KFC, San Francisco:
Hey brother, what can I do for you?
Ahoj bratře, co pro tebe můžu udělat?

KFC, Praha:
Dobrý den, co si přejete?

Dvě pobočky KFC, dva úplně odlišné přístupy. Oba zdvořilé, oba dle místních zvyklostí. Ale zcela jinak vyznívající. Z prvního oslovení vyznívá jakási vřelost. Navíc bylo proneseno se zcela samozřejmým úsměvem na tváři, a to v restauraci, která byla opravdu ošklivá a zaplivaná, KFC je totiž v ČR restaurací pro střední i vyšší třídu, zatímco v Americe je KFC a McDonald’s spíše pro nižší vrstvy obyvatelstva, to byl aspoň můj pocit. Český přístup mnohdy bývá ve smyslu „udělám s vámi co nejrychleji svůj byznys, abych měl od vás zase pokoj.“

Vadí mi i samotné vykání. Ano, někdy má své místo a může být hezkým vyjádřením úcty, ale po většinu času podle mě jen zbytečně vytváří bariéru, která by tu nemusela být. Automatickým vykáním člověku před námi naznačujeme, že je nám daleko, že s ním nejsme na stejné úrovni, buď směrem nahoru nebo dolů.

V San Franciscu nebylo neobvyklé se jen tak dát do řeči s náhodným člověkem na zastávce nebo v restauraci. Ta vřelost je cítit. Vnímání člověka ne jako potenciální hrozby nebo problémů, ale jako možného přítele, jako člena mého kmene. Vnímání komunikace jako něčeho příjemného i zábavného, jako užívání si privilegia býti člověkem s jeho schopností řeči.

A mě ten náš český chladný svět tolik nebaví. Sním o Česku, kde se na sebe budeme usmívat. Kde se jen tak budu moci dát do řeči v metru s kýmkoliv bez ohledu na jeho věk či rasu a bez nějakého vážnějšího důvodu, aniž by na mě hodil vyděšený pohled. Aniž bych se musel bát negativní reakce. Aniž bych o tom musel přemýšlet a dlouho se odhodlávat.

Ano, jde to i dneska, ale hodně to bolí a chce to hodně cviku a překonávání. A já se ptám, proč? Nemůžeme to náhodou změnit?

Uvidíme.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *