Ano, toto silné „nařčení“ není ani zdaleka pravdivé. Dnes mě ale několikahodinový rozhovor po telefonu s mojí maminkou dovedl k pro mnohé věřící i nevěřící velmi zásadní otázce. Jak se má křesťan stavět k nevěřícím?
Asi by nejprve chtělo zadefinovat, co si přesně představujeme pod pojmem křesťan. U toho bychom mohli i skončit, protože definice asi neexistuje. Je tolik různých verzí křesťanství, že vytvořit nějakou univerzální magickou formuli je asi nadlidským činem. Dejme tomu, že svou otázku kladu každému, který se sám za křesťana považuje.
Po mém oficiálním odchodu z křesťanství jsem z některých věřících přátel cítil, že mají jasno a vidí mě zanedlouho zase zpátky u křesťanství. „On se Bůh ozve…“ Ano, je to možné, a netvrdím, že neozve. Ale v první řadě si kladu otázku, proč se tedy Bůh neozýval dlouhá léta, kdy jsem ho o to prosil. Hned po té se dostanu k dotazu ještě zajímavějšímu.
Proč mě vidíte zase u křesťanství? Proč si myslíte, že se stanu křesťanem, že se mi Bůh ozve? Myslíte si tedy, že je křesťanství odpovědí pro všechny lidi?
Ano, myslel jsem si to dřív taky. Odmalička jsem měl kolem sebe hodně křesťanů, a ti všichni byli většinou mnohem příjemnější, spokojenější a hodnější lidé, než ti nekřesťané. Tím pádem jsem dospěl jednoduchou úvahou, že pokud by se všichni stali křesťany, byl by tu ráj na zemi.
Moje skvělá úvaha nabyla postupně několika trhlin. Například jsem poznal lidi, kteří křesťany nebyli, a byli také hodní a spokojení. A potom jsem viděl křesťany, kteří byli hrubě nespokojení, a taky křesťany, kteří nebyli zrovna dvakrát příjemní. No a když jsem k tomu ještě zjistil, že i když se za křesťana sám považuji, tak sám nejsem moc příjemný, a už vůbec ne spokojený, po dlouhém boji jsem se nakonec s mojí počáteční tezí, že křesťanství je odpovědí pro každého, nadobro rozloučil.
Dnes můžu také směle tvrdit, že každý, kdo mě vidí hned zase zpátky u křesťanství, se pěkně dlouho načeká. Protože teď jsem spokojený, a navíc i docela příjemný, alespoň si myslím, že se tomu docela blížím. Kredit za to ale patří spíš výchově a vystavení se dlouhodobému působení příjemných lidí, velice často křesťanů.
Jaký by pro mě vůbec mělo smysl, abych zpátky ke křesťanství přešel? Moje současná filozofie, byť jsem jí ještě veřejně zcela nezmiňoval, asi i proto, že jí je lépe ve skrytu, kde mi ji nikdo nemůže nabourávat, je pro mne oporou, když pochybuji, přežila už jednu těžkou depresi a dovedla mě k jejímu velice dobrému a funkčnímu řešení. Dává mi smysl, pocit naplnění a motivaci dělat dobré věci, a hlavně, jsem prostě spokojený na denní bázi, netíží mě žádné špatné svědomí, pocity viny, pocity nedostatečnosti, prázdnoty.
No a tak se tedy ptám – co může nabídnout praktikování křesťanství člověku, jako jsem já? Či se můžu rovnou ptát, je pro mne křesťanství tou jedinou správnou cestou, když jsem to, co jsem v něm hledal, nalezl v něčem jiném? Ano, je velmi brzy na to soudit, zda je má současná filozofie dokonalá, a ani si nemyslím, že mi vydrží ve stejné podobě navždy. Dokonce si myslím, že by tomu ani nebylo dobře, protože spolu se Sokratem můžu směle tvrdit jen to, že vím jen to, že nevím nic.
Ptám se tedy křesťana – myslíš si, že je pro mě křesťanství lepší alternativou? Pokud ano, proč?
Pokud znáš odpovědi a dokážeš vše zformulovat do psané podoby, budu se moc těšit na odpověď. Odpověď na to, proč jiná náboženství či filozofie nemohou křesťanství nahradit. Dnes se totiž kloním k tomu, že mohou, v některých případech. Nicméně rád se nechám přesvědčit o opaku. Koneckonců, jinak bych se asi neptal, že?
