Už dlouho jsem chtěl jít zkusit stopování, ale ne a ne nic vyjít. Konečně jsem se rozhoupal, když jsem konečně našel 10 dní volného času a parťáka a svého nejlepšího kamaráda z dob studií na gymnáziu, Tomáše Kulhánka, a dnes jsme vyrazili. Plán je dostat se do Norska, ovšem jsme těžcí realisti a chceme se prostě dostat co nejdál, poznat co nejvíc zajímavých lidí a celé si to tak nějak užít.

Předem neslibuju, že všechno budu takhle dobře dokumentovat, ale dneska mi k tomu pomohla jistá okolnost... No, začneme.

Tomášův brácha nás hodil na půl devátou ráno na kraj Hradce před dálnici. První stopování vždycky působí divně, mávali jsme tam rukou asi půl hodiny, projely už stovky aut a pořád nic. No a v tom momentu, když jsme přestávali věřit (víceméně jako i ve všech ostatních případech), nám zastavila postarší žena, povoláním geofyzička, na cestě do Prahy. Strašně milá a povídavá, příjemná cesta do Prahy utekla jedna dvě.

 Praha zkráceně. Vysazeni jsme byli v celkem dobrém místě, u cesty na Ústí, kam jsme mířili, ale moje orientační schopnosti byly přeceněny. Nejdřív jsme stopovali na špatném místě, pak jsme šli na špatnou stranu, vrátili jsme se zpátky, no a nakonec nám náhodný kolemjdoucí poradil, že kousek dál na okruhu je pumpa, tak jsme se tam vypravili. Na pumpě jsme stopovali zase tak zhruba půl hodinky, až nás ze stopování vyrušil chlápek (vzhled rockera), že jede do Teplic, což je prý na hlavní cestě do Berlína, tak ať naskočíme. Pán nebyl moc mluvný, vím jen že pracuje v Jihlavě a do Teplic jezdí za rodiči. Nicméně nás odvezl na místo, kde by mělo jezdit hodně aut do Německa, tak jsme byli spokojení.

To místo bylo kousek za Teplicemi, Dubí. Aut tam jezdilo zatraceně málo, žádné kamiony nic. Zjistili jsme, že je to taková béčková cesta, nicméně nám zastavil chlápek ne nepodobný tomu předtím (cigareta v ruce samozřejmostí), že nás hodí na hranici, do Cínovce. Byl celkem fajn, odvezl nás kousek, na starý hraniční přechod, prý že je to kousek na nový. No, nevěděli jsme vůbec kudy, krajina ale krásná, počasí nádherné, nakonec jsme snad ani žádný hraniční přechod nenašli, za to jsme se ale dostali k sídlu policie (asi pohraniční stráž). Ti nám přijeli naproti ve velkém autě, čtyři policisti s tím že je to kontrola, ať dáme občanky. Pokecali jsme kam jedeme, celkem v pohodě. Zase odjeli zpátky do základny. Což bylo vtipné, protože ta základna byla obří, ale kolem téměř auta nejezdila. Chvíli jsme stopovali před základnou, projelo tak 20 aut za 15 minut, načež jsme se začali přemísťovat jinam, až jsme prošli lesní cestou 3km do nejbližší vesnice.

Altenberg se jmenovala. Prokleté místo. Aut jezdilo poskrovnu, ale zase mě celkem začalo bavit stopovat. Čekali jsme tam snad 2 hodiny, a zase, už jsme tomu moc nevěřili, zastavil postarší německý pár, mluvili jen německy, ale nakonec jsme pochopili, že nás vezmou do Drážďan. Po cestě se námi paní hodně snažila konverzovat, potil jsem ze sebe krev, občas si pomáhal angličtinou, ale první setkání s němčinou teda nic moc. Ale úplná tragédie to nebyla, navíc oba dva byli moc fajn. Vysadili nás po 50 kilometrech v Drážďanech hned na nájezdu na dálnici do Berlína, samozřejmě si zajeli :) Tam jsme potkali první kolegy stopaře a dokonce Čechy (pokud se Ostravaci za Čechy považují), kluka s holkou, co jedou na 2 měsíce do Amsterdamu, ale jedou poprvé. Spali už 2x v Drážďanech, poprvé záměrně, podruhé nějak zabloudili a nepodařilo se jim najít správný nájezd.

Přidali se k nám, ale ve chvíli, co si vytvořili nápis LPZ (jeli do Lipska), tak nám zastavil náš hrdina dne. Už jsme chtěli nadávat, že oni sotva přišli a jedou, ale pán jel do Berlína, takže Alles gute! Mluvil trochu anglicky, občas bylo složité na něco přijít, ale s trpělivostí jsme se nakonec ke všemu dobrali. Je to učitel, narodil se v Drážďanech, pracoval v Berlíně, a teď se svým přítelem/manželem žijí v Sao Paulu (dlouho nám trvalo pochopit, že myslí opravdu to v Brazílii - mimochodem má údajně 20 milionů obyvatel). Vezl nás skoro 200 km, zhruba polovinu času jsme si povídali. Kus před Berlínem jsme zastavili na odpočívadle. Chtěli jsme wi-fi, abychom si našli v Berlíně hostel, protože už bylo kolem 9 večer. Wi-fi nebyla, ale potkali jsme další stopaře, tentokrát z Polska jedoucí kousek od Hamburku. Na odpočívadle ale prý už byly několik hodin a ptali se, jestli nemáme místo. To jsme úplně neměli a nechtěli jsme tím zatěžovat našeho dobrodince, ale poradili jsme jim jiného chlápka, kterého jsme taky na pumpě potkali.

Při odjezdu z pumpy se nás náš řidič zeptal, kam teda v Berlíně chceme (předtím jsme nebyli rozhodnutí, jestli nezkusit stopnout nějakého nočního jezdce a nechat se vézt dál přes noc). Když jsem mu řekl, že asi najdeme někde wi-fi, tam najdeme hostel a další den se půjdeme projít po Berlíně, tak řekl, že o něčem přemýšlí, ale neřekl o čem.

Jeli jsme dál, vjeli jsme do Berlína, mimochodem nádherné snad všechno, každý detail super, na první pohled krásné město. Náš řidič se nás zeptal, jestli známe Alexanderplatz. Jasně, znám, viděl jsem Bournův mýtus, tam přece unesl tu holku (můj oblíbený film). Je to centrum východního Berlína, tak že tam nás prý zaveze a že snad ví o nějakém hostelu. No, docela jsem se děsil ceny, přece jen nechceme utratit celý rozpočet na první hostel. Ale řidič mířil docela najisto, projeli jsme Alexanderplatz, jeli jsme kousek dál, až jsme zastavili u jednoho hotelu, celkem skromně vyhlížejícího. Řidič vyskočil a chvilku něco domlouval, potom se vrátil, řekl že je to ok, ať jdeme. Tak jsme šli za ním na recepci. Jeden pokoj 90 euro, je to moc? Chvilku jsem počítal, jen si to taky zkuste. Jo, to je opravdu moc. - Tak tady máte ode mně dárek, jsem tady na prázdninách - a hodil nám tam 70 eur na stůl. :O

Ne, opravdu jsem nečekal, že hned první den nám jen tak někdo zaplatí nejdražší hotel, ve kterém jsem kdy byl, ale přesně to se stalo. A zítra bude snídaně v 7! Prostě krása. Sprcha, postel, wi-fi. Hlavně díky tomu teď můžu tohle napsat.

Takže teď jdeme na noční Alexanderplatz a naše pohádka pokračuje! Nevím, jestli se do Norska dostaneme, ale i dnešek by stál za celý ten výlet.