Moje babička měla první dítě, když jí bylo 19. Aspoň myslím. Tehdy to bylo docela běžné. Fascinuje mě, že dneska v 19 letech většinou ještě bydlíme u rodičů, neumíme vařit, prát, nevíme, co je to vydělávat si na chleba, a myšlenka na vlastní děti nás spíš děsí (a v duchu děkujeme vynálezci antikoncepce). Nemluvě o tom, že si teprve jdeme na vysokou, a vlastně často vůbec nevíme, co se životem.

Hned na začátek se přiznám, že toto téma souvisí s jedním z mých traumat z dětství. V pubertě jsem byl o dost dospělejší, než mnozí dospělí okolo mě (například mí trenéři na fotbale), a doslova mě deptalo, že se mnou všichni jednají jako s malým dítětem. Dospělost je na věku poměrně nezávislá, mnozí jí ani do důchodu nedosáhnou.

Od puberťáků se dneska nic moc nečeká. V lepších případech je vytěžuje škola a kroužky nebo třeba brigáda, ve většině případů ale spíš ne. Spíš zevlí, paří, kalí a nudí se.

Puberta je ale dějinná anomálie. Bereme ji jako naprostou samozřejmost, ale ještě před 100 lety puberta neexistovala. Když bylo dítě dost staré, aby mohlo začít pracovat (12-15 let), tak prostě přestalo být dítětem a pomáhalo živit rodinu. Například v zemědělských rodinách ale děti pomáhaly už odmalička.

Se zvyšováním životního standardu a úrovně vzdělání ale víc a víc dětí míří na střední, a v Česku s jeho absurdně dlouhou dobou studia, tedy až do devatenácti, jsou studenti považováni za malé děti, a podle toho se k nim také ve škole a ve společnosti přistupuje.

Absurdně dlouhá doba studia? 13 let, další anomálie. Ne, ve většině evropských zemí to takhle dlouhé není. Obvykle 12 let, v některých případech i méně. Kamarád z Dubaje začal v Hradci studovat medicínu v 16 letech. Kamarádka z Moskvy zase ve svých 19 letech dokončuje bakaláře na VŠE, a jiná kamarádka to samé, ale v Austrálii.

Devátý rok základní školy je porevoluční vynález, ale zdá se, že byl spíše krokem zpět. Stejně jako v Německu, snad i v Česku se brzy zase zruší.

Mojí hypotézou je, že dospělý a zodpovědný člověk je spokojenější, než nesvéprávný a nezodpovědný jedinec. Proč? Protože zodpovědný člověk může dělat mnohem větší rozsah činností, než nezodpovědný, může se lépe seberealizovat. Navíc máme ze sebe lepší pocit, když si na chleba vyděláváme sami. A právě v náctiletém věku, když mají všichni tuny času a neví co s ním, je čas tvořit, experimentovat, podnikat, vymýšlet.

V patnácti už mladý člověk má dostatek znalostí, aby dělal to, co chce. Co mu ale chybí jsou zkušenosti, a především, chybí mu očekávání společnosti, aby něco sakra dělal.

A když někdo něco náhodou dělá, jsou z toho všichni na větvi, jako tomu bylo v případu Tomáškových křížalek (jeho FB stránka) nebo nedávná kauza se zamítnutím žádosti o přístup k informacím patnáctiletému Jakubovi Čechovi.

Jsem přesvědčený, že spousta lidského času, nadějí, snů a energie tu teče do kanálu. Ano, ne všichni mladí lidé jsou v patnácti dospělí a mnoho z nich si chce radši užívat, a nemám jim to za zlé. Ale je mnoho mladých lidí, kteří by rádi svůj čas investovali do smysluplných věcí, ale není jim to umožněno, a většinou si ani neumí představit, co by tak mohli dělat, protože nemají potřebný rozhled.

Nejlépe je tento nešvar patrný při přechodu že střední na vysokou školu. Po 12 letech, kdy nám učitel vždycky řekl, co máme dělat, kolik máme přinést peněz a kdy bude písemka, si z ničeho nic najednou musíme vybrat, co budeme nadosmrti dělat. Ale ouha – většinou vůbec nevíme, jaké jsou dnes možnosti, nemohli jsme si právničinu, manažerství ani doktořinu vyzkoušet. Nemáme kontakty, nevyzkoušeli jsme si, jestli je opravdu osm hodin denně před počítačem, před třídou nebo na telefonu pro nás to pravé ořechové.

Takové věci obvykle člověk zjistí až během studia (první) vysoké, popřípadě v prvních letech práce. A ano, v pětadvaceti letech už docela bolí měnit obor a začínat zase znovu. Jenže tak to bohužel často dopadá. Něco si vysníme, a po dvou letech studia architektury vlastně vidíme, že v tomhle oboru je obrovský přetlak, málo práce a na architekty je tím pádem vyvíjen obrovský tlak. Ale změna ohromně bolí. Znamená totiž si přiznat, že jsme udělali chybu, a hlavně že jsme rok i víc dělali nejen to, co nás nebaví, ale hlavně nás ani nikam neposunulo. Tedy, posunulo nás to alespoň směrem k lepší volbě.

Kdyby jen jsme měli dostatek informací, když nám bylo patnáct. Kdyby jen jsme si tehdy ono studium či práci mohli vyzkoušet.

Kamarádka mi říkala, že to bývá ve zvyku v Dánsku. Základní škola se studuje devět let, potom je volitelná desátá třída, kterou tradičně všichni žáci absolvují v jiném městě, aby si vyzkoušeli žít na vlastní pěst, a poté často v 15-16 letech jdou rovnou pracovat, alespoň na jeden rok. Pokud potom najdou tu práci, ve které cítí, že by to mohlo být ono, další studium si vyberou podle toho. Jaký to kontrast.

A čemu že toto všechno vlastně vadí? Biologii. Našemu tělu. Ženy mohou mít děti jen zhruba do 40 let, a navíc s rostoucím věkem se zvyšuje riziko komplikací a postižení dítěte. Naše tělo je nejvíce fyzicky i sexuálně aktivní zhruba mezi patnácti a pětadvaceti lety. Ale přesně v tomhle věku v dnešní době vlastně nevíme, co chceme, potácíme se v depresích, pochybnostech, sedíme v knihách, potíme se u zkoušek a zpracováni školským systémem se cítíme, že jsme úplně k ničemu.

A v neposlední řadě to vadí i naší duši. Nemyslím si, že je pro mladého člověka dobře, aby zůstával dlouho v nejistotě, aby nevěděl, k čemu vlastně je. Je skvělé mít své místečko na planetě Zemi. Dlouhé základní a střední školství nás vůbec nenutí klást si důležité otázky (kdo jsem, co chci dělat), a nechává to všechno až na to divoké období vysoké školy, kdy už se nám do všeho míchají vztahy, peníze, mnohdy i děti, práce, a tak podobně.

Jak to všechno shrnout? Nenutím nikoho mít děti v devatenácti, ani být v patnácti dospělým. Myslím však, že bude ku prospěchu všech, když budeme od našich náctiletých spoluobčanů očekávat aktivitu, budeme podporovat různé středoškolské iniciativy, budeme věřit mladým, že můžou něco dokázat. Na věku přece úplně nezáleží. Jen na postoji a očekávání. A já mladým věřím. Třeba i díky Tomáškovým křížalkám a Jakubovi Čechovi. Věřím, že chtějí víc, a věřím, že je třeba jen ukázat, že to jde, a že i když systém ani společnost od nich nic nečeká, oni se s tím nesmíří a vytřou nám všem zrak.