Tak tohle je úvaha mého gusta:-). Jako antropocentrický ateista smekám za autentičnost.
Dobré otázky!
Nevím, jestli ti dokážu odpovědět. Jsem křesťan a patřím k těm spokojeným, byť asi ne k těm hodným. Často mi připadá, že všichni kolem jsou obdarovanější, lepší, silnější. Ale netrpím tím!
Na rozumové úrovni tě určitě i jiná náboženství a filozofie můžou přivést ke spokojenému životu. Dokonce věřím, že žít podle filozofie je jednodušší. Jenže:
Jsem křestanem nejen proto, že jsem na vědomé úrovni uznal Boží existenci. Já jsem křesťanem hlavně proto, že jsem Boha zažil! Ten prožitek Boží lásky nemůžu popřít ani v případě, že by tvá nebo jakákoli jiná filozofie byla pro můj život přínosnější než je křesťanství. Nemůžu popřít, že Bůh v mém životě nadpřirozeně jedná, že ke mně mluví a že mě má rád. Nevím, proč tobě neodpovídal. Možná odpovídal a ty jsi tu odpověď nechtěl slyšet takovou, jaká byla. Nevím. Nemůžu to posoudit. Já mám s Bohem osobní, nepopiratelnou zkušenost. A jestli je křesťanství odpověď pro všechny? Upřímně: Některé lidi si jako křesťany představit neumím. Ale Bůh, který jedná v mém životě, říká ve svém slově, že On na každého čeká a dá se poznat těm, kdo Ho hledají. Já mu to prostě věřím, protože mi nikdy nelhal.
Ahoj Marku… teším se, že si někdy popovídáme. Je spousta věcí, která mě zajímá… a jsem rád, že jsi nezanevřel úplně na vše, a jsi uvažující a hledající člověk. A taky že komunikuješ s rodičema… 🙂
Moje reakce:
Podle toho jak jsi článek napsal… jsi hledal osobní profit ze vztahu s Bohem.
Dále netřeba rozvádět, sečtělý v Bibli a Ježíšově učení jsi asi více než já.
Měj se hezky, Daniel
Ahoj, rád s tebou někdy dám pivo/Kofolu 🙂
Osobní profit ze vztahu s Bohem? Co tím přesně myslíš? Každý vztah by měl být pro obě strany profitem, jinak ten vztah asi ani nemá smysl, ne? Ve chvíli, kdy ti vztah nic nedává (naopak třeba jen bere), potom jen masochista ve vztahu dál zůstává. Křesťan, který věří v Boha jen z povinnosti, strachu nebo tak podobně, je chudák, dle mého názoru.
Milý Marku, moc zajímavá úvaha, já jsem křesťan, evangelík, hrozně moc poslední dobou medituju nad níže uvedeným textem… Třeba Tě zaujme…
„Skutečný křesťanský teolog je jen teolog kříže – ten ví, že není jiné cesty k poznání Boha než k síle Boží skryté v jeho slabosti, v ponížení a bezmocnosti Ukřižovaného; k Boží kráse, skyté v děsivé ošklivosti jeho ran; k Boží spravedlnosti, zjevující se v tom, který se pro nás stal hříchem, – cesta k Boží něžné a milosrdné lásce vede jen skrze její skrytost v krutém dramatu Velikonoc. Setkání s Bohem „se děje skoro vždy tam, tehdy a takovým způsobem a skrze takové lidi, skrze něž, kde a jak mi to považujeme za nemožné…, protože on je blízko nás a v nás jen v cizí podobě, ne v záři své nádhery, nýbrž v ponížení a mírnosti, takže si člověk může myslet, že to on není; ale je to on doopravdy.“
Údajně to je text Martina Luthera, četl jsem to v knize „Dotkni se ran“ od kněze Tomáše Halíka
Proč křesťanství? Je cestou oběti. Oběť je paradoxní předpoklad štěstí a naplnění….vždy, když ztrácíme sebe, milujeme…když obětujeme svůj čas, soustředění, pozornost, energii, pratikujeme lásku a to nás činí (ne hned) šťastnými a naplňuje….Jakkoli hluboké ponoření do vlastního mikrokosmu ( meditace) a nebo hluboké poznání a porozumění všemu kolem nás nás nenaplní a ani není v našich silách a schopnostech….jen to že „ztratíme sebe“…jako Kristus a jeho otec, náš Bůh……to si myslím a stále neumím….smrt ( oběť (umrtvení) vlastního ega) je předpokladem života…to nám ukázal spasitel…
Dobrý den, je to opravdu zajímavé, a svým způsobem krásné počtení :-)) především oceňuji, že, narozdíl od mnoha jiných (hlavně českých) „nekřesťanů“, se nesnašíš hádat, zadupávat a podkopávat alternativní přesvědčení. To je to nejkrásnější a nejlaskavější, co může někdo ve tvé situaci (nekřesťan oslovuje křesťany) udělat😍 není nic bolestivějšího, než konfrontace s lidmi co se mi to přesvědčení snaží za každou cenu vzít. (Ačkoli, já sama jsem, navzdory té bolesti, za každou takovou příležitost ráda, protože když mám možnost si svou víru před nějakým útokem hájit, připadám si pak silnější, a jistější.)
