Jsem teplomilný člověk. Zároveň miluju cestování. Jenže v zimě mě cestovat nebaví a tak můj vnitřní cestovatel dlouho strádal. Ale teď je jaro a nastal čas zase prásknout do bot a někam vyrazit. A tak jsem se vypravil s kamarádkou stopem po ČR. A jak to u stopování bývá, bylo to jako vždy extrémně zábavné a zajímavé. A jelikož já mám rád lidi, tak si nenechám ujít tu příležitost a vylíčím vám, jací zajímaví dobrodinci nás stopem vzali a kam jsme se všude dostali.

Vyrazili jsme v sobotu dopoledne z Prahy a neměli jsme žádný specifický cíl. Dojeli jsme proto na pumpu u D1, kde se skvěle stopuje a rozhodli jsme se, že pojedeme vždycky prvním autem, které nám zastaví a co nejdál to půjde. A zároveň bylo plánem, že si od našich řidičů taky necháme doporučit zajímavá místa v okolí. Prvním naším řidičem byl jistý architekt z Prahy. Měl den po zábavě, takže se očividně necítil nejlépe a trošku se klepal. Nevypadal úplně přístupně, ale kupodivu nebylo složité ho rozmluvit. Jel do jižních Čech, asi deset kilometrů před Jindřichův Hradec, kde zdědil po své babičce tři hektary pole. Polovina pole má nájemníky, které zdědil i se smlouvou, a na zbylé části pole se rozhodl sázením stromů postupně vytvořit les. Údajně se proti tomu všichni okolo bouřili, ale on se nedal a prošel si byrokratickým peklem a teď vezl vysadit deset stromů.

Jako architekt se specializoval na dřevostavby, a to až do té míry, že se ve svých třiceti a něco letech rozhodl jít na učňovský obor tesař. Kromě toho už měl koupený pozemek mezi Jabloncem a Libercem, kde si brzy postaví svůj vlastní dřevěný dům.

Z původních průpovídek „v jižních Čechách nic zajímavého není“ se nakonec vyklubalo, že jihovýchodně od Jindřichova Hradce je krásný přírodní park Česká Kanada. A jelikož jsme celkem chtěli jít do přírody, tak jsme si za cíl dne vybrali právě tuto oblast.

Pan architekt nás vysadil v obci Kardašova Řečice a netrvalo dlouho, už jsme měli dalšího řidiče – řidičku! Byla jím sama bývalá ředitelka školky v Kardašově Řečici. Tato obec má okolo dvou tisíc obyvatel a školka slouží i dalším okolním vesnicím, takže údajně ve své plné slávě měla snad 130 dětí. Paní řidička byla velmi milá a bylo znát, že byla na svoji funkci náležitě hrdá a nadšeně nám vše vyprávěla. Další zajímavostí bylo, že poté, co odešla do důchodu, tak na určitý čas vážně onemocněla. Poté, co nemoc překonala, jí bylo doporučeno, aby si našla nějakou novou aktivitu a ona se rozhodla pro – ochotnické divadlo! Opravdu mě to pobavilo a zároveň mám vždycky ohromnou radost, když se člověk v něčem najde, což byl i tento případ.

Jindřichův Hradec

Paní řidička nás dovezla do Jindřichova Hradce a doporučila nám dvě místa – zámek a světelnou fontánu. Nejprve jsme objevili onu slavnou fontánu, kterážto jest údajně jediná svého typu v Evropě. Šlo o vskutku spektakulární podívanou. Ze stropu se spouštěly různě tvarované trysky vody a byly různě ozařovány. Show trvala zhruba 10 minut a opakuje se každou hodinu, navíc člověk potom může přispět na jakousi tamní charitu. Celkem sympatiký počin, který jsem v tom koutě republiky úplně nečekal.

Dále jsme dorazili na jindřichohradecký zámek lomeno hrad (z původního hradu zanechali některé části a zbytek přestavěli na zámek). Ten je sám o sobě krásný, ale na hradní prohlídku mě nikdo v životě už nedostane, dost jsem si jich užil v dětském věku a mám pocit, že znám všechny hrady a zámky zpaměti. Nejvíc fascinující na Jižních Čechách jsou ale bezesporu rybníky. Hned vedle zámku byl rybník Malý Vajgar, což nám nadšeně popsala místní pejskařka. A hned vedle Malého Vajgaru byl Velký Vajgar, na kterém se údajně natáčela nějaká pohádka. Kompozice rybníka, zámku, mrtvé ryby na kraji rybníka, kvetoucích stromů a hradní věže byla opravdu jedinečná.

Naším cílem ale byla Česká Kanada, a proto jsme po zhruba dvou hodinách Hradci znovu jali autostopu. Tentokrát jsme si museli počkat delší dobu, než jsme našli to správné místo, a i tam jsme museli asi 15 minut čekat. Ale dočkali jsme se.

