Po včerejším debaklu se nám úplně krásně nevstávalo. Nejsem zrovna fanda spaní ve stanu, a i když to nebylo tak hrozné, stejně mi vstávaly vlasy hrůzou z absence umyvadla a sprchy. Na druhou stranu, louka, kterou jsme si vybrali, byla hezká a úplně opuštěná, takže jsme se vyhrabali, složili věci a doklepali se na pumpu (asi 5 minut cesty) a tam dohnali veškerou hygienu. Navíc mi ráno vůbec nebylo dobře, a tak trochu se to i spojovalo s pocity z včerejšího dne (totální beznaděj), prostě nic moc.
Když jsme se konečně vykopali a začali jsme stopovat, moc se nám nechtělo, ale zvedat palec jsme ještě dokázali, a zanedlouho za námi přiběhla mladá holka z minibusu, který jsme stopovali spíš z toho "nikdy nevíš". A opravdu. Mikrobus celkem plný, celá rodinka i s prarodiči / tetami na cestě do Kielu k moři. Navíc polovina rodinky pocházela z Koreje, ale v pohodě, přesedali si a nechali nám dvě místa v prostřední řadě. Po cestě jsem se snažil mluvit s otcem rodiny, který mluvil jen německy, zase nic moc, ale sranda byla. Po cestě jsme hráli hru, kde se vždycky kreslila část těla, potom se přehnul papír a poslalo se dál. Celkem fajn.
Ovšem moc fajn nebylo, že jsme se moc daleko nedostali, a navíc nás vysadili jen na odpočívadle bez pumpy, kde stavěli převážně rodinky s dětmi, obvykle auta narvaná k prasknutí. V tu chvíli se mi skoro chtělo umřít. Bylo mi blbě, chtělo se mi spát, nevěřil jsem, že se odtud můžeme dostat, tak jsem si lehnul a spal jsem a nechal jsem stopovat Tomáše, který byl v o něco lepší kondici. Jelikož opravdu nic nevypadalo ani trochu nadějně, tak jsem začal obcházet kamioňáky, kterých tu pár bylo, absolutně neúspěšně. Vrátil jsem se a nechal jsem lehnout Toma, a zkusil jsem štěstí zase u normálních aut. Ani ne za deset minut jsem ho musel budit, zastavili nám dánští manželé s karavanem, kam jsme si hodili batohy, a jelo se - nach Dennmark, ven z říše. Paní uměla skvěle anglicky i německy, pán neuměl jinak než dánsky, takže jsme mluvili jen s paní. Odvezli nás přes sto kilometrů, vysadili nás asi třicet kilometrů za dánskými hranicemi na pumpu.
Nejprve jsme byli totálně nadšení, protože tam byla zdarma funkční wi-fi, takže jsme odeslali všechno, co jsme potřebovali a dokonce jsme si našli, kde jsme (mapu pořád nemáme, ale moc to nevadí :) ). Pumpa byla krásná, měla ale jednu nevýhodu - žádné stromy. Stopovali jsme na konci u výjezdu, jelikož tím chytáme vždycky už odjíždějící, jenže tady byla opravdová výheň.
První hodinu to byla sranda, navíc nálada už byla mnohem lepší, Německo nám pěkně lezlo na nervy, takže Dánsko super. Navíc Dánové byli komunikativní, byť nás nikdo strašně dlouho nevzal, často ukazovali, že jsou plní nebo že jedou jinam, a to je vždycky hodně povzbuzující pro psychiku. Pekli jsme se tam ale už i na můj vkus hodně dlouho až nám po dvou hodinách zastavila slečna s dvěma dětmi, že by nás mohla 20 km hodit, navíc někam úplně pryč z dálnice, což jsme samozřejmě odmítli. Potom zastavila další paní v podobném věku, a ze stejného důvodu jsme odmítli i jí.
A jako už poněkolikáté, řekli jsme si, že ještě pět minut a jdeme si dát pauzu. Pět minut uběhlo a šli jsme pryč z toho šíleného vedra, a paní, která stála kousek před námi na nás z okna zavolala, jestli nechceme vzít. Byli jsme tak zničení, že jsme neodmítli, i když nás mohla vzít jen třicet kilometrů dál po dálnici. To jsme ještě chtěli jet na sever Dánska a pak trajektem do Norska (je to asi 150 kilometrů). Když jsme se ale od naší řidičky dozvěděli, že stojí zhruba 600 korun (dánských, tedy krát tři) pro jednoho, tak nás to celkem přešlo. Přemýšlíme o tom, že si nazpátek koupíme letenky, abychom si více užili Norsko, a z Osla do Prahy na příští týden vychází zhruba na 1400 pro jednoho. Hmm, tak trajekt opravdu ne. Druhá možná trasa je přes mosty mezi dánskými ostrovy přes Kodaň, z nichž dva stojí taky docela dost (první měřil asi 20 km a stál 235 dánských korun), ale tam se platí jen za auto. Takže jsme řekli, že jedeme směr Kodaň. Načež nám bylo řečeno, že je to super, že teda pojedeme dalších sto kilometrů s ní, až k Odense.
Tentokrát ale jízda ubíhala skvěle. Paní zhruba čtyřicet let, prý mluvila anglicky poprvé od desáté třídy, ale velice solidně, byla psychologicko-pedagogická poradkyně někde na škole, a evidentně měla hodně ráda lidi. Měla dvě holky 17 a 16 let, které někde vyzvedávala, tak o nich hodně mluvila a říkala, že jí nebudou věřit, že nás vzala. Navíc právě minulý týden dostali s manželem do pěstounské péče další dvě děti. Strašně skvělý pokec o milionu různých věcí, nakonec nás vysadila na pumpě kousek před Odense a na cestu nám nadělila dvě plechovky Coca-coly (kterou Dánové jezdí nakupovat do Německa, protože tam stojí 3x míň). Zatím určitě nejvřelejší cesta.
Ovšem to se mělo velice brzy změnit. Nabrala nás asi do deseti minut 69-letá důchodkyně, byť měla narvané a docela malé auto, tak přeskládala všechny věci a pohodlně jsme se vešli. No, jsem velký fanda aktivních důchodců a obecně lidí, kteří jsou mladí duchem, a tohle byl přesně ten případ.
Učitelka matematiky a fyziky (takže jsme si skvěle sedli), měla kupu historek, dělala si často ze sebe legraci, vyprávěla nám, jak se vysekala na dálnici, protože jezdila jako mladá strašně rychle i o tom jak stopovala. Řeč nikdy nestála, pořád jsme se smáli, součástí cesty byl i zmiňovaný dlouhý most, přičemž se Annie (první řidič/ka, která se zajímala o jména, byť až úplně nakonec) rozplývala, že miluje mosty a jako malá chtěla být architektkou mostů (můj táta přesně tohle studoval a chvilku dělal), dokonce nám zpomalila, abychom si to moře mohli vychutnat, prostě krása. Připadal jsem si, jako bych mluvil s někým maximálně stejně starým.
No a nakonec jsme byli vysazeni na benzince kousek před Kodaní, kde jsme chtěli ještě před večerem stopnout někoho na cestě do Švédska. To se bohužel nepovedlo a museli jsme se zase utábořit, ale i tak byl dnešní den super a byť ještě do Norska zbývá pořádný kus cesty, rozhodně jsme se pohnuli a Švédsko už čeká.
Stopem do Norska – den druhý
Abychom ještě dokončili první den, protože jeho nejlepší část teprve přišla. Poté, co jsme se ubytovali, vyrazili jsme směrem na Alexanderplatz. Především nás láka slavná Fehrsehnturm, tedy televizní věž. Tam jsme dorazilitěsně před půlnocí, ovšem bylo už zavřeno. Smůla, zavírali o úůlnoci. What?
Ovšem v centru Berlína není jen televizní věž. Věděli jsme o jakési katedrále, jejíž část jsme věděli, tak jsme si řekli, že se na ní taky mrkneme. Ještě dřív jsme ale objevili nádhernou Rotrathaus, tedy červená radnice, dále Nikolaiturm (další věž), Nikolaikirche (krásný kostel uprostřed starých baráčků), dále obří sochu jakéhosi krále na koni, nakonec Berliner Dom, tedy onu hledanou katedrálu, a tak dále. Vypadalo to zhruba tak, že jsme vždycky řekli, že se podíváme sem a jdeme chrnět. Ale jak jsme došli tam, tak jsme najednou uviděli něco dalšího. Výhodou takového nočního procházení bylo, že jsme všude byli téměř sami, ale stejně všechno bylo krásně nasvícené, a tak jediná nevýhoda byla, že jsme se nikam nemohli podívat dovnitř.
Když jsme se ráno v deset konečně vykopali z postele, tak bylo už jedenáct. Byli jsme se ještě podívat na Brandenburger Tor a Reichstag, tedy slavná Brandenburská brána (mě moc slavná teda nepřišla), a sídlo říšké a později spolkové vlády. Celkem to stálo za to, hlavně je opravdu všude všechno krásně dotažené, kromě památek jsou ale ve východním Berlíně, kde jsme tedy byli, hlavně nové moderní vysoké nebo i jinak spektakulární budovy.
Od Reichstagu jsme se dopravili na zdánlivě skvělé místo, přípojku na dálnici. To místo bylo kousek od metra, v Bauhausu jsme si opatřili další kus kartonu, kam jsme napsali velké HAM (Hamburg) a došli jsme na pumpu hned před přípojkou. Nejprve jsme tam potkali stopující pár z Anglie, tak jsme si dali o kus dál oběd, a než jsme se stihli vrátit, oba už byli pryč.
Tak jsme začali stopovat. Hodina pryč. Další hodina pryč. Přichází další stopař a ihned nasedá s někým, koho ukecal neznámo kam. My neukecáváme, nechceme se vtírat k někomu, kdo nás sám od sebe brát nechce, teda aspoň zpočátku ne. Po další půlhodině se k nám přidávají další stopaři, Němci, stopují o kus dál a přemlouvají lidi na pumpě. Klučina tvrdil, že tohle je vyhlášené stopařské místo, a že i když stopuje po Německu dlouho, tak mu nikdy netrvalo déle než hodinu někoho stopnout. Po hodině to ale vzdávají a jdou zpátky do města. No a my? My jsme byli zoufalí už po první hodině, ale co nám zbývalo. Moc jiných možností jsme neměli, tak jsme prostě dřeli. Dohromady jsme tam vydrželi něco okolo pěti hodin. Už jsme toho měli opravdu neskutečně plné zuby, tak jsme si řekli, jestli to do pěti minut nedáme, tak zajdeme na bezedňák do KFC, co bylo naproti (a třeba i na internet).
Jenže stop je nevypočitatelná záležitost. Právě v ten okamžik se u nás zastavil chlápek s Audi (asi A4), jestli chceme hodit na pumpu na dálnici, že bydlí kousek, ale rád nás hodí. Skoro jsme tomu už nevěřili, ale dostali jsme se o osm kilometrů dál, ale tentokrát už opravdu na dálnici, kde 100% aut jelo správným HAM směrem. Předtím to mohlo být tak 30%, navíc místo opravdu nebylo ideální. Navíc jsme si nechali řidičovo číslo, že mu máme zavolat, kdybychom nic nesehnali, tak se pro nás staví a můžeme u něj přespat.
Pumpa vypadala docela dobře, přinejhorším se tam dalo i nějak přespat, vypadalo to tam docela dobře, ale hned asi desáté auto zastavilo. Ani jsem si nemyslel, že by nás snad chtěl nabrat, ale zeptal jsem se ho, jestli mluví anglicky (Yes, of course), a hned oznámil, že nás vezme do Hamburku, že bydlí kousek za ním. Tou dobou bylo už cca 7 večer, takže se tomu opravdu těžko věřilo, ale bylo to tak. Navíc autíčko bylo taky super (VW) a chlápek byl sympaťák. Trasu Berlín-Hamburk dřív prý jezdil často, a hrozně ho to nebavilo, tak si zvyknul brát stopaře, aby měl s kým povídat. Byl bývalý senior manažer přes slučování firem v nějakém větším koncernu, teď zrovna začal pracovat na sebe a byl z toho docela nadšený. Navíc fandil hokejovému klubu Eisbaren Berlin, takže byl párkrát v Česku na hokeji.
Cesta uběhla v mžiku oka, kde to šlo, tak jsme jeli přes 200, projeli jsme Hamburkem a i když si náš řidič zajel, tak nás hodil na velkou pumpu přesně na té dálnici, kde jsme chtěli být (dokonce i volal svojí manželce, aby se ujistil, kudy se jede do Dánska).
Na pumpě za Hamburkem už stálo několik Dánů a dokonce i Norů, jednoho jsem zkusil oslovit, jestli jede do Norska. Pán byl strašně super a vypadal, že by nás vzal, ale do Norska pojede až za tři dny.
No a tady jsme skončili. Za chvíli se setmělo, tak jsme přelezli plot, zalezli jsme na louku (asi něčí soukromý pozemek, ale lepší než mezi všemi kamiony), rozdělali jsme stan a zalehli.
Takže rekapitulace. Z místa jsme se dnes pohnuli teprve asi v šest nebo sedm, kdy už jsme si mysleli, že se stopaři snad ani vlastně neberou. Od té chvíle jsme ale ujeli přes 250 km na skvělé místo, kde už jezdí řidiči naší cílové destinace. Navíc jsme byli asi tři minuty od kapitulace, ale haluz prostě občas vyhrává, a obzvlášť, když tomu předchází pořádný kopec smůly.
Stay tuned!
Ovšem v centru Berlína není jen televizní věž. Věděli jsme o jakési katedrále, jejíž část jsme věděli, tak jsme si řekli, že se na ní taky mrkneme. Ještě dřív jsme ale objevili nádhernou Rotrathaus, tedy červená radnice, dále Nikolaiturm (další věž), Nikolaikirche (krásný kostel uprostřed starých baráčků), dále obří sochu jakéhosi krále na koni, nakonec Berliner Dom, tedy onu hledanou katedrálu, a tak dále. Vypadalo to zhruba tak, že jsme vždycky řekli, že se podíváme sem a jdeme chrnět. Ale jak jsme došli tam, tak jsme najednou uviděli něco dalšího. Výhodou takového nočního procházení bylo, že jsme všude byli téměř sami, ale stejně všechno bylo krásně nasvícené, a tak jediná nevýhoda byla, že jsme se nikam nemohli podívat dovnitř.
Když jsme se ráno v deset konečně vykopali z postele, tak bylo už jedenáct. Byli jsme se ještě podívat na Brandenburger Tor a Reichstag, tedy slavná Brandenburská brána (mě moc slavná teda nepřišla), a sídlo říšké a později spolkové vlády. Celkem to stálo za to, hlavně je opravdu všude všechno krásně dotažené, kromě památek jsou ale ve východním Berlíně, kde jsme tedy byli, hlavně nové moderní vysoké nebo i jinak spektakulární budovy.
Od Reichstagu jsme se dopravili na zdánlivě skvělé místo, přípojku na dálnici. To místo bylo kousek od metra, v Bauhausu jsme si opatřili další kus kartonu, kam jsme napsali velké HAM (Hamburg) a došli jsme na pumpu hned před přípojkou. Nejprve jsme tam potkali stopující pár z Anglie, tak jsme si dali o kus dál oběd, a než jsme se stihli vrátit, oba už byli pryč.
Tak jsme začali stopovat. Hodina pryč. Další hodina pryč. Přichází další stopař a ihned nasedá s někým, koho ukecal neznámo kam. My neukecáváme, nechceme se vtírat k někomu, kdo nás sám od sebe brát nechce, teda aspoň zpočátku ne. Po další půlhodině se k nám přidávají další stopaři, Němci, stopují o kus dál a přemlouvají lidi na pumpě. Klučina tvrdil, že tohle je vyhlášené stopařské místo, a že i když stopuje po Německu dlouho, tak mu nikdy netrvalo déle než hodinu někoho stopnout. Po hodině to ale vzdávají a jdou zpátky do města. No a my? My jsme byli zoufalí už po první hodině, ale co nám zbývalo. Moc jiných možností jsme neměli, tak jsme prostě dřeli. Dohromady jsme tam vydrželi něco okolo pěti hodin. Už jsme toho měli opravdu neskutečně plné zuby, tak jsme si řekli, jestli to do pěti minut nedáme, tak zajdeme na bezedňák do KFC, co bylo naproti (a třeba i na internet).
Jenže stop je nevypočitatelná záležitost. Právě v ten okamžik se u nás zastavil chlápek s Audi (asi A4), jestli chceme hodit na pumpu na dálnici, že bydlí kousek, ale rád nás hodí. Skoro jsme tomu už nevěřili, ale dostali jsme se o osm kilometrů dál, ale tentokrát už opravdu na dálnici, kde 100% aut jelo správným HAM směrem. Předtím to mohlo být tak 30%, navíc místo opravdu nebylo ideální. Navíc jsme si nechali řidičovo číslo, že mu máme zavolat, kdybychom nic nesehnali, tak se pro nás staví a můžeme u něj přespat.
Pumpa vypadala docela dobře, přinejhorším se tam dalo i nějak přespat, vypadalo to tam docela dobře, ale hned asi desáté auto zastavilo. Ani jsem si nemyslel, že by nás snad chtěl nabrat, ale zeptal jsem se ho, jestli mluví anglicky (Yes, of course), a hned oznámil, že nás vezme do Hamburku, že bydlí kousek za ním. Tou dobou bylo už cca 7 večer, takže se tomu opravdu těžko věřilo, ale bylo to tak. Navíc autíčko bylo taky super (VW) a chlápek byl sympaťák. Trasu Berlín-Hamburk dřív prý jezdil často, a hrozně ho to nebavilo, tak si zvyknul brát stopaře, aby měl s kým povídat. Byl bývalý senior manažer přes slučování firem v nějakém větším koncernu, teď zrovna začal pracovat na sebe a byl z toho docela nadšený. Navíc fandil hokejovému klubu Eisbaren Berlin, takže byl párkrát v Česku na hokeji.
Cesta uběhla v mžiku oka, kde to šlo, tak jsme jeli přes 200, projeli jsme Hamburkem a i když si náš řidič zajel, tak nás hodil na velkou pumpu přesně na té dálnici, kde jsme chtěli být (dokonce i volal svojí manželce, aby se ujistil, kudy se jede do Dánska).
Na pumpě za Hamburkem už stálo několik Dánů a dokonce i Norů, jednoho jsem zkusil oslovit, jestli jede do Norska. Pán byl strašně super a vypadal, že by nás vzal, ale do Norska pojede až za tři dny.
No a tady jsme skončili. Za chvíli se setmělo, tak jsme přelezli plot, zalezli jsme na louku (asi něčí soukromý pozemek, ale lepší než mezi všemi kamiony), rozdělali jsme stan a zalehli.
Takže rekapitulace. Z místa jsme se dnes pohnuli teprve asi v šest nebo sedm, kdy už jsme si mysleli, že se stopaři snad ani vlastně neberou. Od té chvíle jsme ale ujeli přes 250 km na skvělé místo, kde už jezdí řidiči naší cílové destinace. Navíc jsme byli asi tři minuty od kapitulace, ale haluz prostě občas vyhrává, a obzvlášť, když tomu předchází pořádný kopec smůly.
Stay tuned!
Stopem do Norska – den první
Už dlouho jsem chtěl jít zkusit stopování, ale ne a ne nic vyjít. Konečně jsem se rozhoupal, když jsem konečně našel 10 dní volného času a parťáka a svého nejlepšího kamaráda z dob studií na gymnáziu, Tomáše Kulhánka, a dnes jsme vyrazili. Plán je dostat se do Norska, ovšem jsme těžcí realisti a chceme se prostě dostat co nejdál, poznat co nejvíc zajímavých lidí a celé si to tak nějak užít.
Předem neslibuju, že všechno budu takhle dobře dokumentovat, ale dneska mi k tomu pomohla jistá okolnost... No, začneme.
Tomášův brácha nás hodil na půl devátou ráno na kraj Hradce před dálnici. První stopování vždycky působí divně, mávali jsme tam rukou asi půl hodiny, projely už stovky aut a pořád nic. No a v tom momentu, když jsme přestávali věřit (víceméně jako i ve všech ostatních případech), nám zastavila postarší žena, povoláním geofyzička, na cestě do Prahy. Strašně milá a povídavá, příjemná cesta do Prahy utekla jedna dvě.
Praha zkráceně. Vysazeni jsme byli v celkem dobrém místě, u cesty na Ústí, kam jsme mířili, ale moje orientační schopnosti byly přeceněny. Nejdřív jsme stopovali na špatném místě, pak jsme šli na špatnou stranu, vrátili jsme se zpátky, no a nakonec nám náhodný kolemjdoucí poradil, že kousek dál na okruhu je pumpa, tak jsme se tam vypravili. Na pumpě jsme stopovali zase tak zhruba půl hodinky, až nás ze stopování vyrušil chlápek (vzhled rockera), že jede do Teplic, což je prý na hlavní cestě do Berlína, tak ať naskočíme. Pán nebyl moc mluvný, vím jen že pracuje v Jihlavě a do Teplic jezdí za rodiči. Nicméně nás odvezl na místo, kde by mělo jezdit hodně aut do Německa, tak jsme byli spokojení.
To místo bylo kousek za Teplicemi, Dubí. Aut tam jezdilo zatraceně málo, žádné kamiony nic. Zjistili jsme, že je to taková béčková cesta, nicméně nám zastavil chlápek ne nepodobný tomu předtím (cigareta v ruce samozřejmostí), že nás hodí na hranici, do Cínovce. Byl celkem fajn, odvezl nás kousek, na starý hraniční přechod, prý že je to kousek na nový. No, nevěděli jsme vůbec kudy, krajina ale krásná, počasí nádherné, nakonec jsme snad ani žádný hraniční přechod nenašli, za to jsme se ale dostali k sídlu policie (asi pohraniční stráž). Ti nám přijeli naproti ve velkém autě, čtyři policisti s tím že je to kontrola, ať dáme občanky. Pokecali jsme kam jedeme, celkem v pohodě. Zase odjeli zpátky do základny. Což bylo vtipné, protože ta základna byla obří, ale kolem téměř auta nejezdila. Chvíli jsme stopovali před základnou, projelo tak 20 aut za 15 minut, načež jsme se začali přemísťovat jinam, až jsme prošli lesní cestou 3km do nejbližší vesnice.
Altenberg se jmenovala. Prokleté místo. Aut jezdilo poskrovnu, ale zase mě celkem začalo bavit stopovat. Čekali jsme tam snad 2 hodiny, a zase, už jsme tomu moc nevěřili, zastavil postarší německý pár, mluvili jen německy, ale nakonec jsme pochopili, že nás vezmou do Drážďan. Po cestě se námi paní hodně snažila konverzovat, potil jsem ze sebe krev, občas si pomáhal angličtinou, ale první setkání s němčinou teda nic moc. Ale úplná tragédie to nebyla, navíc oba dva byli moc fajn. Vysadili nás po 50 kilometrech v Drážďanech hned na nájezdu na dálnici do Berlína, samozřejmě si zajeli :) Tam jsme potkali první kolegy stopaře a dokonce Čechy (pokud se Ostravaci za Čechy považují), kluka s holkou, co jedou na 2 měsíce do Amsterdamu, ale jedou poprvé. Spali už 2x v Drážďanech, poprvé záměrně, podruhé nějak zabloudili a nepodařilo se jim najít správný nájezd.
Přidali se k nám, ale ve chvíli, co si vytvořili nápis LPZ (jeli do Lipska), tak nám zastavil náš hrdina dne. Už jsme chtěli nadávat, že oni sotva přišli a jedou, ale pán jel do Berlína, takže Alles gute! Mluvil trochu anglicky, občas bylo složité na něco přijít, ale s trpělivostí jsme se nakonec ke všemu dobrali. Je to učitel, narodil se v Drážďanech, pracoval v Berlíně, a teď se svým přítelem/manželem žijí v Sao Paulu (dlouho nám trvalo pochopit, že myslí opravdu to v Brazílii - mimochodem má údajně 20 milionů obyvatel). Vezl nás skoro 200 km, zhruba polovinu času jsme si povídali. Kus před Berlínem jsme zastavili na odpočívadle. Chtěli jsme wi-fi, abychom si našli v Berlíně hostel, protože už bylo kolem 9 večer. Wi-fi nebyla, ale potkali jsme další stopaře, tentokrát z Polska jedoucí kousek od Hamburku. Na odpočívadle ale prý už byly několik hodin a ptali se, jestli nemáme místo. To jsme úplně neměli a nechtěli jsme tím zatěžovat našeho dobrodince, ale poradili jsme jim jiného chlápka, kterého jsme taky na pumpě potkali.
Při odjezdu z pumpy se nás náš řidič zeptal, kam teda v Berlíně chceme (předtím jsme nebyli rozhodnutí, jestli nezkusit stopnout nějakého nočního jezdce a nechat se vézt dál přes noc). Když jsem mu řekl, že asi najdeme někde wi-fi, tam najdeme hostel a další den se půjdeme projít po Berlíně, tak řekl, že o něčem přemýšlí, ale neřekl o čem.