Co se týče tvé otázky, „v čem a proč je křesťanství lepší směr, než ten můj dosavadní?“ tak ta mě opravdu pobavila 😀 Nic ve zlém, ale aby ti na ni bylo možno odpovědět, musíme znát tu „tvoji současnou filosofii“ abychom věděli s čím jsme porovnáváni, popř. co konkrétně ti na křesťanství nesedí, a v čem se od něj tvé momentální přesvědčení liší. Chápu že to není něco, o čem by se chtěl každý veřejně rozepisovat, ale za těhle podmínek ti prostě odpovědět nedokážu🙈je to jako se ptát „proč je coca-cola lepší, než to moje oblíbené pití, o kterém ale nechci říkat které to je“….
Jediné, co jsem plus mínus schopna vyčíst z tvého vyjádření, je, že ses rozhodl křesťanství opustit po té, co ses seznámil s křesťany, kteří „nebyli příjemní“ a ani sám se necítil vyrovnaný. Možná se mýlím, ale působí to na mě, jako bys chtěl celé jedno náboženství a ideologii, posoudit podle jeho příslušníků, a nikoli podle jeho dogma a kodexu. Nebo ještě lépe – podle jeho Boha. Pokud je to tak, připadá mi to trochu jako posuzování čokolády, podle obalu, v němž by byla zabalená… Takže v takovém případě by odpověď zněla:
Za a) to, že křesťané jsou, nebo si jen připadají dokonalí, je mýtus. Proto například bývají tolika lidmi označováni za pokrytce. Být křesťanem nemá ale znamenat, že najednou, ze dne na den, se stanu „andělem“ a ani křesťan, který svojí víře rozumí, si o sobě nemyslí že je dokonalý – ale naopak, velmi mnoho času tráví zpytováním svědomí. Křesťan netvrdí že chyby nemá – jen je tím kdo věří, že má smysl s nimi bojovat. Nebo ještě lépe (dáme si citát ;-): „Svatý není ten, kdo nezhřeší, ale ten, kdo se poté pokaždé zvedne, a jde dál.“ …nebo ještě jiný: „Tajemství úspěchu ve šplhání na horu není v tom nespadnout, ale nezůstat ležet.“ – tím vším chci říct, že zanevřít na svoji víru (nebo v tomto případě je asi trefnější „náboženskou příslušnost“) jen na základě toho, že na věřících okolo mě, i já sám na sobě, pozoruji chyby, není úplně…řekněme… ..Kompetentní…? No, asi víš co tím chci říct😅
Za b) můj osobní dojem je, že při úvahách o křesťanství pro tebe sám Bůh nehraje nějak zvlášť podstatnou roli. Možná se mýlím…ale kdyby ne:
Znamená to tedy, že důvodem pro tebe, proč ses hlásil ke křesťanství, bylo opravdu jen „křesťané jsou fajn lidi“? Tedy, stejně jako je jasné, že ne všichni křesťané jsou super lidi, tak je jasné, že i nekřesťané mohou být fajn. Trošičku tak ne mě působíš i ty😉 – člověk který žije podle křesťanských zásad, jak nejlépe umí, ale bez víry, (jen se nějakou dobu „křesťanem“ nazýval). To přeci vůbec neznamemá, ani z křesťanského hlediska, být špatný člověk! Jen se to míjí tím, co vlastně z křesťanství dělá křesťanství, a čím křesťany odlišuje od „random slušných lidí“. Když odhlédneme od řečí o náboženství, církvi, atd. kým je pro tebe samotný Bůh? Psal jsi, že se ti Bůh „neozýval“. Co si tedy představuješ pod tím „ozváním se“?
Můžu ti, pokud chceš, předložit svůj náhled, abys měl srovnání😊. Pro mě, doufejme že ve shodě s obecně platnou „definicí“, je Bůh tím, kdo mě převyšuje ve všech ohledech. Nemůžu být chytřejší, nebo láskyplnější než on, ani ho nemůžu ničím překvapit. Což znamená, že nemá smysl si dělat starosti s tím, jestli není např. příliš přísný při psaní lidských osudů, nebo krutý při posledním soudu. Pakliže já si dělám nějaké starosti o souzené duše, není to nic proti tomu, jaké si dělá on sám. Pakliže mně nějaká skutečnost, třeba i v církvi nebo v teologii, nepřipadá spravedlivá nebo správná, můžu si být jistá, opřít se o fakt, že Bůh to vymyslel bez chyby, a jenom mě to jinak připadá. Nejen že on zná všechny tyhle moje pochyby, a dal si pozor když to vše tvořil, aby v tom nějakou chybu nenechal, ale on sám byl navíc i tím, kdo mi je všechny daroval. Pakliže mám pocit, že ze mě Bůh nemá radost – mýlím se! On mě stvořil takovou jaká jsem, se všemi mými přednostmi, i s mými chybami. Dal mi moje pochyby, obavy, všechny moje špatné stránky – aby mi dal možnost je překonat. A má radost když se o to snažím. Naplánoval mi celý život, všechna moje škobrtnutí, takže i ve chvíli kdy mu svými činy doslova plivu do tváře si můžu říct „pořád mám šanci se změnit, pořád mě má rád, protože věděl dopředu že udělám takovouhle botu“ ….. a vědomí toho všeho mi dává neskutečný klid. Když o něčem pochybuju, nejdu, a ani tím nemůžu jít, za hranice toho, co Bůh ještě pochopí. To je moje víra. Na tomhle stavím já.
A původ? Znám křesťany, kteří se ve víře v Boha utvrzují skrze jeho dílo – nevěří, že by celý svět, příroda, vesmír, i oni sami, mohly tak nádherné vzniknout jen tak. Já mám méně ušlechtilou kotvu – v Bohu se utvrzuji tím, že se mnou komunikuje. Že reaguje na moje modlitby, někdy i jen na myšlenky a letmá přání. Dostáváme se k tomu „ozývání se“. Tahle kategorie je těžce osobní, a nejde se o ní bavit obecně. Já sama bych mohla vyjmenovat desítky případů, kdy bych odpřísáhla, že mi Bůh hmatatelně zasáhl do života. Někdy mě to až děsí 😀 v době, kdy jsem procházela podobným obdobím pochyb o pravosti křesťanství, jaké tu popisuješ ty, se mi něco takového stalo nejspíš poprvé. Přesně v té nejhorší chvíli. A od té doby, čím déle se na svou minulost koukám, tím zřetelněji ho tam vidím. Ne každý si ale pod „Božím zásahem“ představí to, co já. Psala jsem si jednou s nějakým klukem, který tvrdil že on sám právě na základě nevyslyšených modliteb Boha opustil. Když jsem se ho ale podrobněji ptala o co šlo, řekl, že se roky modlil aby mu Bůh pomohl od násilnického otce, nebo otčíma, nebo tak něco, se kterým musel bydlet, ale když se nic nedělo, tak se, jako hrozně mladý, sebral sám, a sám odešel. A teď je šťastnější, a věří hlavně sám sobě než nějakému Bohu. Bez ohledu na to, jak obdivuhodné to je, řekla bych že jeho modlitby se mu splnily. Zbavil se otčíma? Zbavil. Jen asi jiným způsobem než očekával. Nevím jak si představoval, že ho Bůh jeho těžkostí zbaví, jestli třeba otce sejme bleskem, nebo tak něco.. ale ten zdánlivě nenápadný způsob, jak se jeho problém vyřešil, je přesně stejný rukopis, kterým mě bývá odpovídáno celý život. Možná že s tebou komunikuje taky tak nenápadně 😉
A kdyby už nic jiného, myslím že určitě stojí za to si počíst o obrazu Panny Marie Guadalupské, a jeho zkoumání. Je to fakt pecka😄
Žádnou lepší odpověď na základě informací z toho článku tam nahoře☝🏻 asi nevypotím… Tak doufám že ses dozvěděl něco z toho co tě zajímalo, a přeju všem krásný den!😘