Naším dalším řidičem byl mladý konzultant ve farmaceutickém průmyslu. Živil se v malé firmě, která pomáhá indickým a vietnamským firmám vstupovat na evropský trh. To mě okamžitě zaujalo, protože jsem vycítil možnost cestování. A opravdu, několikrát do roka opravdu cestoval, ale z cestování viděl vždy jen hotel a kanceláře. Jaká škoda. Jel za rodiči, evidentně by radši nejel, ale jel. A vyklopil nás v Bystřině, vísce na okraji České Kanady. Byli jsme u cíle. Téměř.

Česká Kanada

Objevili jsme mapu a zjistili, že nejblíž do přírody to budeme mít směrem na obec Albeř, která je nenápadnou superstar této části republiky, jelikož se v ní konají seznamovací kurzy několika fakult Univerzity Karlovy, včetně té mojí. Dlouho jsme šli, prošli Albeř a šli jsme úplně do nikam a užívali si přírodu kolem. A když nás už to chození přestávalo bavit, tak jsme objevili u místního kravína horu balíků slámy. Vyšplhali jsme tedy až na vrchol do asi šestého patra balíků a nastal čas na oběd, relax a pozorování přírody. Příroda o sobě dala poměrně hlasitě vědět, protože bylo jaro a krávy, především tedy býci, se rozhodli aktivně pracovat na zachování jejich rodu. Bylo to skoro až dojemné, stát u zrodu tuřího života. Někdo by to taky mohl označit za sledování tuřího porna, ale soud ponechám na čtenáři.

Když už jsme se na slámě flákali tak dlouho, že nám započala zima býti, rozhodli jsme se vypravit někam do tepla, najíst se a pak se vydat do metropole jižních Čech, do Českých Budějovic, kde bychom přežili noc. Původní plán dojít zpět do Bystřiny nás postupně přestal bavit a tak jsme zkoušeli po cestě stopovat, byť kolem projelo tak pět aut za deset minut. Kupodivu to páté auto zastavilo.

Jel v něm asi nejsympatičtější člověk dne, bývalý učitel matematiky a současný zaměstnanec kontraktora Microsoftu. Pracoval osm let jako učitel na základní škole, po nějaké době se ale rozhodl odejít ze školy a dát se na IT. To mu ale už taky začínalo lézt krkem, a tak se rozhodl jet na tři měsíce do Chorvatska na windsurfing, dokonce se tím živí jako trenér. Dál ho láká zase škola, takže možná bude o jednoho fajn učitele víc.

České Budějovice

I od něj jsme si nechali něco doporučit, tentokráte restauraci. Doporučil nám jistou indickou v Budějovicích na náměstí a rozhodně to byla trefa do černého. Indické jídlo miluju, a tady bylo obzvláště povedené. Během čekání na jídlo jsem mezitím zkoušel oslovit místní Couchsurfery. Ani jeden ze tří oslovených zrovna nebyl doma, ale jedna slečna nám doporučila místní vysokoškolské koleje, které nabízely ubytování za hubičku. Hubička nakonec byla 280 korun pro dva lidi, což je krásné.

Po večeři začala asi nejlepší část výletu. Náměstí v Budějovicích obtéká potok obklopený parkem. Tím jsme prošli a vydali jsme se směrem ke kolejím. Ještě u náměstí jsme potkali před hospodou dva Italy s kytarami, tak jsme si nechali zahrát soukromý koncert. Hned vedle náměstí jsme objevili rozkošný rybníček, který v kombinaci s pouličními svítilnami a jejich odrazy vypadal přímo kouzelně.Dále nás cesta dovedla na dětské hřiště (oba dva jsme v podstatě přerostlé děti), kde jsme se na nějakou chvíli zasekli. Pro jistotu poznamenám, že už byla noc a žádné děti tam nebyly. Z hřiště jsme pokračovali po visuté lávce přes řeku Vltavu, hned vedle jejího soutoku s jistou další řekou. Lávka je zajímavá hlavně tím, že opravdu visí na závěsných lanech a když po ní člověk trochu dupe, tak se pod ním houpe. Romantický nádech řeky a barevné hry světel už ani zmiňovat nemusím, zkrátka jsme si připadali trochu jako v pohádce.

Po cestě jsme ještě potkali místní Central park bez pouličního osvětlení, načež kamarádka prohlásila, že tam musíme jít, tak jsme bloudili temným parkem a hledali někoho, kdo by nás mohl přepadnout. Místo útočníka jsme ale našli další rybník. A opět vypadal kouzelně.

Nakonec jsme ale opravdu našli naši kolej, přespali jsme a druhý den jsme zjistili, že nám ten první den vlastně docela stačil. Po dlouhé snídani a dalším bloumání v okolí soutoku jsme se vydali stopovat. Asi po hodině bezcílné chůze jsme zjistili, že jsme úplně na opačné straně města, načež jsme nastoupili do autobusu. Tam nám ale řidič odmítl prodat jízdenky, protože mu došel papír, a tak jsme jeli zadarmo. Dostali jsme se nakonec na výborné místo a stopovali jsme. Tentokrát poměrně dlouho, odhadem zhruba 30 minut, ale vyplatilo se.

