Je to tak! Jsem zpátky na Facebooku. Dal jsem se zase jednou (možná vůbec poprvé) psychicky do pohody, a zase jdu měnit svět!

Dobře, svět počká. Nejdřív vysvětlím ten Facebook. Pěkně se usaďte, bude to sic opět lehce delší čtení, zato jistě poutavé.

Facebook jsem si zrušil někdy v lednu. Vedly mě k tomu ty úplně stejné pohnutky, jako většinu jiných lidí – ztráta času, zlozvyk neustálého kontrolování nových zpráv a upozornění, komunikace s lidmi, kteří se nudí a ne s těmi, kteří o mě mají opravdu zájem…

K tomu se přidaly moje psychické problémky (deprese), jejichž příležitostný nápor jsem občas léčil poměrně krutým způsobem – odebíráním nepohodlných lidí z přátel na Facebooku (uleví se vám, věřte mi). Ano, je tomu opravdu tak. Mnozí neunikli. No a v ten inkriminovaný den jsem se prostě cítil tak špatně, že mi nakonec nezbyl ani jeden přítel (všichni byli asi nepohodlní, kdo ví), a pak už nezbývalo nic jiného, než Facebook smazat nadobro. Dobře mu tak, mršákovi.

Kromě Facebooku jsem si z podobných důvodů změnil telefonní číslo, protože jsem zkrátka chtěl uniknout z toho života, který jsem v tu dobu žil. Neměl jsem téměř žádné přátele, kontakty s rodinou už jsem dlouho nevedl, život mě vůbec nebavil, každý den bylo utrpením vstát a přežívat a hlavně, ztratil jsem veškerou naději v nějakou lepší budoucnost. K tomu více napíšu někdy jindy, protože vím, že nejsem v tomto ohledu sám a tak nějak se to k lidem v mém věku poutá.

No a co bylo výsledkem toho radikálního zářezu? Okamžitě jsem se objednal k psychiatrovi (na konec ledna), jelikož jsem si uvědomil, že už mi asi nic jiného nepomůže (všechny mě známé jiné metody vyčerpány), konec konců jsem ani na nikoho jiného neměl číslo. Do té doby jsem měl měsíc nic nedělání (zkoušky na matfyzu byly otázkou asi tří dní), sledování seriálů, čtení Jo Nesba, paření her, zkrátka totálního mozkového výplachu. No stress.

No a potom přišla tolik dlouho očekávaná změna. Dostal jsem prášky (ano, říká se jim antidepresiva, ne, nestydím se za to, a ano, beru je ještě pořád – 29. srpna 2015 – a ještě je nějakou dobu brát budu), začal jsem se znovu dívat dopředu a poohlížet se po nových věcech. Přihlásil jsem se do fitka, zapsal jsem si méně předmětů a neměl jsem tedy v jarním semestru konstantní stres, pravidelně jsem hrál fotbal v Praze, začal jsem se zase bavit s lidmi… K tomu se přidalo pravidelné setkávání s naprosto skvělým fyzioterapeutem na rehabilitacích (kvůli vyhozenému rameni z prosince), který ve mně obnovil víru v lidstvo, jak se tak říká, protože jeho přístup byl prostě skvělý, byť fyzická bolest z rehabilitací byla spíš pekelná než cokoliv jiného.

A hle. Zase mě některé věci začaly bavit! Změna přišla velmi pozvolna, každopádně po nějaké době jsem si začal uvědomovat některé pozitivní emoce. Obnovil jsem svoji dlouhodobou skrytou ambici angažovat se více pedagogickým směrem, a tak jsem si sebevědomě zapsal předměty učitelství a rovnou i praxe z informatiky. Kromě toho jsem také doučoval několik dětí matematiku. Praxe i doučování a reakce mých žáků mi hodně zvýšily sebevědomí, i proto, že jsem si opět připomněl, že s věkovou skupinou 5-15 si výborně rozumím, a po opravdu, ale opravdu dlouhé době (4 roky?) jsem ucítil jednu velmi specifickou emoci – radost.

