Ano, toto silné „nařčení“ není ani zdaleka pravdivé. Dnes mě ale několikahodinový rozhovor po telefonu s mojí maminkou dovedl k pro mnohé věřící i nevěřící velmi zásadní otázce. Jak se má křesťan stavět k nevěřícím?

Asi by nejprve chtělo zadefinovat, co si přesně představujeme pod pojmem křesťan. U toho bychom mohli i skončit, protože definice asi neexistuje. Je tolik různých verzí křesťanství, že vytvořit nějakou univerzální magickou formuli je asi nadlidským činem. Dejme tomu, že svou otázku kladu každému, který se sám za křesťana považuje.

Po mém oficiálním odchodu z křesťanství jsem z některých věřících přátel cítil, že mají jasno a vidí mě zanedlouho zase zpátky u křesťanství. „On se Bůh ozve…“ Ano, je to možné, a netvrdím, že neozve. Ale v první řadě si kladu otázku, proč se tedy Bůh neozýval dlouhá léta, kdy jsem ho o to prosil. Hned po té se dostanu k dotazu ještě zajímavějšímu.

Proč mě vidíte zase u křesťanství? Proč si myslíte, že se stanu křesťanem, že se mi Bůh ozve? Myslíte si tedy, že je křesťanství odpovědí pro všechny lidi?

Ano, myslel jsem si to dřív taky. Odmalička jsem měl kolem sebe hodně křesťanů, a ti všichni byli většinou mnohem příjemnější, spokojenější a hodnější lidé, než ti nekřesťané. Tím pádem jsem dospěl jednoduchou úvahou, že pokud by se všichni stali křesťany, byl by tu ráj na zemi.

Moje skvělá úvaha nabyla postupně několika trhlin. Například jsem poznal lidi, kteří křesťany nebyli, a byli také hodní a spokojení. A potom jsem viděl křesťany, kteří byli hrubě nespokojení, a taky křesťany, kteří nebyli zrovna dvakrát příjemní. No a když jsem k tomu ještě zjistil, že i když se za křesťana sám považuji, tak sám nejsem moc příjemný, a už vůbec ne spokojený, po dlouhém boji jsem se nakonec s mojí počáteční tezí, že křesťanství je odpovědí pro každého, nadobro rozloučil.

Dnes můžu také směle tvrdit, že každý, kdo mě vidí hned zase zpátky u křesťanství, se pěkně dlouho načeká. Protože teď jsem spokojený, a navíc i docela příjemný, alespoň si myslím, že se tomu docela blížím. Kredit za to ale patří spíš výchově a vystavení se dlouhodobému působení příjemných lidí, velice často křesťanů.

Jaký by pro mě vůbec mělo smysl, abych zpátky ke křesťanství přešel? Moje současná filozofie, byť jsem jí ještě veřejně zcela nezmiňoval, asi i proto, že jí je lépe ve skrytu, kde mi ji nikdo nemůže nabourávat, je pro mne oporou, když pochybuji, přežila už jednu těžkou depresi a dovedla mě k jejímu velice dobrému a funkčnímu řešení. Dává mi smysl, pocit naplnění a motivaci dělat dobré věci, a hlavně, jsem prostě spokojený na denní bázi, netíží mě žádné špatné svědomí, pocity viny, pocity nedostatečnosti, prázdnoty.

No a tak se tedy ptám – co může nabídnout praktikování křesťanství člověku, jako jsem já? Či se můžu rovnou ptát, je pro mne křesťanství tou jedinou správnou cestou, když jsem to, co jsem v něm hledal, nalezl v něčem jiném? Ano, je velmi brzy na to soudit, zda je má současná filozofie dokonalá, a ani si nemyslím, že mi vydrží ve stejné podobě navždy. Dokonce si myslím, že by tomu ani nebylo dobře, protože spolu se Sokratem můžu směle tvrdit jen to, že vím jen to, že nevím nic.

Ptám se tedy křesťana – myslíš si, že je pro mě křesťanství lepší alternativou? Pokud ano, proč?

