všechny rozdělovali do skupin po zhruba 50 lidech, což odpovídalo jednomu autobusu, který čekal na chorvatské straně. Tedy, většinou. Někdy se třeba stalo, že autobusy přestaly jezdit, a ve dvou lidech jsme museli na začátku hodinu držet dav více než 300 Syřanů a Afghánců, přičemž na trase před námi bylo nasáčkovaných dalších šest skupin.

Zhruba uprostřed trasy jsme dávali migrantům čaj a potřebné oblečení, dětem hračky. Nejhůř na tom byli všichni s botami, jenže těch bylo hodně málo, protože je údajně zabavovali celníci na hranicích, a tak je lidi moc nevozili. Poslední den nicméně někdo přivezl plný přívěs bot a oblečení, takže to asi nebylo až tak horké. Nicméně faktem bylo, že někteří měli na sobě jen žabky, či sandále, promáčené boty i ponožky…

To mě přivádí na téma počasí. Naší „dovolenou v Chorvatsku“ nás provázel mírný, ale za to vytrvalý déšť. To znamenalo velké komplikace s údržbou tábora, který sestával ze dvou větších vojenských stanů, přičemž ten větší byl totálně děravý, takže se záplatoval všemožnými plachtami, které se použily i k vytvoření zbytku tábora.

Ta „nejskvělejší“ věc na dešti ale byla, že část trasy původně vedla přes pole, a ta se totálně rozbahnila. Všelijak jsme se to snažili zachránit, ale ve finále byli úplně všichni od bahna. Moje zoufalství pak nabralo obrátek, když jsem zjistil, že mám jen jedny boty, a ty byly samozřejmě utopené v bahně a promáčené skrz naskrz. Naštěstí jsme objevili v Šidu nějaké asijce, kteří prodávali holiny, a tak už byly po zbytek výletu moje nožky v suchu.

Autobusy jezdily neustále ve dne i v noci. Dobrovolníci se střídali ve spánku na turnusy, ale ve finále všichni spali hodně málo, kvůli zimě a hluku.

Asi vás logicky zajímá to, co mě – co je to za lidi? Šlo hlavně o Syřany, Afghánce, Iráčany a Pákistánce (a jedna skupina Súdánců, všichni přešli z Turecka do Řecka a pak několika různými trasami do Srbska, kde se tedy zase všichni sešli, a nám přes hraniční přechod procházelo téměř sto procent všech migrantů z této „turecké“ trasy.

Všichni byli ukáznění a bezproblémoví, jen jsou arabové obecně horkokrevnější a hlasitější. Anglicky jich umělo žalostně málo, typicky tak jeden až tři lidi z padesátičlenné skupiny. Na pozdravy a zvedání palce ale většina uměla zareagovat.

Měli za sebou asi šestihodinovou jízdu autobusem, ale nevypadali zas tak zbídačeně, ale často měli špatné boty a některým byla zima. Určitě zajímavou informací bude, že byť určitě nejvíce bylo mladých kluků 15-25, tak často spolu cestovaly velké rodinné skupiny i o patnácti členech.

Na frontě se pořád něco dělo, člověk se nenudil a zároveň jsme si užili i legraci jak s našimi dobrovolníky, tak s migranty, když na to přišlo. Po třech dnech jsme toho měli až až. Bahno úplně všude, auto zbarvené dohněda, ale bylo to všechno fajn. Jen jsem si cestou zpátky nechal v McDonald’s u Budapeště peněženku, to se úplně nepovedlo. Naštěstí se našla.

No a na závěr bych chtěl zhodnotit úlohu českých dobrovolníků. Myslím si, že v Bapske hráli docela důležitou roli, a díky nim celý proces přechodu hranic probíhal v klidu. Myslím si, že je to určitě hodně důležité pro zbytek Evropy, protože ve chvíli, když jsou ti lidé už tady v Evropě, tak nemá smysl jim klást jakékoliv překážky a co nejdřív je dostat tam, kam chtějí, aby se mohli co nejdříve začlenit do společnosti, najít si práci a být užiteční.

Myslím, že i lidé, kteří se migrantů bojí a nechtějí je tady, mi musí dát v tomto za pravdu. Z právního hlediska se situace dá řešit v Řecku, kde migranti poprvé přijdou na území Evropské Unie a Schengenského prostoru. Tam je dnes možné tuto vlnu zadržet.

Ale ve chvíli, kdy tu máme tisícovky běženců uvnitř Evropy, je naprosto klíčové, abychom se k nim nechovali hrubě, ale důstojně a s respektem. Co je totiž pro Evropu horší než davy migrantů? Davy naštvaných migrantů, kteří nechápou, proč je s nimi zacházeno jako se zvířaty. A proto si myslím, že by práce českých dobrovolníků měla být oceněna všemi lidmi bez ohledu na jejich názor na tuto problematiku.

Pokud byste chtěli také jet pomáhat, ať už v Srbsku nebo kdekoliv jinde, napište mi a já vám dám všechny potřebné informace. Jen je asi nechci úplně dávat všanc celému internetu.