Veselá cesta zpět do Prahy

Náš první řidič dne byl zaměstnancem Temelína, kde dohlížel na bezpečnost či kvalitu čehosi co jsem už zapomněl. Ale rozhodně jsem nezapomněl to, co se dále odehrálo. Více obsesivního skeptika jsem asi ještě nepotkal. Nejprve začal nevinně neblahou budoucností Temelína, potom se ale rozjel s tím, že se neustále přepisují zákony a nikdo už neví, co v nich je, všechno se dostává mimo kontrolu, lidi přestávají chodit a jenom jezdí autem, mizí lesy… Nejvíc mě ale dostal teorií, že se z lidí stávají potravní roury. Na mou námitku, že lidi ještě dlouho nepřestanou chodit. zcela vážně prohlásil, že slyšel o člověku, co si nechal uříznout nohy, protože je nepotřeboval. Ano, i tací žijí mezi námi. Tím myslím řidiče.

Asi po 30 kilometrech nás vyklopil u cesty a my jsme se hned po vystoupení začali dost nekontrolovaně smát. A to jsme ještě netušili, co nás čeká. Hned v dalším autě, které nám zastavilo, nás čekalo další překvapení. Zastavil chlap okolo 30 a žena, která vypadala na 25, ale hlasem zněla na 40. Hlas byl blíže k pravdě.

Nejdřív jsme se dozvěděli, že oba jedou ze seberozvojového kurzu v místním centru osobního rozvoje. Téma kurzu byla láska k sobě a odpuštění sebe sama. Celkem v pohodě, ale skepse k inteligenci obou lidí tu byla. Brzy se ale rozptýlila. Zaprvé, řidič byl mimořádně výřečný a sympatický. Bývalý matfyzák, posledních deset let žije v Británii a řídí si flotilu asi 70 lodí, které vozí různé energetické suroviny jako uhlí, zemní plyn či ropa. Povídal nám o tom, jak nedokázal oslovit nikdy žádnou holku (asi nebyl jediný matfyzák s tímto problémem), vystrašil nás tím, že vlastně neumí řídit vpravo, protože tak řídil naposledy před deseti lety. Neustále rýpal do své spolujezdkyně, kterou jsme pokládali za jeho manželku.

Postupně jsme ale pochopili, že oni dva se vlastně ještě před dvěma dny vůbec neznali, jenom spolu jeli na kurz. Spolujezdkyně pro změnu posledních 14 let žila ve Švédsku a živila se v ekologii. Ve Švédsku v tomto odvětví práce je, poté, co se na podzim vrátila do Česka, práce pro ní přestala být zábavou, protože se přidala do jisté PR agentury. Mluvila ale o Švédsku moc hezky. Například mě silně zaujalo, že mají místní mladiství velkou nabídku sportů, které nemusí hrát závodně, ale jen pro radost. To nám v Česku hodně chybí.

Celý zbytek cesty jsme se neustále smáli a bavili, ale nakonec musela skončit. Ještě předtím ale přišla perla dne. Stavili jsme se po cestě na slavném Babišově Čapím hnízdě. Ano, tento slavný spektákl údajně pro širokou veřejnost není veřejnosti přístupný, opravuje se kuchyně, údajně.

Náš řidič se ale nevzdal a vrátnému prohlásil, že je redaktor z Blesku a že chce mluvit s panem Babišem, že „chceme informovat naše čtenáře o tom, jak to doopravdy s Čapím hnízdem je. Když nám tuto příhodu po návratu do auta referoval, tak jsme to brali hodně s nadhledem. Když se ale vrátný po chvíli zvednul a donesl mu na mobilu šéfa farmy, tak jsme pochopili, že to opravdu nebyl vtip. Poté do telefonu prohlašoval, jak chce informovat čtenáře, jak je hrozné, že je farma zavřená a na slova šéfa o tom, že mu je kauza Čapí hnízdo k smíchu prohlásil: „Dobrá, tak my tedy našim čtenářům napíšeme, že řediteli farmy je celá kauza k smíchu.“ My jsme celou tu dobu museli zadržovat smích nejen před šéfem, ale i před vrátným, který nevypadal, že by pojal jakékoliv podezření, evidentně mu náš řidič připadal opravdu jako redaktor Blesku.

Stopujte

A to byl náš poslední velký zážitek z výletu. Za cenu jídla a 280 korun za nocleh jsme si užili legrace dost na dva životy, viděli jsme spoustu krásných míst a především potkali mnoho vstřícných a zajímavých lidí. Znovu se mi potvrdilo, že stopování je nejzábavnější způsob cestování a už se těším, že to někdy brzy zopakujeme v mezinárodním měřítku. Děkuji za pozornost a pokud mi chcete můj neskonalý vděk nějak splatit, tak sami konečně práskněte do stopařských bot a pak mi můžete někdy povyprávět. Nebo svým dětem. Nikdy není pozdě začít.