Ze všech lidských vlastností jsem si v posledních letech nejvíce oblíbil jednu. V angličtině je pro ní výraz „open-minded“, doslova „s otevřenou myslí“. Takového člověka poznáte obvykle velice brzy. Stačí říct cokoliv, na co má jiný názor, a sledovat jeho reakci. Lidé s otevřenou myslí se obvykle zajímají o důvody pro váš názor, diskutují s vámi, popíšou, jak dospěli ke svým názorům a nebojí se uznat, že například neměli dostatek informací a dokáží změnit názor.

Opakem je člověk, který na váš názor začne útočit, odmítne se s vámi bavit, snaží se vás za každou cenu přesvědčit a jako by vaše argumenty jeho ušima jen tak protekly. Takovým lidem říkám lidé úzkoprsí, v angličtině pro ně je přesnější výraz – „narrow-minded“, tedy „s úzkou myslí“.

Baví mě diskutovat s oběma skupinami lidí. S těmi prvními má skutečný význam diskutovat a je to velmi obohacující, s ostatními mě naopak baví hledat jejich slabé místečko a provokovat je. Obvykle totiž člověk nepřipouští jiný názor kvůli vlastnímu pocitu ohrožení a nejistoty. Bojí se, že by jeho názor mohl být špatně, že by se na jeho malém zaprděném životě mohlo něco změnit, a proto je radši stažený ve své ulitě a trvá na svém. Na základě jedné špatné zkušenosti si můžeme vybudovat celou svoji životní filozofii, například co se vztahu k menšinám týče. Úzce to souvisí s lidskou tendencí udržovat status quo a nechutí ke změnám.

Otevřenou mysl člověk nezíská zdarma. Musíme se naučit uznávat svou chybu. Musíme si mnohdy připustit, že to, čemu jsme věřili a do čeho jsme často i investovali čas, úsilí i peníze, zkrátka není tak, jak jsme si mysleli. To bolí. A bolí to zpočátku hodně. Otevřená mysl je jakýsi sval, který se musí trénovat. Musíme se každý den znovu rozhodovat, pokaždé se přinutit a naslouchat jiným názorům. Připomínat si, že i druzí lidé k jejich názorům nepřišli jen tak, ale určitě mají své pádné důvody. Postupem času je ale tento cvik čím dál tím jednodušší.

Úzkoprsost je taková typická česká vlastnost. Každý má na všechno názor, každý to ví nejlíp. Uznat svoji chybu se tady nenosí. Jsme si tady takovým ostrovem uprostřed Evropy. Stačí mi sledovat libovolnou diskuzi mimo akademické sféry, a musím se napůl smát a napůl plakat. Mluvíme spolu, ale jeden druhého neposloucháme.

S tím souvisí i černobílé vidění světa. Buď je něco tak, nebo je to onak. Nic mezitím. Buď jsou muslimové dobří, nebo špatní. Buď volíme levici, nebo pravici. Buď mám pravdu já, nebo ty, ale nemůžeme mít pravdu zároveň. Tak ale náš svět nefunguje. Máloco je doopravdy černobílé, a ještě o méně věcech jsme to schopni spravedlivě rozsoudit.

Často jsem se ptal, proč tomu tak je, proč je v Čechách tak málo „open-minded“ lidí. Jednoho dne jsem došel k osvícení – chybí nám český překlad slova „open-minded“! A opravdu, v češtině žádné slůvko se stejným významem nenajdeme. Nejblíže jsou asi slůvka velkorysý, otevřený, liberální, ani jedno ale není přesné. Jak by tedy Češi takoví mohli být, když ani tuto vlastnost neznají?

Už mi zbývá jen vyřešit, jestli toto slovo nemáme proto, že tu moc takových lidí není, a nebo jestli je to naopak, moc takových lidí tu není proto, že tu toto slovo nemáme.

Překvapivým lékem, který jsem na tuto úzkoprsou nemoc objevil, je cestování. Zcela nejlepší je delší pobyt v zahraničí. Každodenní konfrontace s naprosto odlišným viděním světa nás musí po čase udolat a spolu se vztahy, které si k tamním lidem vypěstujeme, začneme postupně vidět, že jejich pohled na věc má taky nějaký důvod, a že vlastně dává docela dobrý smysl. Nakonec často dojdeme k tomu, že ani nevíme, proč jsme na tuto věc měli svůj původní názor.

Vždycky si ale musím připomínat, že nic není černobílé. Každý v sobě máme kus toho malého človíčka, každý máme svoje vnitřní nejistoty a oblasti, o kterých se odmítáme bavit. A já věřím, že je naším životním úkolem se s těmito nejistotami vypořádat a překonat je. Vynést své démony na denní světlo a zbavit se jich jednou provždy.