Jeli jsme dál, vjeli jsme do Berlína, mimochodem nádherné snad všechno, každý detail super, na první pohled krásné město. Náš řidič se nás zeptal, jestli známe Alexanderplatz. Jasně, znám, viděl jsem Bournův mýtus, tam přece unesl tu holku (můj oblíbený film). Je to centrum východního Berlína, tak že tam nás prý zaveze a že snad ví o nějakém hostelu. No, docela jsem se děsil ceny, přece jen nechceme utratit celý rozpočet na první hostel. Ale řidič mířil docela najisto, projeli jsme Alexanderplatz, jeli jsme kousek dál, až jsme zastavili u jednoho hotelu, celkem skromně vyhlížejícího. Řidič vyskočil a chvilku něco domlouval, potom se vrátil, řekl že je to ok, ať jdeme. Tak jsme šli za ním na recepci. Jeden pokoj 90 euro, je to moc? Chvilku jsem počítal, jen si to taky zkuste. Jo, to je opravdu moc. - Tak tady máte ode mně dárek, jsem tady na prázdninách - a hodil nám tam 70 eur na stůl. :O
Ne, opravdu jsem nečekal, že hned první den nám jen tak někdo zaplatí nejdražší hotel, ve kterém jsem kdy byl, ale přesně to se stalo. A zítra bude snídaně v 7! Prostě krása. Sprcha, postel, wi-fi. Hlavně díky tomu teď můžu tohle napsat.
Takže teď jdeme na noční Alexanderplatz a naše pohádka pokračuje! Nevím, jestli se do Norska dostaneme, ale i dnešek by stál za celý ten výlet.
Předem neslibuju, že všechno budu takhle dobře dokumentovat, ale dneska mi k tomu pomohla jistá okolnost... No, začneme.
Tomášův brácha nás hodil na půl devátou ráno na kraj Hradce před dálnici. První stopování vždycky působí divně, mávali jsme tam rukou asi půl hodiny, projely už stovky aut a pořád nic. No a v tom momentu, když jsme přestávali věřit (víceméně jako i ve všech ostatních případech), nám zastavila postarší žena, povoláním geofyzička, na cestě do Prahy. Strašně milá a povídavá, příjemná cesta do Prahy utekla jedna dvě.
Praha zkráceně. Vysazeni jsme byli v celkem dobrém místě, u cesty na Ústí, kam jsme mířili, ale moje orientační schopnosti byly přeceněny. Nejdřív jsme stopovali na špatném místě, pak jsme šli na špatnou stranu, vrátili jsme se zpátky, no a nakonec nám náhodný kolemjdoucí poradil, že kousek dál na okruhu je pumpa, tak jsme se tam vypravili. Na pumpě jsme stopovali zase tak zhruba půl hodinky, až nás ze stopování vyrušil chlápek (vzhled rockera), že jede do Teplic, což je prý na hlavní cestě do Berlína, tak ať naskočíme. Pán nebyl moc mluvný, vím jen že pracuje v Jihlavě a do Teplic jezdí za rodiči. Nicméně nás odvezl na místo, kde by mělo jezdit hodně aut do Německa, tak jsme byli spokojení.
To místo bylo kousek za Teplicemi, Dubí. Aut tam jezdilo zatraceně málo, žádné kamiony nic. Zjistili jsme, že je to taková béčková cesta, nicméně nám zastavil chlápek ne nepodobný tomu předtím (cigareta v ruce samozřejmostí), že nás hodí na hranici, do Cínovce. Byl celkem fajn, odvezl nás kousek, na starý hraniční přechod, prý že je to kousek na nový. No, nevěděli jsme vůbec kudy, krajina ale krásná, počasí nádherné, nakonec jsme snad ani žádný hraniční přechod nenašli, za to jsme se ale dostali k sídlu policie (asi pohraniční stráž). Ti nám přijeli naproti ve velkém autě, čtyři policisti s tím že je to kontrola, ať dáme občanky. Pokecali jsme kam jedeme, celkem v pohodě. Zase odjeli zpátky do základny. Což bylo vtipné, protože ta základna byla obří, ale kolem téměř auta nejezdila. Chvíli jsme stopovali před základnou, projelo tak 20 aut za 15 minut, načež jsme se začali přemísťovat jinam, až jsme prošli lesní cestou 3km do nejbližší vesnice.
