Přišel den, na který jsme se s Tomem opravdu hodně a dlouho těšili, a který pro vás asi tolik zajímavý nebude. Dali jsme si totiž day-off, den volna. Spali jsme u Marka Toula v Drammenu, a byla to super noc. S Markem a Tomem jsme povídali dlouho do noci, a když Marek, který musel v pět ráno vstávat do práce, šel někdy po půlnoci spát, tak jsem teprve začal psát denní souhrn na blog. Celou dobu jsem mžoural očima a skoro neviděl, co píšu, ale nakonec jsem to o půl druhé dosmažil a šlo se spát.
Ráno jsme vstávali samozřejmě v pohodě. Tom vstal někdy v deset, ale potom co se dal do kupy, najedl se a začal si číst, najednou si uvědomil, že vlastně nic nemusí, a tak to ještě na dvě hodinky zabalil. Já jsem vstával někdy po něm, a pak začalo flákání doma, dohnaly se zprávy, facebook a tak podobně, potom jsem dohnal druhý díl Hobita, a tak když jsme se vykopali, byly asi čtyři odpoledne. Pokud vás něco takového šokuje, tak vězte, že s Tomem jsme oba takoví úplně normálně, takže když zrovna nestopujeme nebo nás někdo nedokope do školy, tak život začíná spíš až v pozdním odpoledne.
Nejprve jsme šli nakupovat do Kiwi, řetězce s potravinami, kde není údajně tak draze. Věděli jsme, že potřebujeme koupit chleba, a i když nikde ve světě nevedou to, co si my Češi představujeme pod tímto pojmem, tak jsme našli jeden, který vypadal celkem jedle. Nicméně jsme za něj dali 30 kronnen, tedy skoro stovku českých. Normálně bychom do košíku naházeli i různé sladkosti a co by nám přišlo pod ruku, ale vzhledem k třikrát vyšším cenám nás psychologický blok donutil nakupovat opravdu jen to, co jsme potřebovali. Takže norskou verzi nutelly (ta česká nám už došla) a sušenky na způsob bebéček. Tak asi tak vypadají naše nákupy na cestách.
Poté jsme se vrátili domů a nabrali Marka se Samem, jeho Thajským spolubydlícím, a vyrazili jsme na Spiralen, kopec nad Drammenem, na kterém je dobrá vyhlídka. Šli jsme celou dobu po běžkových tratích (byť se po nich i chodí, pořád se většinu roku běžkuje, tím se liší od českých turistických tras). Co je ale hodně zajímavé je, že na Spiralen jezdí autobus za 100 norských korun (to není vůbec málo), a jediná přístupová cesta je skrz kopec. Dole pod ním se vjede do tunelu, a potom se jede asi 16x dokola po spirále nahoru, vyjede se ven až těsně pod vrcholem. Minimálně je to hodně zvláštní, ale částečně to vysvětluje vysokou cenu autobusu.
Šli jsme celou dobu lesem, víceméně dost podobným českému lesu, cestou jsme sbírali maliny, jahody i borůvky, a hlavně jsme si všichni dost dobře sedli, protože jsme všichni víceméně fanatici do sportu, hlavně fotbalu.
Sam jakožto thajec s tričkem velikosti L dle thajských proporcí měří 163 centimetrů a vyrostl v Norsku, ale do Thajska občas jezdí a vždycky si přiveze různé fotbalové dresy, které tam jsou pro Nora téměř zadarmo. Nejdřív jsme Marka podezřívali, že tam má nějaké dítě, které je fanatik do fotbalu a zároveň mu moc nerozumí (kdo může mít na sušáku vedle sebe dresy Arsenalu, Chelsea a Manchesteru United?), protože velikosti byly opravdu dětské, nicméně opravdu to bylo Samovo a opravdu je ve své mateřské zemi úplně normálně velký. Takže basketbal, který má Sam nejradši, asi na národní úrovni Thajsko moc drtit nebude.
Trip byl super, kromě skvělé vyhlídky jsme taky viděli pravé norské horské jezero (prostě jen tak na kopci bylo jezero, i když dole bylo moře - fjord). Po cestě zpátky nám Sam koupil jeho oblíbenou norskou čokoládu, kterou bych přirovnal k takovému lepšímu Orionu.
Marek nám potom doma udělal naprosto luxusní večeři. Losos se zeleninou a kuskusem byla opravdu výborná kombinace, lehké, zdravé a hlavně skvěle chutnající jídlo. Zapomněl jsem poznamenat, že nám Marek vařil i den předtím a to hned dvakrát, poprvé rýži s luštěninami (cizrna, čočka, fazole a mandle) na indický způsob, večer na tentýž způsob rýži se zelím a slaninou, a pokaždé se přesně trefil do mého vkusu (přesně tyhle věci mám strašně moc rád). Zkrátka, Marek byl výborný hostitel, skvělý kuchař, byla s ním super zábava a chtěl, abych ho tady vyzvednul, protože bude rád, když se za ním přijede zase někdo podívat, takže neváhejte a vyražte (zase s rezervou, Čecháčci :D).
Marek nám taky pomohl objednat trajekt z Larviku na sever Dánska (jen 189 NOK!) takže se cestou nazpět vyhneme Švédsku (ufff), letadlo jsme zavrhli jednak kvůli ceně, a taky protože když už jsme sem přijeli stopovat, tak si taky dostopujeme domů. Přeci jen, většina špatných zážitků byla až z oblasti okolo Švédska, a tomu se nazpět vyhneme.
Takže zítra je plán dostat se do Larviku stopem, ale jsme realisti a víme, že spíš než to dojde na plán B, a tak jsme si našli autobus, ovšem ten stojí okolo 200 NOK, což je víc než samotný trajekt, tak by bylo moc fajn potkat nějaké osvícené Nory.
Norsko jsme si moc užili, i když úplně jinak, než jsme si původně představovali (spát se dá asi i doma :)), ale načerpali jsme síly na cestu zpátky, hlavně ty psychické. Takže zítra směr Dánsko, trajekt odjíždí 17.30!
Stopem do Norska – den šestý
Šestý den začal ještě na terminálu v Göteborgu, kde jsme v 1.45 vyráželi směr Oslo autobusem od firmy Swebus. Musím se přiznat, že cestu jsem si moc neužil, nedokázal jsem za ty víc než tři hodiny usnout na víc než pět minut. Řidič Robert všechny dopředu varoval ve švédštině i angličtině, že na hranicích bude opravdu přísná kontrola, kvůli hrozbě teroristů, ať máme s sebou na palubě pas nebo občanku, že nás určitě probudí. Super přísná kontrola nakonec byla super příjemná policistka, blondýnka, která nás totálně vyčerpala svou vtíravou otázkou - kam jedeme. Stačila jí odpověď Oslo a šla dál. No, pokud bychom s sebou vezli bombu, tak by nám to rozhodně prošlo.
Úmornou cestu jsme překonali a dostali se v 5.20 do Osla. Konečně Norsko! Sice jsme si nakonec pomohli trochu podvodem a nedostopovali jsme, ale asi lepší připlatit si a dostat se sem, protože jsem skoro přesvědčený, že bychom ještě několik dní marně čekali v Göteborgu.
Už jsme byli dopředu domluvení, že se s Markem Toulem (ḱterý žije v Drammenu, čtyřicet kilometrů od Osla) potkáme o půl deváté v jeho církvi, od které jsme dostali adresu. Poté, co jsme zjistili, že je to jen dva kilometry daleko, jsem se rozhodl dospat a nechal jsem Toma hlídat zavazadla (jako jsme to udělali naopak v Göteborgu). Jenže do pěti minut mě hlídač probudil, že se tam spát nesmí (asi ze stejného důvodu, aby se nekradly zavazadla).
Tak jsme se vydali na cestu, s tím, že zatím najdeme nějaký park a tam se natáhnu na lavičce. To se povedlo, asi hodinku jsem se vyspal, ale střevní problémy se potom zase ozvaly. Vzhledem k tomu, že bylo takhle brzo ráno, tak najít něco jako toaletu bylo skoro nemožné, takže jsme šli rovnou k té církvi. Jak už mnohokrát po cestě se ale po nějakém čase žaludek zase uklidnil, a tak jsme klimbali před vchodem a čekali jsme na Marka.
Po nějakém čase se k nám přidala polka, která přišla dělat zvukaře, ale neměla klíče. Byl s ní fajn pokec, v Oslu je už šestým rokem, po studiích a nějaké křesťanské aktivitě začala normálně pracovat, dělá v call centru, což je tady samozřejmě, stejně jako všechny ostatní práce, celkem solidně placené. Navíc odpovídá na telefony v polštině, angličtině i norštině, takže celkem zajímavé.
S téměř půlhodinovým zpožděním se přiřítil Marek. Čeština v tu chvíli zněla o dost příjemněji, než normálně. Ukázal nám toalety, takže jsme hned dohnali veškerou hygienu asi za poslední dva dny.
Seznámil jsem se ještě s pár lidmi, víceméně všichni přítomní byli ve studentském věku. Budova byla docela velká, ale marně jsme sháněli místo, kde by se dalo natáhnout. Dokonce ani sami lidi nevěděli, až nakonec jsem našel místo na balkoně a dal si dvacet, než vše vypuklo.
Vsuvka pro křesťanské čtenáře - církev se absolutně vzhlížela v Hillsongu a všechno včetně stylu oblékání a hudby bylo téměř dokonale zreprodukováno. Hudba měla super kvalitu a flow, hlavní zpěvák vypadal spíš jako na rockovém koncertu než v církvi, a na baskytaru odvedl téměř heroický výkon náš krajan. Kázání v norštině s překladem do sluchátek mě moc nepřesvědčilo, ale to nesouvisí s jeho kvalitou, jako spíš s kvalitou mojí víry. Zajímavé ale bylo, že verše nebo i části kázání z ničeho nic byly v angličtině. Zřejmě všichni tady anglicky rozumí.
Teď tedy už i pro neznabohy. Po skončení programu jsme jeli s Markovým kamarádem Davidem zánovním Volvem do Drammenu. Ještě před odjezdem z Osla jsme projeli centrum Osla a viděli většinu místní zajímavostí (například královský palác nebo americkou ambasádu v Mordor stylu).
Na cestě do Drammenu nás zastihl brutální liják, takže nebylo téměř vidět na auto před námi. Zajímavé bylo potom pozorovat cyklisty, kteří v tom jezdili a nevypadalo, že by je to úplně vzrušovalo, i když si asi uvědomovali, že jsou skrz naskrz mokří. Tři vteřiny, kdy jsme vyskočili z auta, nabrali věci a dostali se pod střechu, z nás stejně udělaly vodníky.
A tak jsme se dostali k Markovi! Studentské bydlení se tady asi těžko dá srovnávat s kolejemi v Česku. V jednom bytu je šest pokojů, s tím že každý má svůj záchod i koupelnu a dokonce i svoji soukromou ledničku.
K obědu nám Marek připravil indické jídlo - luštěniny s rýží, což zní dost suše, ale bylo to dost ostré. Potom Marek odešel hrát do církve v Drammenu a nás nechal doma, ať si děláme, co chceme. No, chvíli jsme užívali místní wi-fi, ale já jsem to potom zalomil a vzbudil jsem se až po třech hodinách.
Večer se Marek vrátil a vzal nás na prohlídku Drammenu. Skoro se tady nabízí srovnání s Hradcem, 65 tisíc obyvatel, malebné městečko, tedy o dost míň paneláků a o to víc rodinných domků především na kopcích. Uprostřed docela velká řeka, která hned ústí do fjordu, který tedy má k moři ještě nějakých šedesát kilometrů. Zajímavost jsme všeho všudy našli jednu - strom, který roste na lodi kotvící uprostřed řeky. Jinak jsme viděli největší náměstí severní Evropy (protože jinde náměstí nejsou vůbec), radnici a podobné srandy. Velice příjemná procházka, následovala večeře v podobném stylu jako oběd a večerní pokec ve velice příjemné atmosféře.
