Před 14 dny jsem byl na skvělém semináři o svobodných školách typu Sudbury Valley. Žádné třídy, žádné předměty, nikdo nemusí nic dělat, ale stejně se všichni učí. Dobrovolně. V tomto článku sepíšu bezpočet skvělých historek, které jsem si během semináře zapsal a které ještě posílily moji víru v alternativní školství.

Aby bylo jasno, nebudu zde vysvětlovat ani obhajovat svobodné školy. Pokud jejich koncept neznáte, potom vřele doporučuji začít s články na Svobodě učení, což je neziskovka, která tento seminář pořádala a která koncept svobodných škol v Česku propaguje.

Tedy k samotnému semináři. Hlavními vystupujícími byli dva zakladatelé svobodné školy typu Sudbury Valley z Jeruzaléma – Eudice a Ricky Ben Ohrovi, dále absolvent jejich školy Nathaniel, kterému bylo 21 a Peter Hartkamp, který založil již několik svobodných škol v Nizozemsku.

Všichni čtyři seděli většinu času vepředu a vyprávěli desítky příhod a situací z jejich škol, kterými odpovídali na mnohé dotazy z publika a popisovali jednotlivé klíčové principy, na kterých jejich škola stojí. Jelikož těch příhod bylo tolik a času mám málo, rozhodl jsem se, že svoje zápisky trochu učešu a hodím sem všechny historky, které jsem si napsal. Každý odstavec bude jedna příhoda či citát, někdy možná nedávají smysl, najděte si proto každý, co se vám líbí.

Přijímání studentů

Sedmiletý kluk, který vytvořil petici proti veřejnému školství (a získal 58 podpisů na internetu! :-D), odpověděl na dotaz, proč si myslí, že svobodná škola je pro něj to správné: „Moje kočka právě porodila a nově narozené kotě se postaralo o placentu, aniž by mu někdo vysvětlil, jak se to má správně dělat. Se školou to bude podobné.“

„Půjdu sem do školy, jen jestli nikdy nebudete říkat ‚ale'“ (jsi moc chytrý kluk, ale – měl bys víc pracovat, měl bys míň zlobit…)“

Dvanáctiletá holčička, která nemluvila (pouze s někým, měla psychický blok). První rok vůbec s nikým nepromluvila. Potom se nadchla do hry Petr Pan, sehnala práva na hraní, začala adaptovat scénář, strávila rok nad tím několik měsíců, potom začala organizovat školní divadlo a nakonec šla do Spojených států na vysokou, ze které přestoupila na prestižní Univerzitu. Po letech se té holčičky zeptala, co se vlastně ten první rok dělo. „Byla jsem tak deprimovaná a v podstatě jsem se detoxikovala, jen jsem pozorovala, jak se tu věci mají, jak se k sobě všichni chovají s respektem.“

Malé děti na svobodné škole fungují okamžitě, přirozeně a není tu žádný problém. Starší děti mají zpočátku problémy. Potřebují se „detoxikovat“. Zpočátku např. nechtějí dělat úkoly, protože za to není žádný trest. Proč bych jako úkoly dělal? Ostatní děti vysvětlují, že když se chceš zlepšit v angličtině, tak se tomu musíš více věnovat.

Zajímavosti

Děti na svobodné škole se sami rozhodují, čemu se chtějí věnovat. Nathaniel diskutoval s jeho kamarádem, který ve 23 letech po vojně začal poprvé přemýšlet nad tím, co chce vlastně se životem dělat. Takové otázky se na svobodné škole řeší celou dobu. Kamarád mu říkal: „Hej, to není fér, tobě je 16 let a řešíš to už 6 let“.

Začali se dvěma rodinami a jejich dětmi, celkem asi šest dětí. Zpočátku se děti hodně praly a hádaly. Vize byla, že se děti budou učit samy a všechno bude skvělé. Úplně to tak nefungovalo.

Jeden kluk začal chodit do Jeruzalémské Sudbury Valley v 7. třídě. První rok hrál každý den celou dobu na GameBoyi. Rodiče začali s nátlakem: „Tome, myslíš si, že jsme tě na tuhle školu dali, abys hrál na téhle věci?“ – „Jasně“. Postupně se ale rodiče naučili přistupovat k dítěti opačně a ptát se – proč hraješ tu hru? Co tě na tom baví? Tom po roce s Gameboyem jednou zkusil hrát divadlo, protože ho na něj pozval jeho starší kamarád. Nebavilo ho to, protože ho nebavil Shakespear. Ale bavilo ho učit se texty. Postupně začal dělat hudbu, stal se „panem hudebníkem“. Plynule tak přešel od soustředěnosti nad GameBoyem k soustředěnosti nad nástrojem, skoro jako by to byl plynulý přechod. Na sklonku školy dokonce založil nahrávací společnost. Po škole šel na povinnou vojnu a po dokončení se přihlásil do domova pro ohrožené děti, i když tam vyžadovali magisterský titul z psychologie, který on neměl. No a když jim tak povídal o tom, co dělal ve škole, jak se vzdělával a jaká je jeho životní filozofie, tak ho vzali i bez titulu.

