Jelikož věcem okolo víry v něco nadpřirozeného nepřikládám v poslední době valnou prioritu, ale zároveň vím, že existuje vícero lidí, kteří by ode mě na toto téma rádi něco slyšeli, rozhodl jsem se pro kompromis – odcitovat svého nejoblíbenějšího bloggera, Tima Urbana, který píše blog WaitButWhy.
Níže uvedený citát je reakcí na otázku několika čtenářů ohledně víry, otázky taky uvedu. Tim píše nejzajímavější články tím nejsrozumitelnějším a neuvěřitelně vtipným stylem, je v podstatě mojí hlavní inspirací pro psaní tohoto blogu a tak trochu jsem se do něj zamiloval. Stejně tak i do jeho odpovědi, která je myšlenkovým postupem velmi podobná mé hypotetické odpovědi, ovšem mnohem vtipněji a lépe vyjádřená. Jo, a musíte oprášit svoji angličtinu.
Zdroj: http://waitbutwhy.com/2016/05/mailbag-1.html
Would anything ever change your opinion about the existence of God? Would you discount it as a psychological error or hallucination? Could anything ever prove the existence of God to you? – Michael S.
Why don’t you believe in God? – Luis C. (Dallas, TX)
How can you be 100% sure that there isn’t something deeper to life than the material realm? – Noli S. (Prishtina, Kosovo)
When it comes to everything written in the Bible, Quran, Torah, Vedas, Guru Granth Sahib, and all the rest, I’m atheist for the same reason I’m atheist about Greek Myths when I read them—they were written by people a long time ago who knew less than we do about the world, not more. No, lightning isn’t caused by Zeus throwing lightning bolts, they’re caused by the interaction of oppositely-charged particles in heavy clouds. And no, ancient rocks and fossils and mountains and canyons weren’t created by a great flood 6,000 years ago, they were created by a bunch of other stuff that happened over the past five billion years—stuff that we now understand. So when it comes to the various gods described in the world’s religions—yes, I’m as atheist as can be. With those gods, the question isn’t “Why don’t I believe in God?” it’s “Why would I believe in God?”
That said, when it comes to the question, “Is there a higher force or higher being or grand creator of some kind?” I’m entirely agnostic. We don’t even know if we’re alone in the universe—as far as we know, there are trillions of superintelligent civilizations out there, with capabilities we couldn’t understand even if they tried to explain it to us (could you explain human capabilities to a chicken?). Could one of them have created life on Earth in some lab? Sure, why not?
Could it be that it’s common for higher civilizations to create simulations, and if so, wouldn’t that mean that they might create trillions upon trillions of them, and if so, wouldn’t that mean that there are far more simulation civilizations in existence than real ones, and if so, wouldn’t that mean that just by the percentages, it’s far more likely that we’re one of the simulated ones than one of the real ones? Uh…I guess yeah?
We don’t even know what the universe is. It might be one of hundreds or millions or an infinite number of universes, or it might be the only thing there is. It might be a blip of energy floating around in one of the quarks inside one of the atoms that makes up the toenail of a red and blue baby pig bathing himself in a five-dimensional jelly swamp, and it comes into and out of existence in a nanosecond of the piglet’s life since every second in his world is 1010925 years for us. That literally might be what’s happening. It’s as likely as anything else you can come up with.
So it’s outrageous to declare anything about the origin of life, the existence of one or more higher beings, or what our place is in all of this other than “I don’t know.” Agnostic.
And when any fellow human—in 2016 or in 100 A.D.—declares that he knows the deal with God, including a bunch of details, I immediately say “Nope.”
I think that answers Luis and Noli. As for Michael—the answer is yes. I know what I know because of the information I have. If new information presents itself to me, it might change what I believe. But even if some rad supernatural shit happened like some woman levitated on the sidewalk when I walked by and then suddenly went shooting upwards through the clouds, I’d be quicker to assume that it was the work of a biological or AI being from another part of the universe, or that we were in a simulation and the beings running it got bored and decided to fuck with me, than I would be to take what I saw as evidence that one of the Earthly religions was true.
Oprášil jsem svou neexitující angličtinu, ale snad jsem se tím nějak prokousal – a když už, tak si neodpustím pár poznámek, protože když čtu pomalu, vrší se mi myšlenky a chtějí ven.
Předně bych řekl, že agnostik říká, že Boha NEMŮŽEME poznat; že k tomu prostě „nemáme receptory“, takže říkat, že jsem agnostik, protože NEVÍM, ale kdybych dostal lepší info, tak… se to změní, je protimluv v podstatě.
Taky mi už na začátku přišlo divné, že říkal, že nevěří starým mýtům (a jiným náboženským textům) proto, že je psali kdysi dávno lidé, kteří věděli méně než my víme dnes – a pak v podstatě celý text vysvětluje, že víme houby. I dnes.
Ale možná to je podstata článku, naznačit, že nejsme až tak docela jinde, než bývali tamti tenkrát. Když čtu pomalu – a anglicky – určitě mi širší souvislosti textu unikají.
V tomhle bych s ním úplně souhlasil. Staré mýty měly popisovat svět a jeho děje, věda dnes dělá to samé – jen přesněji. Podstatně přesněji, ale pořád jen vytváříme sobě srozumitelné modely dějů, které jsou mimo naše chápání. A ze kterých vnímáme jen nám poznatelnou část.
S tím agnosticismem – řekl bych, že jsme asi jako přímka, která nemůže nahlédnout krásu trojbokého hranolu. I kdyby se jí podařilo jej „omotat“ a zkrášlit ho linkou (i když zakřivená přímka je asi taky contradictio in adiecto, ale dejme tomu, že tahle přímka je lepší než ostatní a dokáže to; někteří lidé taky dovedou svoje myšlení tak nějak podivně zakřivit, že si představí… gravitaci, nekonečno, nebo kvantovou fyziku), takže i kdyby se jí to podařilo, pořád zůstane jen čárou a z toho prostorového objektu, na kterém leží, získá jen… závrať? A po ní možná touhu „spočítat“ ho „do linky“. Ne „do linek“ , ne pokrýt čarami v prostoru, jak si to představíme my, ale dát mu podobu ve dvou rozměrech.
Ale stačí; i kdybys to náhodou četl, asi to není žádná objevná myšlenka, nad kterou bys chtěl ztrácet čas. Já to mám podobně – jen s tím rozdílem, že už ji v hlavě mám 🙂
Takže už jen stručně:
Boha (nebo to „něco“, co je nad námi a nad vším světem) asi opravdu nemůžeme „pochopit“, ale „poznat“ v nějaké pro nás dostatečné míře asi ano. Myslím.
Jen to nebude rozumem. Což ale taky není žádná novinka. A nebude to ani skrze církve… (Přičemž musím dodat, že před mnoha lidmi z některé církve smekám a nemůžu proti nim říct žádné -podsatné- křivé slovo. Jen mám pocit, že to samé cítím ke komunistům – také mezi nimi byla spousta skvělých lidí, jen ta „vrchnost“ stála za houby. A od určité doby se měli rozumní komunisté od své vrchnosti distancovat, jako se od „církevních restitucí“ měli slušní věřící distatncovat od svých církví. Jenže chápu, že to je těžké, když „na dělání dobra ty peníze jsou potřeba“, stejně jako bylo tenkrát „na dělání dobra potřeba mít moc a ohnutá pravidla“. Ale to jen tak na okraj.)
Takže, myslím, že Boha může člověk najít jedině v sobě. Protože všechno ostatní je v podstatě „nepoznatelné“ – protože všechno mimo mě je svět, jak ho vidí moje oči a jak ho zpracoval můj mozek, není to svět, jaký je. Ten poznat nemůžeme. Ale z určitých náznaků si můžeme vytvořit sobě srozumitelnou verzi toho „světa o sobě“. A nebo sobě srozumitelnou verzi „Boha o sobě“.
A to říkám jako nevěřící „něcista“ 🙂
A ještě doušku, že mám bohužel pocit, jako by lidem často (nebo vůbec) nešlo o hledání Boha (v sobě), ale o získání výhod(né vstupenky do posmrtných luhů a rájů). A že se scházejí jen proto, aby se ve své vyvolenosti navzájem utvrzovali.
Ale to se mi jen nějaká kyselá slina dostala na jazyk; asi jako bych řekl, že lidi (obecně) jsou zlí a nemají se rádi. Je to pravda, ale… ne tak docela 🙂
A už stačí. Díky za inspirativní text, nad kterým jsem se přiučil angličtině. Dobře mi tak! A nebo: Tak je mi dobře! (To je přesnější.)