Začali jsme zase nabírat síly, civilizace dokáže dělat divy. Zítra pravděpodobně budeme užívat Norska v kontextu Drammenu, a v úterý máme v plánu dostopovat do Larviku a trajektem se dostat rovnou do Dánska. Zkoušeli jsme i hledat letadlo, ale je moc těžké sehnat něco levně, vzhledem k naším těžkým zavazadlům.
No a zatímco dopisuji poslední řádky tohoto článku, moje oči se tak nějak samovolně zavírají, takže půjdu spát, a hádejte kam - do postele! Lidi, vy si vůbec neuvědomujete, jaký je to luxus! Dobrou noc :)
Úmornou cestu jsme překonali a dostali se v 5.20 do Osla. Konečně Norsko! Sice jsme si nakonec pomohli trochu podvodem a nedostopovali jsme, ale asi lepší připlatit si a dostat se sem, protože jsem skoro přesvědčený, že bychom ještě několik dní marně čekali v Göteborgu.
Už jsme byli dopředu domluvení, že se s Markem Toulem (ḱterý žije v Drammenu, čtyřicet kilometrů od Osla) potkáme o půl deváté v jeho církvi, od které jsme dostali adresu. Poté, co jsme zjistili, že je to jen dva kilometry daleko, jsem se rozhodl dospat a nechal jsem Toma hlídat zavazadla (jako jsme to udělali naopak v Göteborgu). Jenže do pěti minut mě hlídač probudil, že se tam spát nesmí (asi ze stejného důvodu, aby se nekradly zavazadla).
Tak jsme se vydali na cestu, s tím, že zatím najdeme nějaký park a tam se natáhnu na lavičce. To se povedlo, asi hodinku jsem se vyspal, ale střevní problémy se potom zase ozvaly. Vzhledem k tomu, že bylo takhle brzo ráno, tak najít něco jako toaletu bylo skoro nemožné, takže jsme šli rovnou k té církvi. Jak už mnohokrát po cestě se ale po nějakém čase žaludek zase uklidnil, a tak jsme klimbali před vchodem a čekali jsme na Marka.
Po nějakém čase se k nám přidala polka, která přišla dělat zvukaře, ale neměla klíče. Byl s ní fajn pokec, v Oslu je už šestým rokem, po studiích a nějaké křesťanské aktivitě začala normálně pracovat, dělá v call centru, což je tady samozřejmě, stejně jako všechny ostatní práce, celkem solidně placené. Navíc odpovídá na telefony v polštině, angličtině i norštině, takže celkem zajímavé.
S téměř půlhodinovým zpožděním se přiřítil Marek. Čeština v tu chvíli zněla o dost příjemněji, než normálně. Ukázal nám toalety, takže jsme hned dohnali veškerou hygienu asi za poslední dva dny.
Seznámil jsem se ještě s pár lidmi, víceméně všichni přítomní byli ve studentském věku. Budova byla docela velká, ale marně jsme sháněli místo, kde by se dalo natáhnout. Dokonce ani sami lidi nevěděli, až nakonec jsem našel místo na balkoně a dal si dvacet, než vše vypuklo.
Vsuvka pro křesťanské čtenáře - církev se absolutně vzhlížela v Hillsongu a všechno včetně stylu oblékání a hudby bylo téměř dokonale zreprodukováno. Hudba měla super kvalitu a flow, hlavní zpěvák vypadal spíš jako na rockovém koncertu než v církvi, a na baskytaru odvedl téměř heroický výkon náš krajan. Kázání v norštině s překladem do sluchátek mě moc nepřesvědčilo, ale to nesouvisí s jeho kvalitou, jako spíš s kvalitou mojí víry. Zajímavé ale bylo, že verše nebo i části kázání z ničeho nic byly v angličtině. Zřejmě všichni tady anglicky rozumí.
Teď tedy už i pro neznabohy. Po skončení programu jsme jeli s Markovým kamarádem Davidem zánovním Volvem do Drammenu. Ještě před odjezdem z Osla jsme projeli centrum Osla a viděli většinu místní zajímavostí (například královský palác nebo americkou ambasádu v Mordor stylu).
Na cestě do Drammenu nás zastihl brutální liják, takže nebylo téměř vidět na auto před námi. Zajímavé bylo potom pozorovat cyklisty, kteří v tom jezdili a nevypadalo, že by je to úplně vzrušovalo, i když si asi uvědomovali, že jsou skrz naskrz mokří. Tři vteřiny, kdy jsme vyskočili z auta, nabrali věci a dostali se pod střechu, z nás stejně udělaly vodníky.
A tak jsme se dostali k Markovi! Studentské bydlení se tady asi těžko dá srovnávat s kolejemi v Česku. V jednom bytu je šest pokojů, s tím že každý má svůj záchod i koupelnu a dokonce i svoji soukromou ledničku.
K obědu nám Marek připravil indické jídlo - luštěniny s rýží, což zní dost suše, ale bylo to dost ostré. Potom Marek odešel hrát do církve v Drammenu a nás nechal doma, ať si děláme, co chceme. No, chvíli jsme užívali místní wi-fi, ale já jsem to potom zalomil a vzbudil jsem se až po třech hodinách.
Večer se Marek vrátil a vzal nás na prohlídku Drammenu. Skoro se tady nabízí srovnání s Hradcem, 65 tisíc obyvatel, malebné městečko, tedy o dost míň paneláků a o to víc rodinných domků především na kopcích. Uprostřed docela velká řeka, která hned ústí do fjordu, který tedy má k moři ještě nějakých šedesát kilometrů. Zajímavost jsme všeho všudy našli jednu - strom, který roste na lodi kotvící uprostřed řeky. Jinak jsme viděli největší náměstí severní Evropy (protože jinde náměstí nejsou vůbec), radnici a podobné srandy. Velice příjemná procházka, následovala večeře v podobném stylu jako oběd a večerní pokec ve velice příjemné atmosféře.
Začali jsme zase nabírat síly, civilizace dokáže dělat divy. Zítra pravděpodobně budeme užívat Norska v kontextu Drammenu, a v úterý máme v plánu dostopovat do Larviku a trajektem se dostat rovnou do Dánska. Zkoušeli jsme i hledat letadlo, ale je moc těžké sehnat něco levně, vzhledem k naším těžkým zavazadlům.
No a zatímco dopisuji poslední řádky tohoto článku, moje oči se tak nějak samovolně zavírají, takže půjdu spát, a hádejte kam - do postele! Lidi, vy si vůbec neuvědomujete, jaký je to luxus! Dobrou noc :)
Stopem do Norska – den pátý
Vstávání na kamenné zemi kousek před Göteborgem bylo docela fajn, byť jsme se probudili poměrně pozdě, hlavně jsme už konečně na severu. Co bylo horší, moje trávící soustava přes noc nestihla vše, co potřebovala, takže mě opět bylo blbě. Což je zvláštní, protože mi blbě bylo během posledních několika let asi tak jednou, ale asi to bude spojené se stresem a spaním ve stanu.
Každopádně po dvou hodinách ležení v nesnesitelném vedru (i ve stínu) se konečně žaludek srovnal, a tak jsme mohli začít. Na benzínku ještě před tím přijeli dva stopaři z Dánska, kluk a holka, oba fajn. Nechali jsme je stopovat první a opravdu, byli do půlhodiny pryč.
Tak trošku povzbuzení to bylo, na druhou stranu holky stopařky mají několikanásobně větší úspěšnost než kluci stopaři. Byli jsme dneska zase úplně marní. Norů kolem nás jezdilo habaděj, ale nikdo se ani nepřiblížil tomu, že by nám mohl/chtěl zastavit.
Po asi dvou hodinách, to už byly tři odpoledne, jsme poobědvali a jen jsme naší cedulku "NOR" postavili na stůl. No a co se nestalo, zastavil nám chlápek s dodávkou. Nejprve se tvářil, že neumí anglicky, ale ukázalo se, že by si hravě strčil do kapsy většinu školou povinných Čechů. Ptal se nás na náš trip a připadalo mu to hrozně uhozené a vtipné, pořád se nám smál a kroutil hlavou.
Dovezl nás přes Göteborg, kde nás na konci cesty vysadil na benzínce ne přímo nalepené na dálnici. A to je většinou problém. Tentokrát to byl problém nepřekonatelný. Stopovali jsme asi tři hodiny, když po několika přeháňkách začalo už doopravdy pořádně pršet.
Oba poslední řidiči nám tvrdili, že se dá za 200 švédských korun dostat do Osla autobusem (a že je to skoro zadarmo). No, ve chvíli kdy začalo lít jako z konve a začínalo nám být jasné, že buď si najdeme hotel, nebo budeme spát pod mostem, navíc ve městě, tak jsme propadali zoufalství. Po pár vleklých diskuzích a marných pokusech najít na internetu spoje mezi Göteborgem a Oslem jsme se rozhodli, že zkusíme štěstí na autobusovém nádraží. Z našeho místa jezdila městská doprava, za kterou jsme vysolili rovných 50 švédských korun (to je za dvě zastávky opravdu hodně). Zajímavé bylo, že se dalo přímo na palubě autobusu platit kartou.
Za chvilku jsme byli na tom slavném Terminálu. A že se tomu opravdu dalo říkat terminál. Vlakové nádraží propojené s autobusovým, autobusy mezi městy se musely dopředu objednávat a v daný čas přijel bus ke správné bráně (Gate), nadesignované opravdu do podoby hodně blízké letišti. Každá brána měla svoje vlastní sedačky na čekání, zkrátka docela fajn.
Jízdenku jsme si neobjednávali u našeho dopravce, který měl svůj stánek zavřený, ale v jakémsi krámku s potravinami (něco jako je u nás Relay či Pont na každém nádraží). Do Osla opravdu něco jelo i po šesté hodině, kdy nám jeden bus ujel přímo před nosem - v 19.45, jenže byl plný. Hmm... To v nás úplně nadšení nevzbudilo. Ale záhy jsme zjistili, že další jede v 1.50 ráno, v Oslu bude v 5.20. Okamžitě jsme souhlasili. Nejen že budeme v Oslu, navíc nebudeme muset řešit nocleh - aspoň částečně se prospíme v autobuse. Takže jsme oba zaplatili 269 švédských korun za bus a hotel v jednom a zbývalo nám osm hodin do odjezdu.
Na Terminálu jsem chytil eduroam (mezinárodní univerzitní wi-fi síť), takže jsme začali na dálku řešit, co dál, jak to bude vypadat v Oslu. Máme se potkat s Markem Toulem, mým kamarádem, který žije kousek od Osla ve městě zvaném Drammen.
Psal jsem si taky se svojí sestrou Noemi, která je teď v Trondheimu, kam se už bohužel nejspíš nepodíváme. Ta mi poradila, jak najít levně letenky. Na to začal hon po všech možných variantách návratu, které vylučovaly nutnost stopovat zase zpátky (jsme oba opravdu zničení, potřebujeme sprchu a o něco lepší spaní než ve stanu, navic mi je vždycky po ránu špatně a nemůžu ani pořádně jíst). No, bylo to vtipné. Vždycky, když jsme vymysleli nějakou variantu a našli správnou letenku, která nebyla úplně přehnaně drahá, tak nastal nějaký zádrhel. Tu bylo zavazadlo pouze 10kg, tu se najednou cena o tisíc zvedla, tu najednou zvolené letenky někdo vykoupil... Dopadlo to tak, že ráno moudřejší večera, protože všechny varianty nakonec odpadly. Zatím nejrozumněji zní přepravit se trajektem z Norska na sever Dánska, a potom se stopem dostat opět co nejdál, s tím že pokud by nás tlačil čas, můžeme zbytek cesty dojet autobusem.
Na terminálu to vypadá asi tak jako v Praze na nádraží, jen v trošku lepším designu. Mraky lidí, k místnímu folkloru také patří poměrně dobře oblečení "sběrači", buď bezdomovci, nebo jen chudí lidé, kteří vybírají z košů plastové láhve (stejně jako v Německu jsou místní láhve ze silného plastu, a tedy znovupoužitelné). a plechovky, které jsou obě vratné. Plechovka za korunu, láhev za tři, za odpoledne by se dalo celkem slušně vydělat. Kdyby ovšem sbíral jenom jeden. Jenže tady prošlo sběračů za hodinu třeba sedm, a tedy samozřejmě nikdo téměř nic nenašel.