Neustále jsem čekal návrat k depresivnímu normálu, ale ten se ne a ne dostavit. Tak si říkám, že možná lidi opravdu nejsou zrození k tomu být neustále „nasraní na nic“, možná opravdu můžeme mít ze života radost. Wow.

Posledních pár měsíců bylo skvělých. Moje snížené očekávání mělo za následek, že jsem za každý den vděčný a užívám si každou maličkost. Oukej, zase nepřehánět, zkrátka často. Potkávám teď úžasné lidi. Přes stopování, couchsurfing, spolujízdu, na ulici, v restauracích, nasbíral jsem tolik příběhů a lidské „hustosti“, že to přebilo celou dobu mého předchozího studia v Praze.

S naší firmou děláme skvělou aplikaci pro děti s problémy se čtením (Včelka.cz), k tomu se nám podařilo vyhrát spoustu soutěží, přičemž díky poslední z nich, #PragueHacks, jsem se připojil do sítě lidí, jejichž posláním je měnit české vzdělávání, do sítě, kam jsem se vždycky dostat chtěl!

Zrušení Facebooku i změna čísla zapříčinily, že jsem se potkával a bavil pouze s lidmi, se kterými jsem chtěl a se kterými mi je dobře (hejtři na mě neměli číslo). To mimochodem (i bez smazání čehokoliv) vřele komukoliv doporučuji. Navíc, začal jsem díky tomu žít více offline a objevil jsem tak způsoby, jak se seznámit „postaru“, třeba v bazénu nebo v tramvaji.

A úplně na závěr, co mě přivedlo zpět na Facebook? Dospěl jsem do bodu, kdy chci zase žít veřejně. Mám spoustu věcí na srdci. Miluji transparentnost a nestydím se za nic, čím jsem si prošel, a vím, že mnoho lidí bojuje s podobnými problémy (deprese, nízké sebevědomí, stres, syndrom vyhoření, nulová motivace), a proto bych se rád sdílel se svým soubojem sama se sebou, kde jsem konečně zase na vyhrávající straně. Rád otevírám kontroverzní témata, o kterých se bojíme mluvit, a chtěl bych bořit některá zaběhnutá tabu.

Kromě toho, stal jsem se nadšeným cestovatelem, nadále rád filozofuju o životě i o náboženství, i přes svůj „rozchod“ s křesťanstvím s ním nadále sympatizuji a mám vůči němu svým způsobem zajímavou pozici neutrálního arbitra, který může některá jeho témata poměrně na úrovni a zároveň už i nestranně komentovat.

Úplně nejradši bych ale psal o českém školství, které je podle mě strašně moc zanedbávaným politickým i společenským tématem, rád bych se do jeho problematiky ponořil a v budoucnu bych se rád zasazoval o jeho proměnu k lepšímu. Už dnes mám ve svém zásobníku podnětů minimálně na dvacet článků! Celý příští školní rok budu studovat pouze učitelské předměty, takže určitě bude o čem psát. Kromě toho, už teď pracuji s několika přáteli na projektu Naše školy, který do nějaké míry ke zlepšení školství přispět má. Mimo to mám ještě v brzké době v plánu další skvělý vzdělávací projekt, nechte se překvapit.

A proto jsem si založil tento nový blog, na nějž teď budu přispívat častěji, než kdy dříve. Mám nově faceboočí a twittří stránku, na které budu posílat nové články a třeba i něco navíc, každopádně se zaručuji, že to bude vždy zajímavé, inspirující a vtipné. Dobře, vždycky aspoň jedno z toho. A nebo nudné. Potom mi ale prosím napište a já ten článek zase rychle smažu nebo přepíšu.

A už zcela na závěr – prosím všechny, kdo mě znáte nebo se mnou sympatizujete, sdílejte mě. Sdílejte prosím moje články, lajkněte moje stránky a pozvěte i svoje přátele, které moje témata zajímají. Nemyslím si, že jsem zcela nejlepším spisovatelem/bloggerem, který obývá planetu Zem, ale rád bych se v této činnosti zdokonaloval a budu moc rád, když to bude k inspiraci a ku prospěchu více lidí, než jen mě samotného.

Žijte blaze.