Dětem ve škole neustále opakují teorii vzdělávání, jak je důležité se vzdělávat a rozhodovat se, co budou dělat.

„Když je ve škole málo starších žáků, tak zaměstnanci školy musí pracovat mnohem víc a mnohem usilovněji.“

Jednou vyloučili kluka z jedné veřejné školy, protože kouřil a ten stejný den udeřil učitele. Všechny školy ve městě o tom věděly a nechtěli ho přijmout. Nakonec se tedy s jeho supervizorem dostali na Sudbury Valley a během toho, co se supervizor bavil s vedením si všiml, že ten kluk se začal živě bavit s dětmi ve škole, což ho ohromně překvapilo. Ve škole ho nikdo neodsuzoval a rychle zapadl do kolektivu a vyrostl z něj fajn kluk.

Jeden kluk hrál 8 hodin na počítači. Získal tím schopnost dělat něco 8 hodin denně a pozorně se na to soustředit. Potom se rozhodl dělat hudbu, takže se další rok 8 hodin denně věnoval hraní na nástroj. A samozřejmě, po roce hrál úžasně.

„Moje rodiče v podstatě říkali: Tohle je tvůj život a můžeš si dělat, co chceš, ale teď dělej, co chceme my.“

„Když děti ve škole být nechtějí, tak to nefunguje.“

„Nejdůležitější ze všeho je jednat se všemi jako s rovnými. Děti z venku často mají problém brát učitele jako sobě rovné a trvá to, než si zvyknou.“

Dívka si půl roku neuklízela, byla opakovaně předváděna před soudní komisi, vždycky dostala trest ještě víc uklízet, ale pokaždé se tomu vyhnula. Nakonec se její případ dostal až na školní setkání a tam se rozhodlo, že bude na jeden den vyloučena ze školy. „To ne, nebudu se moci učit, ztratím hodně času, nebudu s ostatními, klidně budu další týden všude uklízet, jen mě nevylučujte!“ Nakonec jí stejně na den vyloučili. Dívka se konečně nad sebou doopravdy zamyslela a začala uklízet. Dokonce o této příhodě napsala závěrečnou školní práci, kde popsala, jak jí trvalo půl roku, než jí došlo, že musí plnit své povinnosti. Navíc, po této zkušenosti se sama hodně změnila a zorganizovala a tato zkušenost jí posunula dál v životě.

Jedna problémová dívka, která nedávno přišla z tradiční školy, hodně zlobila a tak jí taky vyloučili na jeden den. Vůbec nejprve nechápala, co je to za trest? Ostatní děti jí začaly vysvětlovat, že tím ztratí hodně času, nebude se moci podílet na komunitním životě, nebude se moci učit. Ohromně jí to překvapilo a rozhodilo a došel jí smysl toho opatření až do té míry, že se zcela přetočila a naskočila na stejnou vlnu.

Jak pracujete s rodiči?

„Pracujeme, ale nevíme, jak moc je to účinné. Snažíme se hlavně propojovat rodiče, kteří už běh a filozofii školy chápou, s těmi ostatními, protože rodiče poslouchají více ostatní rodiče, než nás. Naší filozofii říkáme rodičům pořád dokola a dokola, ale často je ohromně těžké přenést tu zprávu na druhou stranu.“

„Máme setkání s rodiči a s dítětem najednou, typicky v případě nějakých problémů. Když dítě odmítne na setkání jít, tak ho nenutíme, ale potom rodičům nesdílíme osobní informace o dítěti, protože chráníme jejich soukromí. Děti obvykle tato setkání nemají rády, ale je důležité, aby tam byly a věděly, o čem se s rodiči bavíme.“

„Dále máme konzultační hodiny pro rodiče během týdne, kdy kdokoliv může přijít.“

„Jednou za dva měsíce máme celoškolní setkání s dětmi, učiteli i rodiči a probíráme filozofii a to, co ve škole děláme.“

„Na začátku přijímacího procesu sedíme s dítětem i rodiči a bavíme se o naší filozofii. Pokud to rodiče i dítě přežijí, dítě jde do školy na zkouškový týden. Pokud se mu tam nelíbí, tak tam nemusí chodit.“

Hádky s rodiči jsou hodně důležité – protože tam se začíná pracovat na změně pohledu.

Důležité je počítat s tím, že ve škole se člověk bude potýkat se všemi možnými rodinnými problémy. Děti s anorexií, děti co se poškozují, rozvrácené rodiny… Musíte mít někoho, kdo tyto problémy bude umět řešit.
Mnohdy rodiče proti škole bojují natolik, že děti školu samy chtějí opustit čistě kvůli nim, byť jsou ve škole šťastné.

Na setkáních s rodiči jsou často jednotlivci, kteří umí otrávit celou atmosféru. Je důležité umět tato setkání moderovat a předcházet tomu.

Rodiče často neví, co se ve škole děje, děti jsou do školy natolik ponořené, že jim ani nedokážou popisovat, co ve škole dělají.