Altenberg se jmenovala. Prokleté místo. Aut jezdilo poskrovnu, ale zase mě celkem začalo bavit stopovat. Čekali jsme tam snad 2 hodiny, a zase, už jsme tomu moc nevěřili, zastavil postarší německý pár, mluvili jen německy, ale nakonec jsme pochopili, že nás vezmou do Drážďan. Po cestě se námi paní hodně snažila konverzovat, potil jsem ze sebe krev, občas si pomáhal angličtinou, ale první setkání s němčinou teda nic moc. Ale úplná tragédie to nebyla, navíc oba dva byli moc fajn. Vysadili nás po 50 kilometrech v Drážďanech hned na nájezdu na dálnici do Berlína, samozřejmě si zajeli :) Tam jsme potkali první kolegy stopaře a dokonce Čechy (pokud se Ostravaci za Čechy považují), kluka s holkou, co jedou na 2 měsíce do Amsterdamu, ale jedou poprvé. Spali už 2x v Drážďanech, poprvé záměrně, podruhé nějak zabloudili a nepodařilo se jim najít správný nájezd.
Přidali se k nám, ale ve chvíli, co si vytvořili nápis LPZ (jeli do Lipska), tak nám zastavil náš hrdina dne. Už jsme chtěli nadávat, že oni sotva přišli a jedou, ale pán jel do Berlína, takže Alles gute! Mluvil trochu anglicky, občas bylo složité na něco přijít, ale s trpělivostí jsme se nakonec ke všemu dobrali. Je to učitel, narodil se v Drážďanech, pracoval v Berlíně, a teď se svým přítelem/manželem žijí v Sao Paulu (dlouho nám trvalo pochopit, že myslí opravdu to v Brazílii - mimochodem má údajně 20 milionů obyvatel). Vezl nás skoro 200 km, zhruba polovinu času jsme si povídali. Kus před Berlínem jsme zastavili na odpočívadle. Chtěli jsme wi-fi, abychom si našli v Berlíně hostel, protože už bylo kolem 9 večer. Wi-fi nebyla, ale potkali jsme další stopaře, tentokrát z Polska jedoucí kousek od Hamburku. Na odpočívadle ale prý už byly několik hodin a ptali se, jestli nemáme místo. To jsme úplně neměli a nechtěli jsme tím zatěžovat našeho dobrodince, ale poradili jsme jim jiného chlápka, kterého jsme taky na pumpě potkali.
Při odjezdu z pumpy se nás náš řidič zeptal, kam teda v Berlíně chceme (předtím jsme nebyli rozhodnutí, jestli nezkusit stopnout nějakého nočního jezdce a nechat se vézt dál přes noc). Když jsem mu řekl, že asi najdeme někde wi-fi, tam najdeme hostel a další den se půjdeme projít po Berlíně, tak řekl, že o něčem přemýšlí, ale neřekl o čem.
Jeli jsme dál, vjeli jsme do Berlína, mimochodem nádherné snad všechno, každý detail super, na první pohled krásné město. Náš řidič se nás zeptal, jestli známe Alexanderplatz. Jasně, znám, viděl jsem Bournův mýtus, tam přece unesl tu holku (můj oblíbený film). Je to centrum východního Berlína, tak že tam nás prý zaveze a že snad ví o nějakém hostelu. No, docela jsem se děsil ceny, přece jen nechceme utratit celý rozpočet na první hostel. Ale řidič mířil docela najisto, projeli jsme Alexanderplatz, jeli jsme kousek dál, až jsme zastavili u jednoho hotelu, celkem skromně vyhlížejícího. Řidič vyskočil a chvilku něco domlouval, potom se vrátil, řekl že je to ok, ať jdeme. Tak jsme šli za ním na recepci. Jeden pokoj 90 euro, je to moc? Chvilku jsem počítal, jen si to taky zkuste. Jo, to je opravdu moc. - Tak tady máte ode mně dárek, jsem tady na prázdninách - a hodil nám tam 70 eur na stůl. :O
Ne, opravdu jsem nečekal, že hned první den nám jen tak někdo zaplatí nejdražší hotel, ve kterém jsem kdy byl, ale přesně to se stalo. A zítra bude snídaně v 7! Prostě krása. Sprcha, postel, wi-fi. Hlavně díky tomu teď můžu tohle napsat.
Takže teď jdeme na noční Alexanderplatz a naše pohádka pokračuje! Nevím, jestli se do Norska dostaneme, ale i dnešek by stál za celý ten výlet.