Jak by měla vypadat škola pro 19. století?

all-in-all-you-re-just-another-brick-in-the-wall

Hodně se mluví o tom, jak by dnes školy měly vypadat. Mladší generace by zaváděla do škol tablety, někteří by zase radši aktivnější výuku v podobě projektů, jiní prosazují Montessori principy, a potom je tady celá generace zasloužilejších učitelů, kteří by ty všechny naivní progresivní lidi nejraději zakázali, protože jejich vlastní styl výuky jim vyhovuje.

To všechno jsou jistě zajímavé názory a přístupy, nicméně myslím, že už je trochu nuda se neustále vrtat v problémech současnosti. Já si dnes kladu úplně jinou otázku. Jak by měla vypadat škola pro 19. století, pro dobu průmyslové revoluce?

ČÍST DÁL

Jakou roli by měl dnes mít ve škole tělocvik?

Tělocvik je jedním z těch předmětů, které buď milujete, nebo nenávidíte. Záleží typicky na vašem BMI a vašem tělocvikáři. Od mnoha lidí slýchám, jak je tělocvik nebavil, že se pořád hrál fotbal nebo volejbal nebo basketbal, že se nic nedělalo, že se toho dělalo moc, že se toho dělalo málo… Spousta žáků si dokonce nechá od rodičů napsat osvobození z tělocviku.

Mě tělocvik většinou celkem bavil, především proto, že mi šel a protože jsme často hráli fotbal, můj mateřský sport. S přibývajícím věkem mi ale i přesto čím dál tím víc přijde, že se tělocvik úplně míjí účinkem.

ČÍST DÁL

Stopem do Budapešti – mise pro ztracenou peněženku

Každý člověk má některé vlastnosti, které by si sám nevybral, kdyby bylo na něm. Některé vlastnosti lze s pomocí úsilí úspěšně změnit, s jinými se ale nezbývá než smířit, protože se jich zbavit nejde.

PANO_20151011_152251

Já ztrácím věci. Cestou ze Srbska jsem přemýšlel, kde by mohl být můj mobil. Naštěstí jsem ho doma v Praze vypátral na dně batohu. Moje úleva ale trvala jen do rána, kdy jsem se začal shánět po peněžence. Peněz v ní moc nebylo, ale doklady jsem tam měl kromě pasu úplně všechny. Doma nikde nebyla, v autě jsme ji nemohli najít,  jediné podezření tedy padlo na McDonald’s na dálnici u Budapešti, kde jsme se stavovali na doplnění energie.

ČÍST DÁL

Jak jsem pomáhal v Srbsku migrantům

Minulý týden jsme se s kamarády vypravili na srbsko-chorvatskou hranici. Zrovna jsem se vrátil ze San Francisca a celou neděli jsem prospal, a když už jsem si říkal, že se snad zase dostanu do normálního rytmu, píše mi kamarád, jestli s ním nechci další den jet pomáhat uprchlíkům na hranice.

12068970_10206043972193422_455042338199708213_o

Když mám možnost pomáhat, tak pomůžu, jasně že jo. A tak jsme vyjeli. Na cestu jsme se vypravili v pondělí vecer, očekávaný návrat v pátek brzy ráno. Tři dny, takže nic děsivého, spíš takový adrenalinový poznávací výlet.

ČÍST DÁL

V patnácti už můžeš být dospělý

Moje babička měla první dítě, když jí bylo 19. Aspoň myslím. Tehdy to bylo docela běžné. Fascinuje mě, že dneska v 19 letech většinou ještě bydlíme u rodičů, neumíme vařit, prát, nevíme, co je to vydělávat si na chleba, a myšlenka na vlastní děti nás spíš děsí (a v duchu děkujeme vynálezci antikoncepce). Nemluvě o tom, že si teprve jdeme na vysokou, a vlastně často vůbec nevíme, co se životem.

ČÍST DÁL