Říkáte někdy dětem, co mají dělat?

Činnosti nikdy neiniciujeme. Vždycky to vychází ze spojení, jaké děti mají s učiteli i s dalšími dětmi. Pokud se například s námi baví a začne je zajímat něco, co známe nebo umíme, tak jim můžeme říct, jak by se to mohly naučit, co pro to můžou dělat. Ve finále je to ale vždycky na nich, co se rozhodnou dělat.

V Sudbury Valley nejsou žádné předměty, ale některým věcem se opakovaně věnujete, jak to tedy je?

Některé předměty jsou natolik zajímavé a oblíbené (třeba psychologie), že o ně děti mají každý rok zájem a samy se o ně přihlásí. Předměty jsou potom hodně kolaborativní, děti se učí od sebe navzájem, hodně diskutujeme a tak podobně. Některé předměty vyučují děti. Například devítiletá holčička učila starší spolužáky rusky, protože je rodilá Ruska a hodně jí to bavilo.

Jak přijímáte učitele?

Máme seznam ideálních charakteristik, ale i tak je ohromně obtížné poznat, jestli se učitel do školy hodí, proto je nabíráme nejprve na zkušební dobu v řádu měsíců.

Jsou ve škole i děti, které nikdy nezačnou nic dělat?

Jeden naštvaný sedmák byl přesně ten případ, nikdy nechtěl s námi nic mít a být součástí nějakého klubu. Celou dobu říkal, že až mu bude 16, tak ze školy odejde. A odešel, začal kouřit, brát drogy. Zeptala jsem se ho po roce, co byl pryč – „Zklamali jsme tě?“ – „Na začátku, když jsem přišel do školy, tak jsem byl nula, nezáleželo na mě. Vaše škola mě ale naučila, že záleží na mojí volbě. Teď dělám špatné volby, ale vím, že stejně tak můžu časem dělat i dobrou volbu.“ Jsem s ním dodnes v kontaktu, je už čistý a momentálně je ve vojenské službě.

Řešení konfliktů

V holandštině nemáme výraz „Soudní komise“, ale „Komise pro ochranu práv jednotlivce“. Nefunguje to tady klasicky – „porušil jsi zákon, budeš potrestán“. Naopak se diskutuje s viníkem, snaží se pochopit, proč udělal, to co udělal a potom se snaží pracovat na nějakým řešením.

Většina problémů se ke komisi vůbec nedostane, protože si je děti samy vyřeší mezi sebou. Občas to ale nejde. Pokud se například navzájem s někým pořád obviňujeme k soudní komisi, tak je ten správný čas na mediaci.

„Piju pořád kafe a kelímky od kafe jsem nechával všude po budově. Jelikož jsem tím všechny obtěžoval, tak jsem dostal trest, že týden můžu pít kafe jen v kuchyni.“

„Byl jsem ve škole hodně populární, ale v pubertě jsem hodně testoval hranice, otravoval jsem ostatní, provokoval. Ostatní mě měli rádi, ale jeden měsíc na mě přišlo 30 stížností, 23 z toho bylo na to, že všechny otravuju. Na to se svolalo školní setkání a hlasovalo se o tom, jestli mě vyloučí. Jelikož jsem byl populární a měl hodně kamarádů, tak jsem obešel hodně lidí, aby na to setkání šli a hlasovali proti mému vyloučení. Vyšlo mi to. Po hlasování ale jeden učitel a dvě dívky přišli za mnou a z metru na mě řvali, že úplně ničím systém a kazím školu, že to není fér. Rozbrečel jsem se a byl jsem z toho hodně zničený, ale až se mi to rozleželo v hlavě, tak mi doopravdy došlo, že to, jak jsem ostatní otravoval, ničilo vnímání mě jakožto osoby a ostatním to opravdu ubližovalo. Od té doby na mě přišlo už jen pár stížností, většinou, že jsem zaspal.“ – „Ne, on jen nezaspal, on navíc přišel do školy v pyžamu.“ – „Ale pyžamo je tak pohodlné!“

Ohledně hodnot školy

Lidi se vás budou snažit změnit. Každý má názor, jak školu nejlépe dělat. Důležité je zůstat věrní své původní vizi a nepodléhat tlakům.

Jak jednat s autoritami

„Kdykoliv jdu na ministerstvo, vždycky se za lidmi zastavím, pokecám, jak se vede a tak. Když mě vidí jako člověka, je pak mnohem těžší říct ne.“

„Je důležité všechny úředníky vidět jako lidi. Dělají příšernou práci, kterou bych já nikdy dělat nemohl a zaslouží si uznání.“

„Není záhodno být přehnaně upřímný a pravdomluvný, lepší je zůstat na úrovni byrokratické mluvy – většinou se úředníků přímo ptáme, co tam máme napsat a oni nám to řeknou.“

„Když se dostanete na osobní úroveň a s inspektory se spřátelíte, myšlenku svobodných škol jim můžete doopravdy prodat.“