Nechal jsem Toma na lavičce prospat, a sám jsem hlídal batohy. Dělalo mi problém neusnout, ale zvládnul jsem to a dokonce jsem u toho napsal tenhle článek. Přeci jen příjemnější, než cvakat někde ve stanu. No a když už se blížil odjezd busu, tak Toma probudili hlídači. Ptal jsem se proč, a prý se tu den zpátky ztratilo hodně zavazadel, tak se tomu snaží předcházet. To je docela milé, a vzhledem k místní komunitě podivínů se vůbec nedivím, že se kradou zavazadla. Taky bych kradl, být na jejich místě...
Švédsko není zemí stopařů a opravdu už chceme být pryč. My už se těšíme na Oslo a hlavně sprchu a postel!
Každopádně po dvou hodinách ležení v nesnesitelném vedru (i ve stínu) se konečně žaludek srovnal, a tak jsme mohli začít. Na benzínku ještě před tím přijeli dva stopaři z Dánska, kluk a holka, oba fajn. Nechali jsme je stopovat první a opravdu, byli do půlhodiny pryč.
Tak trošku povzbuzení to bylo, na druhou stranu holky stopařky mají několikanásobně větší úspěšnost než kluci stopaři. Byli jsme dneska zase úplně marní. Norů kolem nás jezdilo habaděj, ale nikdo se ani nepřiblížil tomu, že by nám mohl/chtěl zastavit.
Po asi dvou hodinách, to už byly tři odpoledne, jsme poobědvali a jen jsme naší cedulku "NOR" postavili na stůl. No a co se nestalo, zastavil nám chlápek s dodávkou. Nejprve se tvářil, že neumí anglicky, ale ukázalo se, že by si hravě strčil do kapsy většinu školou povinných Čechů. Ptal se nás na náš trip a připadalo mu to hrozně uhozené a vtipné, pořád se nám smál a kroutil hlavou.
Dovezl nás přes Göteborg, kde nás na konci cesty vysadil na benzínce ne přímo nalepené na dálnici. A to je většinou problém. Tentokrát to byl problém nepřekonatelný. Stopovali jsme asi tři hodiny, když po několika přeháňkách začalo už doopravdy pořádně pršet.
Oba poslední řidiči nám tvrdili, že se dá za 200 švédských korun dostat do Osla autobusem (a že je to skoro zadarmo). No, ve chvíli kdy začalo lít jako z konve a začínalo nám být jasné, že buď si najdeme hotel, nebo budeme spát pod mostem, navíc ve městě, tak jsme propadali zoufalství. Po pár vleklých diskuzích a marných pokusech najít na internetu spoje mezi Göteborgem a Oslem jsme se rozhodli, že zkusíme štěstí na autobusovém nádraží. Z našeho místa jezdila městská doprava, za kterou jsme vysolili rovných 50 švédských korun (to je za dvě zastávky opravdu hodně). Zajímavé bylo, že se dalo přímo na palubě autobusu platit kartou.
Za chvilku jsme byli na tom slavném Terminálu. A že se tomu opravdu dalo říkat terminál. Vlakové nádraží propojené s autobusovým, autobusy mezi městy se musely dopředu objednávat a v daný čas přijel bus ke správné bráně (Gate), nadesignované opravdu do podoby hodně blízké letišti. Každá brána měla svoje vlastní sedačky na čekání, zkrátka docela fajn.
Jízdenku jsme si neobjednávali u našeho dopravce, který měl svůj stánek zavřený, ale v jakémsi krámku s potravinami (něco jako je u nás Relay či Pont na každém nádraží). Do Osla opravdu něco jelo i po šesté hodině, kdy nám jeden bus ujel přímo před nosem - v 19.45, jenže byl plný. Hmm... To v nás úplně nadšení nevzbudilo. Ale záhy jsme zjistili, že další jede v 1.50 ráno, v Oslu bude v 5.20. Okamžitě jsme souhlasili. Nejen že budeme v Oslu, navíc nebudeme muset řešit nocleh - aspoň částečně se prospíme v autobuse. Takže jsme oba zaplatili 269 švédských korun za bus a hotel v jednom a zbývalo nám osm hodin do odjezdu.
Na Terminálu jsem chytil eduroam (mezinárodní univerzitní wi-fi síť), takže jsme začali na dálku řešit, co dál, jak to bude vypadat v Oslu. Máme se potkat s Markem Toulem, mým kamarádem, který žije kousek od Osla ve městě zvaném Drammen.
Psal jsem si taky se svojí sestrou Noemi, která je teď v Trondheimu, kam se už bohužel nejspíš nepodíváme. Ta mi poradila, jak najít levně letenky. Na to začal hon po všech možných variantách návratu, které vylučovaly nutnost stopovat zase zpátky (jsme oba opravdu zničení, potřebujeme sprchu a o něco lepší spaní než ve stanu, navic mi je vždycky po ránu špatně a nemůžu ani pořádně jíst). No, bylo to vtipné. Vždycky, když jsme vymysleli nějakou variantu a našli správnou letenku, která nebyla úplně přehnaně drahá, tak nastal nějaký zádrhel. Tu bylo zavazadlo pouze 10kg, tu se najednou cena o tisíc zvedla, tu najednou zvolené letenky někdo vykoupil... Dopadlo to tak, že ráno moudřejší večera, protože všechny varianty nakonec odpadly. Zatím nejrozumněji zní přepravit se trajektem z Norska na sever Dánska, a potom se stopem dostat opět co nejdál, s tím že pokud by nás tlačil čas, můžeme zbytek cesty dojet autobusem.
Na terminálu to vypadá asi tak jako v Praze na nádraží, jen v trošku lepším designu. Mraky lidí, k místnímu folkloru také patří poměrně dobře oblečení "sběrači", buď bezdomovci, nebo jen chudí lidé, kteří vybírají z košů plastové láhve (stejně jako v Německu jsou místní láhve ze silného plastu, a tedy znovupoužitelné). a plechovky, které jsou obě vratné. Plechovka za korunu, láhev za tři, za odpoledne by se dalo celkem slušně vydělat. Kdyby ovšem sbíral jenom jeden. Jenže tady prošlo sběračů za hodinu třeba sedm, a tedy samozřejmě nikdo téměř nic nenašel.
Nechal jsem Toma na lavičce prospat, a sám jsem hlídal batohy. Dělalo mi problém neusnout, ale zvládnul jsem to a dokonce jsem u toho napsal tenhle článek. Přeci jen příjemnější, než cvakat někde ve stanu. No a když už se blížil odjezd busu, tak Toma probudili hlídači. Ptal jsem se proč, a prý se tu den zpátky ztratilo hodně zavazadel, tak se tomu snaží předcházet. To je docela milé, a vzhledem k místní komunitě podivínů se vůbec nedivím, že se kradou zavazadla. Taky bych kradl, být na jejich místě...
Švédsko není zemí stopařů a opravdu už chceme být pryč. My už se těšíme na Oslo a hlavně sprchu a postel!
Stopem do Norska – den čtvrtý
Čtvrtý den jsme začínali na benzínce kousek před Kodaní, a rozhodně jsme nečekali, jak to bude probíhat. Vstávali jsme tentokrát trochu dřív, abychom stihli dřívější provoz.
Hned po asi deseti minutách nám zastavil chlápek v celkem solidním novém autě, ale jel jen do Kodaně, nicméně nás přemluvil, že nás hodí na jednu super pumpu, kde všichni jezdí do Švédska. Kodaň více méně sousedí se švédským Malmö, dělí je asi jen dvacet kilometrů vody, přes kterou vede napůl tunel, ten vede k meziostrůvku, a od něj už se jede přes most.
Jak jsme záhy zjistili, chlápek, mohlo mu být maximálně 27, byl napůl maročan a měl solidní přesvědčovací schopnosti. Podniká, má několik různých byznysů včetně asi tří mytí aut, kde zaměstnanci umyjí auto, zatímco jde člověk nakupovat. Bydlel asi 40 km od Kodaně a má vodní skůtry, na kterých tam občas jezdí. Po cestě nám nadšeně vyprávěl o Kodani a hlavně o jedné její části, kde se dá sehnat cokoliv (tráva, hašiš...) a život tam je víceméně jedna velká párty. Po tom jsme zrovna neprahli. Po odbočce z dálnice (bohužel) jsme na semaforech stáli vedle ferrari, mladý nabručený kluk se svojí slečnou. Náš řidič neváhal, stáhnul okno a začal se s ním vybavovat v dánštině. Potom co dodiskutovali nám řekl, že jelikož to ferrari bylo špinavé, tak mu doporučoval jeho mytí aut. Zároveň nám taky oznámil, že Oslo je uzavřené kvůli podezření z plánovaného teroristického útoku, to nám taky moc nepřidalo.
Nakonec nás vysadil už ve městě na benzínce, na které byly asi jen tři auta a ani jsme nevěděli, kterým směrem se najíždělo na dálnici. Po chvilce hledání a zjištění, že u pumpy to opravdu nepůjde jsme se vydali na průzkum okolí a skončili jsme na odbočovacím pruhu u větší silnice, kde jezdilo více aut a kde se dalo zastavit. Opět jsme nečekali nějak zvlášť dlouho, možná půl hodiny, a vzala nás čínská rodinka žijící v Kodani, rodiče s dcerou jedoucí do Malmö na nákupy. Takže nás vzali přes tunel a most do Švédska. Jelikož pak jeli rovnou do Malmö, tak nás vysadili hned za mýtnou branou, kde auta zastavovala, aby zaplatila poplatek za most.
Tam jela vlastně všechna auta jedoucí přes Kodaň do Norska, tak jsme doufali, že to půjde. Z Berlína jsme měli už božskou trpělivost, vydrželi jsme tam šaškovat snad čtyři hodiny, zastavilo nám jediné auto, s tím že ale jedou do Kristianstadu, což je na druhou stranu. Toho jsme ale zpětně docela litovali, protože tím směrem se dalo jet ještě nějakých padesát kilometrů, a mohli jsme tam najít aspoň nějakou pumpu, kde se obecně stopuje nejlíp.
Nakonec jsme se rozhodli dojít na kilometr vzdálené odpočívadlo. Tam jsme zkoušeli, ale téměř všechna auta byla plná. Benzínka je prostě lepší. Tak jsme se rozhodli jít na benzínku, která byla signalizovaná kilometr daleko. Prodírali jsme se vším možným, bloudili jsme, nakonec jsme našli, ovšem byla daleko od dálnice a téměř žádná auta. V tu dobu bylo už asi sedm večer, a zoufalství by se dalo krájet. Zkusili jsme se vrátit na odpočívadlo, tam jsme taky neměli mnoho zdaru, navíc na něm stála průměrně tři auta. Tak jsme šli doplnit vodu a chtěli jsme jít ještě zpátky k mýtné bráně. Jenže co se nestalo. Na odpočívadle zbývalo poslední auto, co bylo na parkovišti, a v něm mladý kluk s dítětem, dvouletým. Šel jsem natočit vodu, a Tom za mnou najednou přišel - jedeme do Göteborgu! Cože??
A bylo to tak, z toho mladého kluka (vypadal na 16, ale bylo mu 25) se vyklubal strašně fajn člověk a táta, a vzal nás celých 270 kilometrů k Göteborgu. Byla s ním super sranda, je to Švéd, ale žije a pracuje v Dánsku. Seděl jsem vzadu s Oliverem, který byl strašně super, naučili jsme se od něj spoustu důležitých dánských slovíček, jako např. "Papa, boba". Stavili jsme se v McDonaldu a udělali cheeseburger party (10 ks), pozval nás náš řidič.
O něm by se dalo napsat ještě strašně moc, ale už mi upadává ruka. Vyhodil nás na pumpě před Göteborgem, Oliver nás oba obejmul na rozloučenou, a vydali jsme se hledat nocleh. U Kodaně jsme neměli nejlepší pocit ze zvoleného místa, tak jsme teď chtěli mít klidné spaní. Chvíli jsme hledali v blízkém lese, ale všude mokro a nerovný terén. Dlouho jsme vymýšleli, a nakonec jsme si našli mapu okolí a nějaké louky v dostupné vzdálenosti a zakempovali jsme to na druhé straně dálnice (pod kterou vedl tunel), tam jsme našli velké kameny v zemi, tedy suchý a rovný terén, a tam jsme zakempovali.
Upřímně řečeno, opravdu jsme si sáhli na dno. Jak už jsem psal, zoufalství se dalo krájet a občas jsem hodně obdivoval Tomovu vytrvalost, kdy já většinou vymýšlím jiné možnosti (např nasednout na první letadlo a letět domů), zatímco on vždycky říká, že to ještě přijde.
Na druhou stranu, zase jsme se nevzdali, i když jsme na to měli opravdu právo a dál míříme za vysněným Norskem. Je hodně těžké udržovat hygienu, ale ještě se to v rámci mezí dá zvládnout. Stále nejsem fanda spaní ve stanu, ale aspoň už ho umíme relativně rychle postavit i zbořit. Jen doufáme, že zase přijde den, kdy ho stavět nebudeme muset. Tím končí den čtvrtý a vy se můžete těšit na světlé zítřky (byť marně :D).
Hned po asi deseti minutách nám zastavil chlápek v celkem solidním novém autě, ale jel jen do Kodaně, nicméně nás přemluvil, že nás hodí na jednu super pumpu, kde všichni jezdí do Švédska. Kodaň více méně sousedí se švédským Malmö, dělí je asi jen dvacet kilometrů vody, přes kterou vede napůl tunel, ten vede k meziostrůvku, a od něj už se jede přes most.
Jak jsme záhy zjistili, chlápek, mohlo mu být maximálně 27, byl napůl maročan a měl solidní přesvědčovací schopnosti. Podniká, má několik různých byznysů včetně asi tří mytí aut, kde zaměstnanci umyjí auto, zatímco jde člověk nakupovat. Bydlel asi 40 km od Kodaně a má vodní skůtry, na kterých tam občas jezdí. Po cestě nám nadšeně vyprávěl o Kodani a hlavně o jedné její části, kde se dá sehnat cokoliv (tráva, hašiš...) a život tam je víceméně jedna velká párty. Po tom jsme zrovna neprahli. Po odbočce z dálnice (bohužel) jsme na semaforech stáli vedle ferrari, mladý nabručený kluk se svojí slečnou. Náš řidič neváhal, stáhnul okno a začal se s ním vybavovat v dánštině. Potom co dodiskutovali nám řekl, že jelikož to ferrari bylo špinavé, tak mu doporučoval jeho mytí aut. Zároveň nám taky oznámil, že Oslo je uzavřené kvůli podezření z plánovaného teroristického útoku, to nám taky moc nepřidalo.
Nakonec nás vysadil už ve městě na benzínce, na které byly asi jen tři auta a ani jsme nevěděli, kterým směrem se najíždělo na dálnici. Po chvilce hledání a zjištění, že u pumpy to opravdu nepůjde jsme se vydali na průzkum okolí a skončili jsme na odbočovacím pruhu u větší silnice, kde jezdilo více aut a kde se dalo zastavit. Opět jsme nečekali nějak zvlášť dlouho, možná půl hodiny, a vzala nás čínská rodinka žijící v Kodani, rodiče s dcerou jedoucí do Malmö na nákupy. Takže nás vzali přes tunel a most do Švédska. Jelikož pak jeli rovnou do Malmö, tak nás vysadili hned za mýtnou branou, kde auta zastavovala, aby zaplatila poplatek za most.
Tam jela vlastně všechna auta jedoucí přes Kodaň do Norska, tak jsme doufali, že to půjde. Z Berlína jsme měli už božskou trpělivost, vydrželi jsme tam šaškovat snad čtyři hodiny, zastavilo nám jediné auto, s tím že ale jedou do Kristianstadu, což je na druhou stranu. Toho jsme ale zpětně docela litovali, protože tím směrem se dalo jet ještě nějakých padesát kilometrů, a mohli jsme tam najít aspoň nějakou pumpu, kde se obecně stopuje nejlíp.
Nakonec jsme se rozhodli dojít na kilometr vzdálené odpočívadlo. Tam jsme zkoušeli, ale téměř všechna auta byla plná. Benzínka je prostě lepší. Tak jsme se rozhodli jít na benzínku, která byla signalizovaná kilometr daleko. Prodírali jsme se vším možným, bloudili jsme, nakonec jsme našli, ovšem byla daleko od dálnice a téměř žádná auta. V tu dobu bylo už asi sedm večer, a zoufalství by se dalo krájet. Zkusili jsme se vrátit na odpočívadlo, tam jsme taky neměli mnoho zdaru, navíc na něm stála průměrně tři auta. Tak jsme šli doplnit vodu a chtěli jsme jít ještě zpátky k mýtné bráně. Jenže co se nestalo. Na odpočívadle zbývalo poslední auto, co bylo na parkovišti, a v něm mladý kluk s dítětem, dvouletým. Šel jsem natočit vodu, a Tom za mnou najednou přišel - jedeme do Göteborgu! Cože??
A bylo to tak, z toho mladého kluka (vypadal na 16, ale bylo mu 25) se vyklubal strašně fajn člověk a táta, a vzal nás celých 270 kilometrů k Göteborgu. Byla s ním super sranda, je to Švéd, ale žije a pracuje v Dánsku. Seděl jsem vzadu s Oliverem, který byl strašně super, naučili jsme se od něj spoustu důležitých dánských slovíček, jako např. "Papa, boba". Stavili jsme se v McDonaldu a udělali cheeseburger party (10 ks), pozval nás náš řidič.
O něm by se dalo napsat ještě strašně moc, ale už mi upadává ruka. Vyhodil nás na pumpě před Göteborgem, Oliver nás oba obejmul na rozloučenou, a vydali jsme se hledat nocleh. U Kodaně jsme neměli nejlepší pocit ze zvoleného místa, tak jsme teď chtěli mít klidné spaní. Chvíli jsme hledali v blízkém lese, ale všude mokro a nerovný terén. Dlouho jsme vymýšleli, a nakonec jsme si našli mapu okolí a nějaké louky v dostupné vzdálenosti a zakempovali jsme to na druhé straně dálnice (pod kterou vedl tunel), tam jsme našli velké kameny v zemi, tedy suchý a rovný terén, a tam jsme zakempovali.
Upřímně řečeno, opravdu jsme si sáhli na dno. Jak už jsem psal, zoufalství se dalo krájet a občas jsem hodně obdivoval Tomovu vytrvalost, kdy já většinou vymýšlím jiné možnosti (např nasednout na první letadlo a letět domů), zatímco on vždycky říká, že to ještě přijde.
Na druhou stranu, zase jsme se nevzdali, i když jsme na to měli opravdu právo a dál míříme za vysněným Norskem. Je hodně těžké udržovat hygienu, ale ještě se to v rámci mezí dá zvládnout. Stále nejsem fanda spaní ve stanu, ale aspoň už ho umíme relativně rychle postavit i zbořit. Jen doufáme, že zase přijde den, kdy ho stavět nebudeme muset. Tím končí den čtvrtý a vy se můžete těšit na světlé zítřky (byť marně :D).
Stopem do Norska – den třetí
Po včerejším debaklu se nám úplně krásně nevstávalo. Nejsem zrovna fanda spaní ve stanu, a i když to nebylo tak hrozné, stejně mi vstávaly vlasy hrůzou z absence umyvadla a sprchy. Na druhou stranu, louka, kterou jsme si vybrali, byla hezká a úplně opuštěná, takže jsme se vyhrabali, složili věci a doklepali se na pumpu (asi 5 minut cesty) a tam dohnali veškerou hygienu. Navíc mi ráno vůbec nebylo dobře, a tak trochu se to i spojovalo s pocity z včerejšího dne (totální beznaděj), prostě nic moc.
Když jsme se konečně vykopali a začali jsme stopovat, moc se nám nechtělo, ale zvedat palec jsme ještě dokázali, a zanedlouho za námi přiběhla mladá holka z minibusu, který jsme stopovali spíš z toho "nikdy nevíš". A opravdu. Mikrobus celkem plný, celá rodinka i s prarodiči / tetami na cestě do Kielu k moři. Navíc polovina rodinky pocházela z Koreje, ale v pohodě, přesedali si a nechali nám dvě místa v prostřední řadě. Po cestě jsem se snažil mluvit s otcem rodiny, který mluvil jen německy, zase nic moc, ale sranda byla. Po cestě jsme hráli hru, kde se vždycky kreslila část těla, potom se přehnul papír a poslalo se dál. Celkem fajn.
Ovšem moc fajn nebylo, že jsme se moc daleko nedostali, a navíc nás vysadili jen na odpočívadle bez pumpy, kde stavěli převážně rodinky s dětmi, obvykle auta narvaná k prasknutí. V tu chvíli se mi skoro chtělo umřít. Bylo mi blbě, chtělo se mi spát, nevěřil jsem, že se odtud můžeme dostat, tak jsem si lehnul a spal jsem a nechal jsem stopovat Tomáše, který byl v o něco lepší kondici. Jelikož opravdu nic nevypadalo ani trochu nadějně, tak jsem začal obcházet kamioňáky, kterých tu pár bylo, absolutně neúspěšně. Vrátil jsem se a nechal jsem lehnout Toma, a zkusil jsem štěstí zase u normálních aut. Ani ne za deset minut jsem ho musel budit, zastavili nám dánští manželé s karavanem, kam jsme si hodili batohy, a jelo se - nach Dennmark, ven z říše. Paní uměla skvěle anglicky i německy, pán neuměl jinak než dánsky, takže jsme mluvili jen s paní. Odvezli nás přes sto kilometrů, vysadili nás asi třicet kilometrů za dánskými hranicemi na pumpu.
Nejprve jsme byli totálně nadšení, protože tam byla zdarma funkční wi-fi, takže jsme odeslali všechno, co jsme potřebovali a dokonce jsme si našli, kde jsme (mapu pořád nemáme, ale moc to nevadí :) ). Pumpa byla krásná, měla ale jednu nevýhodu - žádné stromy. Stopovali jsme na konci u výjezdu, jelikož tím chytáme vždycky už odjíždějící, jenže tady byla opravdová výheň.
První hodinu to byla sranda, navíc nálada už byla mnohem lepší, Německo nám pěkně lezlo na nervy, takže Dánsko super. Navíc Dánové byli komunikativní, byť nás nikdo strašně dlouho nevzal, často ukazovali, že jsou plní nebo že jedou jinam, a to je vždycky hodně povzbuzující pro psychiku. Pekli jsme se tam ale už i na můj vkus hodně dlouho až nám po dvou hodinách zastavila slečna s dvěma dětmi, že by nás mohla 20 km hodit, navíc někam úplně pryč z dálnice, což jsme samozřejmě odmítli. Potom zastavila další paní v podobném věku, a ze stejného důvodu jsme odmítli i jí.
A jako už poněkolikáté, řekli jsme si, že ještě pět minut a jdeme si dát pauzu. Pět minut uběhlo a šli jsme pryč z toho šíleného vedra, a paní, která stála kousek před námi na nás z okna zavolala, jestli nechceme vzít. Byli jsme tak zničení, že jsme neodmítli, i když nás mohla vzít jen třicet kilometrů dál po dálnici. To jsme ještě chtěli jet na sever Dánska a pak trajektem do Norska (je to asi 150 kilometrů). Když jsme se ale od naší řidičky dozvěděli, že stojí zhruba 600 korun (dánských, tedy krát tři) pro jednoho, tak nás to celkem přešlo. Přemýšlíme o tom, že si nazpátek koupíme letenky, abychom si více užili Norsko, a z Osla do Prahy na příští týden vychází zhruba na 1400 pro jednoho. Hmm, tak trajekt opravdu ne. Druhá možná trasa je přes mosty mezi dánskými ostrovy přes Kodaň, z nichž dva stojí taky docela dost (první měřil asi 20 km a stál 235 dánských korun), ale tam se platí jen za auto. Takže jsme řekli, že jedeme směr Kodaň. Načež nám bylo řečeno, že je to super, že teda pojedeme dalších sto kilometrů s ní, až k Odense.
Tentokrát ale jízda ubíhala skvěle. Paní zhruba čtyřicet let, prý mluvila anglicky poprvé od desáté třídy, ale velice solidně, byla psychologicko-pedagogická poradkyně někde na škole, a evidentně měla hodně ráda lidi. Měla dvě holky 17 a 16 let, které někde vyzvedávala, tak o nich hodně mluvila a říkala, že jí nebudou věřit, že nás vzala. Navíc právě minulý týden dostali s manželem do pěstounské péče další dvě děti. Strašně skvělý pokec o milionu různých věcí, nakonec nás vysadila na pumpě kousek před Odense a na cestu nám nadělila dvě plechovky Coca-coly (kterou Dánové jezdí nakupovat do Německa, protože tam stojí 3x míň). Zatím určitě nejvřelejší cesta.
Ovšem to se mělo velice brzy změnit. Nabrala nás asi do deseti minut 69-letá důchodkyně, byť měla narvané a docela malé auto, tak přeskládala všechny věci a pohodlně jsme se vešli. No, jsem velký fanda aktivních důchodců a obecně lidí, kteří jsou mladí duchem, a tohle byl přesně ten případ.
Učitelka matematiky a fyziky (takže jsme si skvěle sedli), měla kupu historek, dělala si často ze sebe legraci, vyprávěla nám, jak se vysekala na dálnici, protože jezdila jako mladá strašně rychle i o tom jak stopovala. Řeč nikdy nestála, pořád jsme se smáli, součástí cesty byl i zmiňovaný dlouhý most, přičemž se Annie (první řidič/ka, která se zajímala o jména, byť až úplně nakonec) rozplývala, že miluje mosty a jako malá chtěla být architektkou mostů (můj táta přesně tohle studoval a chvilku dělal), dokonce nám zpomalila, abychom si to moře mohli vychutnat, prostě krása. Připadal jsem si, jako bych mluvil s někým maximálně stejně starým.
No a nakonec jsme byli vysazeni na benzince kousek před Kodaní, kde jsme chtěli ještě před večerem stopnout někoho na cestě do Švédska. To se bohužel nepovedlo a museli jsme se zase utábořit, ale i tak byl dnešní den super a byť ještě do Norska zbývá pořádný kus cesty, rozhodně jsme se pohnuli a Švédsko už čeká.
Když jsme se konečně vykopali a začali jsme stopovat, moc se nám nechtělo, ale zvedat palec jsme ještě dokázali, a zanedlouho za námi přiběhla mladá holka z minibusu, který jsme stopovali spíš z toho "nikdy nevíš". A opravdu. Mikrobus celkem plný, celá rodinka i s prarodiči / tetami na cestě do Kielu k moři. Navíc polovina rodinky pocházela z Koreje, ale v pohodě, přesedali si a nechali nám dvě místa v prostřední řadě. Po cestě jsem se snažil mluvit s otcem rodiny, který mluvil jen německy, zase nic moc, ale sranda byla. Po cestě jsme hráli hru, kde se vždycky kreslila část těla, potom se přehnul papír a poslalo se dál. Celkem fajn.
Ovšem moc fajn nebylo, že jsme se moc daleko nedostali, a navíc nás vysadili jen na odpočívadle bez pumpy, kde stavěli převážně rodinky s dětmi, obvykle auta narvaná k prasknutí. V tu chvíli se mi skoro chtělo umřít. Bylo mi blbě, chtělo se mi spát, nevěřil jsem, že se odtud můžeme dostat, tak jsem si lehnul a spal jsem a nechal jsem stopovat Tomáše, který byl v o něco lepší kondici. Jelikož opravdu nic nevypadalo ani trochu nadějně, tak jsem začal obcházet kamioňáky, kterých tu pár bylo, absolutně neúspěšně. Vrátil jsem se a nechal jsem lehnout Toma, a zkusil jsem štěstí zase u normálních aut. Ani ne za deset minut jsem ho musel budit, zastavili nám dánští manželé s karavanem, kam jsme si hodili batohy, a jelo se - nach Dennmark, ven z říše. Paní uměla skvěle anglicky i německy, pán neuměl jinak než dánsky, takže jsme mluvili jen s paní. Odvezli nás přes sto kilometrů, vysadili nás asi třicet kilometrů za dánskými hranicemi na pumpu.
Nejprve jsme byli totálně nadšení, protože tam byla zdarma funkční wi-fi, takže jsme odeslali všechno, co jsme potřebovali a dokonce jsme si našli, kde jsme (mapu pořád nemáme, ale moc to nevadí :) ). Pumpa byla krásná, měla ale jednu nevýhodu - žádné stromy. Stopovali jsme na konci u výjezdu, jelikož tím chytáme vždycky už odjíždějící, jenže tady byla opravdová výheň.
První hodinu to byla sranda, navíc nálada už byla mnohem lepší, Německo nám pěkně lezlo na nervy, takže Dánsko super. Navíc Dánové byli komunikativní, byť nás nikdo strašně dlouho nevzal, často ukazovali, že jsou plní nebo že jedou jinam, a to je vždycky hodně povzbuzující pro psychiku. Pekli jsme se tam ale už i na můj vkus hodně dlouho až nám po dvou hodinách zastavila slečna s dvěma dětmi, že by nás mohla 20 km hodit, navíc někam úplně pryč z dálnice, což jsme samozřejmě odmítli. Potom zastavila další paní v podobném věku, a ze stejného důvodu jsme odmítli i jí.
A jako už poněkolikáté, řekli jsme si, že ještě pět minut a jdeme si dát pauzu. Pět minut uběhlo a šli jsme pryč z toho šíleného vedra, a paní, která stála kousek před námi na nás z okna zavolala, jestli nechceme vzít. Byli jsme tak zničení, že jsme neodmítli, i když nás mohla vzít jen třicet kilometrů dál po dálnici. To jsme ještě chtěli jet na sever Dánska a pak trajektem do Norska (je to asi 150 kilometrů). Když jsme se ale od naší řidičky dozvěděli, že stojí zhruba 600 korun (dánských, tedy krát tři) pro jednoho, tak nás to celkem přešlo. Přemýšlíme o tom, že si nazpátek koupíme letenky, abychom si více užili Norsko, a z Osla do Prahy na příští týden vychází zhruba na 1400 pro jednoho. Hmm, tak trajekt opravdu ne. Druhá možná trasa je přes mosty mezi dánskými ostrovy přes Kodaň, z nichž dva stojí taky docela dost (první měřil asi 20 km a stál 235 dánských korun), ale tam se platí jen za auto. Takže jsme řekli, že jedeme směr Kodaň. Načež nám bylo řečeno, že je to super, že teda pojedeme dalších sto kilometrů s ní, až k Odense.
Tentokrát ale jízda ubíhala skvěle. Paní zhruba čtyřicet let, prý mluvila anglicky poprvé od desáté třídy, ale velice solidně, byla psychologicko-pedagogická poradkyně někde na škole, a evidentně měla hodně ráda lidi. Měla dvě holky 17 a 16 let, které někde vyzvedávala, tak o nich hodně mluvila a říkala, že jí nebudou věřit, že nás vzala. Navíc právě minulý týden dostali s manželem do pěstounské péče další dvě děti. Strašně skvělý pokec o milionu různých věcí, nakonec nás vysadila na pumpě kousek před Odense a na cestu nám nadělila dvě plechovky Coca-coly (kterou Dánové jezdí nakupovat do Německa, protože tam stojí 3x míň). Zatím určitě nejvřelejší cesta.
Ovšem to se mělo velice brzy změnit. Nabrala nás asi do deseti minut 69-letá důchodkyně, byť měla narvané a docela malé auto, tak přeskládala všechny věci a pohodlně jsme se vešli. No, jsem velký fanda aktivních důchodců a obecně lidí, kteří jsou mladí duchem, a tohle byl přesně ten případ.
Učitelka matematiky a fyziky (takže jsme si skvěle sedli), měla kupu historek, dělala si často ze sebe legraci, vyprávěla nám, jak se vysekala na dálnici, protože jezdila jako mladá strašně rychle i o tom jak stopovala. Řeč nikdy nestála, pořád jsme se smáli, součástí cesty byl i zmiňovaný dlouhý most, přičemž se Annie (první řidič/ka, která se zajímala o jména, byť až úplně nakonec) rozplývala, že miluje mosty a jako malá chtěla být architektkou mostů (můj táta přesně tohle studoval a chvilku dělal), dokonce nám zpomalila, abychom si to moře mohli vychutnat, prostě krása. Připadal jsem si, jako bych mluvil s někým maximálně stejně starým.
No a nakonec jsme byli vysazeni na benzince kousek před Kodaní, kde jsme chtěli ještě před večerem stopnout někoho na cestě do Švédska. To se bohužel nepovedlo a museli jsme se zase utábořit, ale i tak byl dnešní den super a byť ještě do Norska zbývá pořádný kus cesty, rozhodně jsme se pohnuli a Švédsko už čeká.
Stopem do Norska – den druhý
Abychom ještě dokončili první den, protože jeho nejlepší část teprve přišla. Poté, co jsme se ubytovali, vyrazili jsme směrem na Alexanderplatz. Především nás láka slavná Fehrsehnturm, tedy televizní věž. Tam jsme dorazilitěsně před půlnocí, ovšem bylo už zavřeno. Smůla, zavírali o úůlnoci. What?
Ovšem v centru Berlína není jen televizní věž. Věděli jsme o jakési katedrále, jejíž část jsme věděli, tak jsme si řekli, že se na ní taky mrkneme. Ještě dřív jsme ale objevili nádhernou Rotrathaus, tedy červená radnice, dále Nikolaiturm (další věž), Nikolaikirche (krásný kostel uprostřed starých baráčků), dále obří sochu jakéhosi krále na koni, nakonec Berliner Dom, tedy onu hledanou katedrálu, a tak dále. Vypadalo to zhruba tak, že jsme vždycky řekli, že se podíváme sem a jdeme chrnět. Ale jak jsme došli tam, tak jsme najednou uviděli něco dalšího. Výhodou takového nočního procházení bylo, že jsme všude byli téměř sami, ale stejně všechno bylo krásně nasvícené, a tak jediná nevýhoda byla, že jsme se nikam nemohli podívat dovnitř.
Když jsme se ráno v deset konečně vykopali z postele, tak bylo už jedenáct. Byli jsme se ještě podívat na Brandenburger Tor a Reichstag, tedy slavná Brandenburská brána (mě moc slavná teda nepřišla), a sídlo říšké a později spolkové vlády. Celkem to stálo za to, hlavně je opravdu všude všechno krásně dotažené, kromě památek jsou ale ve východním Berlíně, kde jsme tedy byli, hlavně nové moderní vysoké nebo i jinak spektakulární budovy.
Od Reichstagu jsme se dopravili na zdánlivě skvělé místo, přípojku na dálnici. To místo bylo kousek od metra, v Bauhausu jsme si opatřili další kus kartonu, kam jsme napsali velké HAM (Hamburg) a došli jsme na pumpu hned před přípojkou. Nejprve jsme tam potkali stopující pár z Anglie, tak jsme si dali o kus dál oběd, a než jsme se stihli vrátit, oba už byli pryč.
Tak jsme začali stopovat. Hodina pryč. Další hodina pryč. Přichází další stopař a ihned nasedá s někým, koho ukecal neznámo kam. My neukecáváme, nechceme se vtírat k někomu, kdo nás sám od sebe brát nechce, teda aspoň zpočátku ne. Po další půlhodině se k nám přidávají další stopaři, Němci, stopují o kus dál a přemlouvají lidi na pumpě. Klučina tvrdil, že tohle je vyhlášené stopařské místo, a že i když stopuje po Německu dlouho, tak mu nikdy netrvalo déle než hodinu někoho stopnout. Po hodině to ale vzdávají a jdou zpátky do města. No a my? My jsme byli zoufalí už po první hodině, ale co nám zbývalo. Moc jiných možností jsme neměli, tak jsme prostě dřeli. Dohromady jsme tam vydrželi něco okolo pěti hodin. Už jsme toho měli opravdu neskutečně plné zuby, tak jsme si řekli, jestli to do pěti minut nedáme, tak zajdeme na bezedňák do KFC, co bylo naproti (a třeba i na internet).
Jenže stop je nevypočitatelná záležitost. Právě v ten okamžik se u nás zastavil chlápek s Audi (asi A4), jestli chceme hodit na pumpu na dálnici, že bydlí kousek, ale rád nás hodí. Skoro jsme tomu už nevěřili, ale dostali jsme se o osm kilometrů dál, ale tentokrát už opravdu na dálnici, kde 100% aut jelo správným HAM směrem. Předtím to mohlo být tak 30%, navíc místo opravdu nebylo ideální. Navíc jsme si nechali řidičovo číslo, že mu máme zavolat, kdybychom nic nesehnali, tak se pro nás staví a můžeme u něj přespat.
Pumpa vypadala docela dobře, přinejhorším se tam dalo i nějak přespat, vypadalo to tam docela dobře, ale hned asi desáté auto zastavilo. Ani jsem si nemyslel, že by nás snad chtěl nabrat, ale zeptal jsem se ho, jestli mluví anglicky (Yes, of course), a hned oznámil, že nás vezme do Hamburku, že bydlí kousek za ním. Tou dobou bylo už cca 7 večer, takže se tomu opravdu těžko věřilo, ale bylo to tak. Navíc autíčko bylo taky super (VW) a chlápek byl sympaťák. Trasu Berlín-Hamburk dřív prý jezdil často, a hrozně ho to nebavilo, tak si zvyknul brát stopaře, aby měl s kým povídat. Byl bývalý senior manažer přes slučování firem v nějakém větším koncernu, teď zrovna začal pracovat na sebe a byl z toho docela nadšený. Navíc fandil hokejovému klubu Eisbaren Berlin, takže byl párkrát v Česku na hokeji.
Cesta uběhla v mžiku oka, kde to šlo, tak jsme jeli přes 200, projeli jsme Hamburkem a i když si náš řidič zajel, tak nás hodil na velkou pumpu přesně na té dálnici, kde jsme chtěli být (dokonce i volal svojí manželce, aby se ujistil, kudy se jede do Dánska).
Na pumpě za Hamburkem už stálo několik Dánů a dokonce i Norů, jednoho jsem zkusil oslovit, jestli jede do Norska. Pán byl strašně super a vypadal, že by nás vzal, ale do Norska pojede až za tři dny.
No a tady jsme skončili. Za chvíli se setmělo, tak jsme přelezli plot, zalezli jsme na louku (asi něčí soukromý pozemek, ale lepší než mezi všemi kamiony), rozdělali jsme stan a zalehli.
Takže rekapitulace. Z místa jsme se dnes pohnuli teprve asi v šest nebo sedm, kdy už jsme si mysleli, že se stopaři snad ani vlastně neberou. Od té chvíle jsme ale ujeli přes 250 km na skvělé místo, kde už jezdí řidiči naší cílové destinace. Navíc jsme byli asi tři minuty od kapitulace, ale haluz prostě občas vyhrává, a obzvlášť, když tomu předchází pořádný kopec smůly.
Stay tuned!
Ovšem v centru Berlína není jen televizní věž. Věděli jsme o jakési katedrále, jejíž část jsme věděli, tak jsme si řekli, že se na ní taky mrkneme. Ještě dřív jsme ale objevili nádhernou Rotrathaus, tedy červená radnice, dále Nikolaiturm (další věž), Nikolaikirche (krásný kostel uprostřed starých baráčků), dále obří sochu jakéhosi krále na koni, nakonec Berliner Dom, tedy onu hledanou katedrálu, a tak dále. Vypadalo to zhruba tak, že jsme vždycky řekli, že se podíváme sem a jdeme chrnět. Ale jak jsme došli tam, tak jsme najednou uviděli něco dalšího. Výhodou takového nočního procházení bylo, že jsme všude byli téměř sami, ale stejně všechno bylo krásně nasvícené, a tak jediná nevýhoda byla, že jsme se nikam nemohli podívat dovnitř.
Když jsme se ráno v deset konečně vykopali z postele, tak bylo už jedenáct. Byli jsme se ještě podívat na Brandenburger Tor a Reichstag, tedy slavná Brandenburská brána (mě moc slavná teda nepřišla), a sídlo říšké a později spolkové vlády. Celkem to stálo za to, hlavně je opravdu všude všechno krásně dotažené, kromě památek jsou ale ve východním Berlíně, kde jsme tedy byli, hlavně nové moderní vysoké nebo i jinak spektakulární budovy.
Od Reichstagu jsme se dopravili na zdánlivě skvělé místo, přípojku na dálnici. To místo bylo kousek od metra, v Bauhausu jsme si opatřili další kus kartonu, kam jsme napsali velké HAM (Hamburg) a došli jsme na pumpu hned před přípojkou. Nejprve jsme tam potkali stopující pár z Anglie, tak jsme si dali o kus dál oběd, a než jsme se stihli vrátit, oba už byli pryč.
Tak jsme začali stopovat. Hodina pryč. Další hodina pryč. Přichází další stopař a ihned nasedá s někým, koho ukecal neznámo kam. My neukecáváme, nechceme se vtírat k někomu, kdo nás sám od sebe brát nechce, teda aspoň zpočátku ne. Po další půlhodině se k nám přidávají další stopaři, Němci, stopují o kus dál a přemlouvají lidi na pumpě. Klučina tvrdil, že tohle je vyhlášené stopařské místo, a že i když stopuje po Německu dlouho, tak mu nikdy netrvalo déle než hodinu někoho stopnout. Po hodině to ale vzdávají a jdou zpátky do města. No a my? My jsme byli zoufalí už po první hodině, ale co nám zbývalo. Moc jiných možností jsme neměli, tak jsme prostě dřeli. Dohromady jsme tam vydrželi něco okolo pěti hodin. Už jsme toho měli opravdu neskutečně plné zuby, tak jsme si řekli, jestli to do pěti minut nedáme, tak zajdeme na bezedňák do KFC, co bylo naproti (a třeba i na internet).
Jenže stop je nevypočitatelná záležitost. Právě v ten okamžik se u nás zastavil chlápek s Audi (asi A4), jestli chceme hodit na pumpu na dálnici, že bydlí kousek, ale rád nás hodí. Skoro jsme tomu už nevěřili, ale dostali jsme se o osm kilometrů dál, ale tentokrát už opravdu na dálnici, kde 100% aut jelo správným HAM směrem. Předtím to mohlo být tak 30%, navíc místo opravdu nebylo ideální. Navíc jsme si nechali řidičovo číslo, že mu máme zavolat, kdybychom nic nesehnali, tak se pro nás staví a můžeme u něj přespat.
Pumpa vypadala docela dobře, přinejhorším se tam dalo i nějak přespat, vypadalo to tam docela dobře, ale hned asi desáté auto zastavilo. Ani jsem si nemyslel, že by nás snad chtěl nabrat, ale zeptal jsem se ho, jestli mluví anglicky (Yes, of course), a hned oznámil, že nás vezme do Hamburku, že bydlí kousek za ním. Tou dobou bylo už cca 7 večer, takže se tomu opravdu těžko věřilo, ale bylo to tak. Navíc autíčko bylo taky super (VW) a chlápek byl sympaťák. Trasu Berlín-Hamburk dřív prý jezdil často, a hrozně ho to nebavilo, tak si zvyknul brát stopaře, aby měl s kým povídat. Byl bývalý senior manažer přes slučování firem v nějakém větším koncernu, teď zrovna začal pracovat na sebe a byl z toho docela nadšený. Navíc fandil hokejovému klubu Eisbaren Berlin, takže byl párkrát v Česku na hokeji.
Cesta uběhla v mžiku oka, kde to šlo, tak jsme jeli přes 200, projeli jsme Hamburkem a i když si náš řidič zajel, tak nás hodil na velkou pumpu přesně na té dálnici, kde jsme chtěli být (dokonce i volal svojí manželce, aby se ujistil, kudy se jede do Dánska).
Na pumpě za Hamburkem už stálo několik Dánů a dokonce i Norů, jednoho jsem zkusil oslovit, jestli jede do Norska. Pán byl strašně super a vypadal, že by nás vzal, ale do Norska pojede až za tři dny.
No a tady jsme skončili. Za chvíli se setmělo, tak jsme přelezli plot, zalezli jsme na louku (asi něčí soukromý pozemek, ale lepší než mezi všemi kamiony), rozdělali jsme stan a zalehli.
Takže rekapitulace. Z místa jsme se dnes pohnuli teprve asi v šest nebo sedm, kdy už jsme si mysleli, že se stopaři snad ani vlastně neberou. Od té chvíle jsme ale ujeli přes 250 km na skvělé místo, kde už jezdí řidiči naší cílové destinace. Navíc jsme byli asi tři minuty od kapitulace, ale haluz prostě občas vyhrává, a obzvlášť, když tomu předchází pořádný kopec smůly.
Stay tuned!
Stopem do Norska – den první
Už dlouho jsem chtěl jít zkusit stopování, ale ne a ne nic vyjít. Konečně jsem se rozhoupal, když jsem konečně našel 10 dní volného času a parťáka a svého nejlepšího kamaráda z dob studií na gymnáziu, Tomáše Kulhánka, a dnes jsme vyrazili. Plán je dostat se do Norska, ovšem jsme těžcí realisti a chceme se prostě dostat co nejdál, poznat co nejvíc zajímavých lidí a celé si to tak nějak užít.
Předem neslibuju, že všechno budu takhle dobře dokumentovat, ale dneska mi k tomu pomohla jistá okolnost... No, začneme.
Tomášův brácha nás hodil na půl devátou ráno na kraj Hradce před dálnici. První stopování vždycky působí divně, mávali jsme tam rukou asi půl hodiny, projely už stovky aut a pořád nic. No a v tom momentu, když jsme přestávali věřit (víceméně jako i ve všech ostatních případech), nám zastavila postarší žena, povoláním geofyzička, na cestě do Prahy. Strašně milá a povídavá, příjemná cesta do Prahy utekla jedna dvě.
Praha zkráceně. Vysazeni jsme byli v celkem dobrém místě, u cesty na Ústí, kam jsme mířili, ale moje orientační schopnosti byly přeceněny. Nejdřív jsme stopovali na špatném místě, pak jsme šli na špatnou stranu, vrátili jsme se zpátky, no a nakonec nám náhodný kolemjdoucí poradil, že kousek dál na okruhu je pumpa, tak jsme se tam vypravili. Na pumpě jsme stopovali zase tak zhruba půl hodinky, až nás ze stopování vyrušil chlápek (vzhled rockera), že jede do Teplic, což je prý na hlavní cestě do Berlína, tak ať naskočíme. Pán nebyl moc mluvný, vím jen že pracuje v Jihlavě a do Teplic jezdí za rodiči. Nicméně nás odvezl na místo, kde by mělo jezdit hodně aut do Německa, tak jsme byli spokojení.
To místo bylo kousek za Teplicemi, Dubí. Aut tam jezdilo zatraceně málo, žádné kamiony nic. Zjistili jsme, že je to taková béčková cesta, nicméně nám zastavil chlápek ne nepodobný tomu předtím (cigareta v ruce samozřejmostí), že nás hodí na hranici, do Cínovce. Byl celkem fajn, odvezl nás kousek, na starý hraniční přechod, prý že je to kousek na nový. No, nevěděli jsme vůbec kudy, krajina ale krásná, počasí nádherné, nakonec jsme snad ani žádný hraniční přechod nenašli, za to jsme se ale dostali k sídlu policie (asi pohraniční stráž). Ti nám přijeli naproti ve velkém autě, čtyři policisti s tím že je to kontrola, ať dáme občanky. Pokecali jsme kam jedeme, celkem v pohodě. Zase odjeli zpátky do základny. Což bylo vtipné, protože ta základna byla obří, ale kolem téměř auta nejezdila. Chvíli jsme stopovali před základnou, projelo tak 20 aut za 15 minut, načež jsme se začali přemísťovat jinam, až jsme prošli lesní cestou 3km do nejbližší vesnice.
Altenberg se jmenovala. Prokleté místo. Aut jezdilo poskrovnu, ale zase mě celkem začalo bavit stopovat. Čekali jsme tam snad 2 hodiny, a zase, už jsme tomu moc nevěřili, zastavil postarší německý pár, mluvili jen německy, ale nakonec jsme pochopili, že nás vezmou do Drážďan. Po cestě se námi paní hodně snažila konverzovat, potil jsem ze sebe krev, občas si pomáhal angličtinou, ale první setkání s němčinou teda nic moc. Ale úplná tragédie to nebyla, navíc oba dva byli moc fajn. Vysadili nás po 50 kilometrech v Drážďanech hned na nájezdu na dálnici do Berlína, samozřejmě si zajeli :) Tam jsme potkali první kolegy stopaře a dokonce Čechy (pokud se Ostravaci za Čechy považují), kluka s holkou, co jedou na 2 měsíce do Amsterdamu, ale jedou poprvé. Spali už 2x v Drážďanech, poprvé záměrně, podruhé nějak zabloudili a nepodařilo se jim najít správný nájezd.
Přidali se k nám, ale ve chvíli, co si vytvořili nápis LPZ (jeli do Lipska), tak nám zastavil náš hrdina dne. Už jsme chtěli nadávat, že oni sotva přišli a jedou, ale pán jel do Berlína, takže Alles gute! Mluvil trochu anglicky, občas bylo složité na něco přijít, ale s trpělivostí jsme se nakonec ke všemu dobrali. Je to učitel, narodil se v Drážďanech, pracoval v Berlíně, a teď se svým přítelem/manželem žijí v Sao Paulu (dlouho nám trvalo pochopit, že myslí opravdu to v Brazílii - mimochodem má údajně 20 milionů obyvatel). Vezl nás skoro 200 km, zhruba polovinu času jsme si povídali. Kus před Berlínem jsme zastavili na odpočívadle. Chtěli jsme wi-fi, abychom si našli v Berlíně hostel, protože už bylo kolem 9 večer. Wi-fi nebyla, ale potkali jsme další stopaře, tentokrát z Polska jedoucí kousek od Hamburku. Na odpočívadle ale prý už byly několik hodin a ptali se, jestli nemáme místo. To jsme úplně neměli a nechtěli jsme tím zatěžovat našeho dobrodince, ale poradili jsme jim jiného chlápka, kterého jsme taky na pumpě potkali.
Při odjezdu z pumpy se nás náš řidič zeptal, kam teda v Berlíně chceme (předtím jsme nebyli rozhodnutí, jestli nezkusit stopnout nějakého nočního jezdce a nechat se vézt dál přes noc). Když jsem mu řekl, že asi najdeme někde wi-fi, tam najdeme hostel a další den se půjdeme projít po Berlíně, tak řekl, že o něčem přemýšlí, ale neřekl o čem.
Jeli jsme dál, vjeli jsme do Berlína, mimochodem nádherné snad všechno, každý detail super, na první pohled krásné město. Náš řidič se nás zeptal, jestli známe Alexanderplatz. Jasně, znám, viděl jsem Bournův mýtus, tam přece unesl tu holku (můj oblíbený film). Je to centrum východního Berlína, tak že tam nás prý zaveze a že snad ví o nějakém hostelu. No, docela jsem se děsil ceny, přece jen nechceme utratit celý rozpočet na první hostel. Ale řidič mířil docela najisto, projeli jsme Alexanderplatz, jeli jsme kousek dál, až jsme zastavili u jednoho hotelu, celkem skromně vyhlížejícího. Řidič vyskočil a chvilku něco domlouval, potom se vrátil, řekl že je to ok, ať jdeme. Tak jsme šli za ním na recepci. Jeden pokoj 90 euro, je to moc? Chvilku jsem počítal, jen si to taky zkuste. Jo, to je opravdu moc. - Tak tady máte ode mně dárek, jsem tady na prázdninách - a hodil nám tam 70 eur na stůl. :O
Ne, opravdu jsem nečekal, že hned první den nám jen tak někdo zaplatí nejdražší hotel, ve kterém jsem kdy byl, ale přesně to se stalo. A zítra bude snídaně v 7! Prostě krása. Sprcha, postel, wi-fi. Hlavně díky tomu teď můžu tohle napsat.
Takže teď jdeme na noční Alexanderplatz a naše pohádka pokračuje! Nevím, jestli se do Norska dostaneme, ale i dnešek by stál za celý ten výlet.
Předem neslibuju, že všechno budu takhle dobře dokumentovat, ale dneska mi k tomu pomohla jistá okolnost... No, začneme.
Tomášův brácha nás hodil na půl devátou ráno na kraj Hradce před dálnici. První stopování vždycky působí divně, mávali jsme tam rukou asi půl hodiny, projely už stovky aut a pořád nic. No a v tom momentu, když jsme přestávali věřit (víceméně jako i ve všech ostatních případech), nám zastavila postarší žena, povoláním geofyzička, na cestě do Prahy. Strašně milá a povídavá, příjemná cesta do Prahy utekla jedna dvě.
Praha zkráceně. Vysazeni jsme byli v celkem dobrém místě, u cesty na Ústí, kam jsme mířili, ale moje orientační schopnosti byly přeceněny. Nejdřív jsme stopovali na špatném místě, pak jsme šli na špatnou stranu, vrátili jsme se zpátky, no a nakonec nám náhodný kolemjdoucí poradil, že kousek dál na okruhu je pumpa, tak jsme se tam vypravili. Na pumpě jsme stopovali zase tak zhruba půl hodinky, až nás ze stopování vyrušil chlápek (vzhled rockera), že jede do Teplic, což je prý na hlavní cestě do Berlína, tak ať naskočíme. Pán nebyl moc mluvný, vím jen že pracuje v Jihlavě a do Teplic jezdí za rodiči. Nicméně nás odvezl na místo, kde by mělo jezdit hodně aut do Německa, tak jsme byli spokojení.
To místo bylo kousek za Teplicemi, Dubí. Aut tam jezdilo zatraceně málo, žádné kamiony nic. Zjistili jsme, že je to taková béčková cesta, nicméně nám zastavil chlápek ne nepodobný tomu předtím (cigareta v ruce samozřejmostí), že nás hodí na hranici, do Cínovce. Byl celkem fajn, odvezl nás kousek, na starý hraniční přechod, prý že je to kousek na nový. No, nevěděli jsme vůbec kudy, krajina ale krásná, počasí nádherné, nakonec jsme snad ani žádný hraniční přechod nenašli, za to jsme se ale dostali k sídlu policie (asi pohraniční stráž). Ti nám přijeli naproti ve velkém autě, čtyři policisti s tím že je to kontrola, ať dáme občanky. Pokecali jsme kam jedeme, celkem v pohodě. Zase odjeli zpátky do základny. Což bylo vtipné, protože ta základna byla obří, ale kolem téměř auta nejezdila. Chvíli jsme stopovali před základnou, projelo tak 20 aut za 15 minut, načež jsme se začali přemísťovat jinam, až jsme prošli lesní cestou 3km do nejbližší vesnice.
Altenberg se jmenovala. Prokleté místo. Aut jezdilo poskrovnu, ale zase mě celkem začalo bavit stopovat. Čekali jsme tam snad 2 hodiny, a zase, už jsme tomu moc nevěřili, zastavil postarší německý pár, mluvili jen německy, ale nakonec jsme pochopili, že nás vezmou do Drážďan. Po cestě se námi paní hodně snažila konverzovat, potil jsem ze sebe krev, občas si pomáhal angličtinou, ale první setkání s němčinou teda nic moc. Ale úplná tragédie to nebyla, navíc oba dva byli moc fajn. Vysadili nás po 50 kilometrech v Drážďanech hned na nájezdu na dálnici do Berlína, samozřejmě si zajeli :) Tam jsme potkali první kolegy stopaře a dokonce Čechy (pokud se Ostravaci za Čechy považují), kluka s holkou, co jedou na 2 měsíce do Amsterdamu, ale jedou poprvé. Spali už 2x v Drážďanech, poprvé záměrně, podruhé nějak zabloudili a nepodařilo se jim najít správný nájezd.
Přidali se k nám, ale ve chvíli, co si vytvořili nápis LPZ (jeli do Lipska), tak nám zastavil náš hrdina dne. Už jsme chtěli nadávat, že oni sotva přišli a jedou, ale pán jel do Berlína, takže Alles gute! Mluvil trochu anglicky, občas bylo složité na něco přijít, ale s trpělivostí jsme se nakonec ke všemu dobrali. Je to učitel, narodil se v Drážďanech, pracoval v Berlíně, a teď se svým přítelem/manželem žijí v Sao Paulu (dlouho nám trvalo pochopit, že myslí opravdu to v Brazílii - mimochodem má údajně 20 milionů obyvatel). Vezl nás skoro 200 km, zhruba polovinu času jsme si povídali. Kus před Berlínem jsme zastavili na odpočívadle. Chtěli jsme wi-fi, abychom si našli v Berlíně hostel, protože už bylo kolem 9 večer. Wi-fi nebyla, ale potkali jsme další stopaře, tentokrát z Polska jedoucí kousek od Hamburku. Na odpočívadle ale prý už byly několik hodin a ptali se, jestli nemáme místo. To jsme úplně neměli a nechtěli jsme tím zatěžovat našeho dobrodince, ale poradili jsme jim jiného chlápka, kterého jsme taky na pumpě potkali.
Při odjezdu z pumpy se nás náš řidič zeptal, kam teda v Berlíně chceme (předtím jsme nebyli rozhodnutí, jestli nezkusit stopnout nějakého nočního jezdce a nechat se vézt dál přes noc). Když jsem mu řekl, že asi najdeme někde wi-fi, tam najdeme hostel a další den se půjdeme projít po Berlíně, tak řekl, že o něčem přemýšlí, ale neřekl o čem.
Jeli jsme dál, vjeli jsme do Berlína, mimochodem nádherné snad všechno, každý detail super, na první pohled krásné město. Náš řidič se nás zeptal, jestli známe Alexanderplatz. Jasně, znám, viděl jsem Bournův mýtus, tam přece unesl tu holku (můj oblíbený film). Je to centrum východního Berlína, tak že tam nás prý zaveze a že snad ví o nějakém hostelu. No, docela jsem se děsil ceny, přece jen nechceme utratit celý rozpočet na první hostel. Ale řidič mířil docela najisto, projeli jsme Alexanderplatz, jeli jsme kousek dál, až jsme zastavili u jednoho hotelu, celkem skromně vyhlížejícího. Řidič vyskočil a chvilku něco domlouval, potom se vrátil, řekl že je to ok, ať jdeme. Tak jsme šli za ním na recepci. Jeden pokoj 90 euro, je to moc? Chvilku jsem počítal, jen si to taky zkuste. Jo, to je opravdu moc. - Tak tady máte ode mně dárek, jsem tady na prázdninách - a hodil nám tam 70 eur na stůl. :O
Ne, opravdu jsem nečekal, že hned první den nám jen tak někdo zaplatí nejdražší hotel, ve kterém jsem kdy byl, ale přesně to se stalo. A zítra bude snídaně v 7! Prostě krása. Sprcha, postel, wi-fi. Hlavně díky tomu teď můžu tohle napsat.
Takže teď jdeme na noční Alexanderplatz a naše pohádka pokračuje! Nevím, jestli se do Norska dostaneme, ale i dnešek by stál za celý ten výlet.
When I don’t believe
First of all, I must say I was raised as a christian, I like most of the christian teaching and principles, and I would love to call myself devouted Christian, since my favourite people right now are all like that. But I am not. My child faith is gone and to actually really believe in something like a supernatural god is a pretty hard work. And even though I read this article by Michael Gungor for the first time about a year ago already, it sums up my attitude with christian faith I still have at this moment. I can't force myself believe something I don't believe, but there are some cheats I could use to keep on track, that are mentioned in the article. I really liked them, so I thought it would be cool to just copy them here:
---
God is AT LEAST the natural forces that created and sustain the Universe as experienced via a psychosocial construct rooted in evolved neurologic features in humans. EVEN IF that is a comprehensive definition for God, the pursuit of this personal, subjective experience can provide meaning, peace and empathy for others and is warranted.
Prayer is AT LEAST a form of mediation that encourages the development of healthy brain tissue, lowers stress and can connect us to God. EVEN IF that is a comprehensive definition of prayer, the health and psychological benefits of prayer justify the discipline.
The Bible is AT LEAST a set of writings where a people group describes their experience with and understanding of God over thousands of years. EVEN IF that is a comprehensive definition of God, study of scripture is warranted to understand our culture and the way in which people come to know God.
Jesus is AT LEAST the idea of a man so connected to God that he was called the Son of God and the largest religious movement in human history is centered around his teachings; he was very likely a real person. EVEN IF this is all Jesus is, following his teachings can promote peace, empathy, and genuine morality.
---
If you liked that, I recommend you to read that article by Michael Gungor. He is my favourite christian musician, and I can really relate to his way of thinking. I guess I'm not the only one.
---
God is AT LEAST the natural forces that created and sustain the Universe as experienced via a psychosocial construct rooted in evolved neurologic features in humans. EVEN IF that is a comprehensive definition for God, the pursuit of this personal, subjective experience can provide meaning, peace and empathy for others and is warranted.
Prayer is AT LEAST a form of mediation that encourages the development of healthy brain tissue, lowers stress and can connect us to God. EVEN IF that is a comprehensive definition of prayer, the health and psychological benefits of prayer justify the discipline.
The Bible is AT LEAST a set of writings where a people group describes their experience with and understanding of God over thousands of years. EVEN IF that is a comprehensive definition of God, study of scripture is warranted to understand our culture and the way in which people come to know God.
Jesus is AT LEAST the idea of a man so connected to God that he was called the Son of God and the largest religious movement in human history is centered around his teachings; he was very likely a real person. EVEN IF this is all Jesus is, following his teachings can promote peace, empathy, and genuine morality.
---
If you liked that, I recommend you to read that article by Michael Gungor. He is my favourite christian musician, and I can really relate to his way of thinking. I guess I'm not the only one.
Proč sledováním TED videí změníte svět
Co to je TED? TED je celosvětová organizace pořádající přednášky, jejichž smyslem je zaujmout, nadchnout, inspirovat a povzbudit.
Obvykle jde o jedno až dvoudenní akci, na kterou pořadatelé pozvou co nejzajímavější a nejrůznorodější osobnosti. V Česku se pořádá TEDxů (TEDx je nezávislá odnož TEDu) hned několik, v Praze, Brně, Znojmě, a teď na začátku dubna i v Hradci Králové. Nejlepší přednášky se potom zveřejňují na youtube, většinou tedy v angličtině, kde si je tedy můžete zdarma prohlížet.
Je několik druhů TED přednášek. Buď přednáší odborník na téma, kterým se celý život zabývá a představuje svoje závěry v oblasti vztahů, osobního růstu či štěstí, mě zaujala například přednáška o body language. Další skupina lidí představuje svůj speciální talent, jako třeba mladý beatboxer nebo tento netradiční pianista či kouzelník, který zadržel dech na 17 minut. (a to opravdu)
TED nabízí ale ještě mnohem víc - vynálezce a jejich vynálezy (fantastické samopohyblivé sklady zboží), přírodovědce, fotografy, umělce, matematiky, podnikatele, lidi, kteří bojují s chudobou či globálním oteplováním, vědce zkoumající dno oceánu, ale také úplně obyčejné lidi s neobyčejnými příběhy. Nebo třeba týpek, který vymyslel jízdu metrem bez kalhot - jedno z mých nejoblíbenějších videí.
Pokud umíte anglicky a baví vás sem tam otevřít pusu dokořán, vřele doporučuji se čas od času na nějaké TED video podívat. Vždycky si díky tomu uvědomím, na jak úžasné planetě to žijeme (přírodovědná videa) a jak úžasní lidé tu s námi žijí (všechna ostatní videa). A pokud nevíte, kde začít, tak zkuste například tenhle blogpost (ze kterého jsem čerpal i já).
P.S. Sledováním TED videí nejspíš svět nezměníte, ale nějak jsem přitáhnout pozornost musel... :)
Obvykle jde o jedno až dvoudenní akci, na kterou pořadatelé pozvou co nejzajímavější a nejrůznorodější osobnosti. V Česku se pořádá TEDxů (TEDx je nezávislá odnož TEDu) hned několik, v Praze, Brně, Znojmě, a teď na začátku dubna i v Hradci Králové. Nejlepší přednášky se potom zveřejňují na youtube, většinou tedy v angličtině, kde si je tedy můžete zdarma prohlížet.
Je několik druhů TED přednášek. Buď přednáší odborník na téma, kterým se celý život zabývá a představuje svoje závěry v oblasti vztahů, osobního růstu či štěstí, mě zaujala například přednáška o body language. Další skupina lidí představuje svůj speciální talent, jako třeba mladý beatboxer nebo tento netradiční pianista či kouzelník, který zadržel dech na 17 minut. (a to opravdu)
TED nabízí ale ještě mnohem víc - vynálezce a jejich vynálezy (fantastické samopohyblivé sklady zboží), přírodovědce, fotografy, umělce, matematiky, podnikatele, lidi, kteří bojují s chudobou či globálním oteplováním, vědce zkoumající dno oceánu, ale také úplně obyčejné lidi s neobyčejnými příběhy. Nebo třeba týpek, který vymyslel jízdu metrem bez kalhot - jedno z mých nejoblíbenějších videí.
Pokud umíte anglicky a baví vás sem tam otevřít pusu dokořán, vřele doporučuji se čas od času na nějaké TED video podívat. Vždycky si díky tomu uvědomím, na jak úžasné planetě to žijeme (přírodovědná videa) a jak úžasní lidé tu s námi žijí (všechna ostatní videa). A pokud nevíte, kde začít, tak zkuste například tenhle blogpost (ze kterého jsem čerpal i já).
P.S. Sledováním TED videí nejspíš svět nezměníte, ale nějak jsem přitáhnout pozornost musel... :)
Největší problém dnešního školství
Na začátek chci poděkovat každému, kdo reagoval na můj první článek o školství, moc si vážím všech sdílení i komentářů. Fakt jsem cítil, že to má smysl a povzbudilo mě to psát dál. Co jsem hlavně pochopil je, že musím články zkrátit. S tím nemám problém, tím rychleji to napíšu. Pojďme tedy rovnou k věci.
Tak co myslíte, co je největším problémem dnešního školství v ČR? Špatní učitelé? Morální rozklad? Nefunkční rodiny? Všechno jsou to problémy. Rád si pročtu všechny vaše komentáře, co je tím úhlavním problémem. Ale jelikož píšu teď já, tak využiju právo majitele blogu a uvedu jen a pouze názor svůj. Chvilka napětí … jsou to peníze. A to hned ve dvou rovinách. Dnes o té první.
Učitelský plat
Ano, tím nej nej nej zlem je podle mě učitelský plat. Středoškolský učitel na státní škole si přijde nejlépe na něco okolo 20 tisíc. Tedy pokud má už něco odučeno. Absolvent má pozici samozřejmě horší. Navíc, do platu se nepočítá žádná domácí práce. Což velmi znevýhodňuje učitele, kteří hodně zadávají domací úkoly nebo písemky, jako jsou češtináři a matikáři. K tomu příprava hodin, vyhledávání informací, přípravy jiných akcí, třídnické záležitosti… Kromě práce doma jde samozřejmě hlavně o učení. Tedy práce s lidmi, která je obecně velmi náročná, ovšem práce s teenagery je ještě úplně jiná liga.
Jak jsem psal minule, role učitele je neuvěřitelně důležitá a zodpovědná. Byť jsem tomu nechtěl moc věřit, žáci se o učitelích baví a řeší je hodně, a to jak negativní, tak pozitivní věci (stačí se sem tam zaposlouchat do rozhovorů v MHD :)). Učitel musí otevřít žákovi oči, ukázat mu, co by ho mohlo bavit, nadchnout ho pro svůj předmět, přesvědčit ho, že škola je pro něj skvělá služba a mimo to všechno ho opravdu naučit kreativními způsoby důležité věci z daného předmětu tak, aby je žák v životě uměl použít. Učitel musí být borec, nadšený pro svůj předmět tak, aby ho děcka opravdu žraly.
Tak. Tohle zní skoro nemožně. Ale všichni jsme měli nějakého skvělého učitele, který byl přesně takový. Obvykle jednoho nebo dva, výjimečně i tři. Jsou to takový zvláštní druh superlidí, kteří mají schopnosti i předpoklady být programátory, právníky, doktory, biology, ekonomy či manažery, ale oni se prostě rozhodli dát svůj život učitelství. Upřímně, nechápu je.
Můj děda byl učitel, a myslím, že jsem po něm něco málo podědil. Rád mluvím před lidmi, sem tam jsem něco někomu vysvětloval a bavilo mě to, miluju matematiku a mám pozitivní vztah i k dalším předmětům, a kromě toho mi práce učitele dává výborný smysl. Obdivuju tu práci. Takže víceméně dobré předpoklady na učitele. Ovšem chci mít rodinu, kupu dětí (kupa = 2-4), a upřímně si nedokážu úplně představit, jak se platí nájem, jídlo, oblečení a všechno to ostatní pro dva, natož pro šest lidí, když má člověk k dispozici dvacet tisíc. No a programovat hry je sranda, a když mi za to zaplatí 50 tisíc měsíčně? K čertu se školou… Ale nejsem v tom sám.
Jsem přesvědčený, že na práci učitele odrazuje schopné lidi právě plat. Vlastně o tom lidi často ani nepřemýšlí, protože tím, jak je to špatně placená práce a nikdo to moc nechce dělat, tak se z toho stalo na trhu vysokých škol takové podřadné povolání. Spousta lidí si dá přihlášku na medicínu – a pojistka peďák. Práva – a peďák. Fyzioterapie – a peďák. Nikdy to není – peďák – a práva. Ať si to ten dotyčný vykládá jakkoli, tak prostě ten plat v tom hraje obrovskou roli, stojí za tím vším. Čím váženější povolání, tím větší plat (politici jsou výjimka). Reálně nám však dnes nejtalentovanější učitelé proklouzávají mezi prsty, protože jim jinde zaplatí několikrát víc.
Takže zase moje moudro na závěr. Jak se říká, bez peněz do hospody nelez, a stejně tak, za 20 tisíc superčlověka neseženeš. A že ve školství jsou superlidi třeba. Věřím, že by jednou z našich politických priorit mělo být přesunout do školství a konkrétně na platy učitelů více peněz, a to ne jen stovky navíc, ale tisíce navíc. Tady nejde o nějaké pohodlí, životní jistoty. Tady jde o budoucnost národa. O konkurenceschopnost, o naději, o sebevědomí, o hodnoty. Jde o hodně.
Příště bych rád pokračoval v tématice peněz, takže uvítám všechny vaše příspěvky na tohle téma a budu moc rád, když budete sdílet (minule jste mi udělali velkou radost – překonali jste rekord hned třikrát!). Jako bonus pro ty, co se pročetli až sem, vám dávám motivační video, proč nechodit za školu. Díky za něj Jožkovi V. – Užívejte si svobodu