Pokud znáš odpovědi a dokážeš vše zformulovat do psané podoby, budu se moc těšit na odpověď. Odpověď na to, proč jiná náboženství či filozofie nemohou křesťanství nahradit. Dnes se totiž kloním k tomu, že mohou, v některých případech. Nicméně rád se nechám přesvědčit o opaku. Koneckonců, jinak bych se asi neptal, že?

5 thoughts on “Proč křesťané neuznávají jiná náboženství a filozofie?

  1. Dobré otázky!
    Nevím, jestli ti dokážu odpovědět. Jsem křesťan a patřím k těm spokojeným, byť asi ne k těm hodným. Často mi připadá, že všichni kolem jsou obdarovanější, lepší, silnější. Ale netrpím tím!
    Na rozumové úrovni tě určitě i jiná náboženství a filozofie můžou přivést ke spokojenému životu. Dokonce věřím, že žít podle filozofie je jednodušší. Jenže:
    Jsem křestanem nejen proto, že jsem na vědomé úrovni uznal Boží existenci. Já jsem křesťanem hlavně proto, že jsem Boha zažil! Ten prožitek Boží lásky nemůžu popřít ani v případě, že by tvá nebo jakákoli jiná filozofie byla pro můj život přínosnější než je křesťanství. Nemůžu popřít, že Bůh v mém životě nadpřirozeně jedná, že ke mně mluví a že mě má rád. Nevím, proč tobě neodpovídal. Možná odpovídal a ty jsi tu odpověď nechtěl slyšet takovou, jaká byla. Nevím. Nemůžu to posoudit. Já mám s Bohem osobní, nepopiratelnou zkušenost. A jestli je křesťanství odpověď pro všechny? Upřímně: Některé lidi si jako křesťany představit neumím. Ale Bůh, který jedná v mém životě, říká ve svém slově, že On na každého čeká a dá se poznat těm, kdo Ho hledají. Já mu to prostě věřím, protože mi nikdy nelhal.

  2. Ahoj Marku… teším se, že si někdy popovídáme. Je spousta věcí, která mě zajímá… a jsem rád, že jsi nezanevřel úplně na vše, a jsi uvažující a hledající člověk. A taky že komunikuješ s rodičema… 🙂
    Moje reakce:
    Podle toho jak jsi článek napsal… jsi hledal osobní profit ze vztahu s Bohem.
    Dále netřeba rozvádět, sečtělý v Bibli a Ježíšově učení jsi asi více než já.
    Měj se hezky, Daniel

    1. Ahoj, rád s tebou někdy dám pivo/Kofolu 🙂

      Osobní profit ze vztahu s Bohem? Co tím přesně myslíš? Každý vztah by měl být pro obě strany profitem, jinak ten vztah asi ani nemá smysl, ne? Ve chvíli, kdy ti vztah nic nedává (naopak třeba jen bere), potom jen masochista ve vztahu dál zůstává. Křesťan, který věří v Boha jen z povinnosti, strachu nebo tak podobně, je chudák, dle mého názoru.

  3. Milý Marku, moc zajímavá úvaha, já jsem křesťan, evangelík, hrozně moc poslední dobou medituju nad níže uvedeným textem… Třeba Tě zaujme…

    „Skutečný křesťanský teolog je jen teolog kříže – ten ví, že není jiné cesty k poznání Boha než k síle Boží skryté v jeho slabosti, v ponížení a bezmocnosti Ukřižovaného; k Boží kráse, skyté v děsivé ošklivosti jeho ran; k Boží spravedlnosti, zjevující se v tom, který se pro nás stal hříchem, – cesta k Boží něžné a milosrdné lásce vede jen skrze její skrytost v krutém dramatu Velikonoc. Setkání s Bohem „se děje skoro vždy tam, tehdy a takovým způsobem a skrze takové lidi, skrze něž, kde a jak mi to považujeme za nemožné…, protože on je blízko nás a v nás jen v cizí podobě, ne v záři své nádhery, nýbrž v ponížení a mírnosti, takže si člověk může myslet, že to on není; ale je to on doopravdy.“

    Údajně to je text Martina Luthera, četl jsem to v knize „Dotkni se ran“ od kněze Tomáše Halíka

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *